On sám je toho živoucím dokladem: před dvěma lety mu někdo podstrčil do auta nelegální zbraň, a než se to vyšetřilo, nedostal bezpečnostní prověrku a od své rozdělané auditorské práce musel odejít. Stejnou metodou, totiž odebráním prověrky a posléze i nepravdivým nařčením z pohlavního zneužívání, byl odstaven i pilot Daňhel poté, co svědčil v kauze letounů CASA. A minulý týden doplatil na svou snahu rozkrýt korupci v nejvyšších patrech české politiky americký byznysmen a šéf Tatry Adams: z jeho vlastní nahrávky, která měla potvrdit podezření k korupce v kauze Tatrovek, dodávaných armádě, z níž je obviněn i někdejší náměstek ministerstva obrany Barták, se na základě Bartákova svědectví stala oprátka, ve které uvízl sám Adams.

Stačilo málo a skončil ve vazební cele. A už před časem musel od své práce odejít i bývalý vyšetřovatel případu Tatra Petr Krömer. Jaroslav Štefec říká v rozhovoru pro dnešní vydání Mladé fronty Dnes, že všechny tyto případy mají stejný rukopis: angažují se v nich tajné služby, které slouží politikům místo toho, aby chránily zájmy státu.

Na místě je otázka, komu slouží politici. Jak se už několikrát prokázalo, honu na svědky v korupčních kauzách evidentně nebrání. Ať už proto, že nechtějí anebo nemohou, a kapitulovali. Což ovšem v reálu – z hlediska svědků, lámaných profesně, ekonomicky i psychicky, vyjde nastejno. Když bývalý ředitel Státního fondu životního prostředí Michálek přišel za svým někdejším šéfem, ministrem Drobilem, s důkazy o korupci, dozvěděl se rovnou, že to má všechno zničit a na všechno zapomenout. A když se před časem svěřil šéf IT odboru na ministerstvu zahraničí Klouzal Karlu Schwazenbergovi s podezřením na manipulaci veřejných zakázek, udělal z něj jeho šéf nejprve „whistleblowera“, tedy utajeného svědka, který měl sbírat důkazy, aby ho následně, když utajení prasklo, de facto hodil přes palubu s odůvodněním, že je to sice hrůza, ale že s tím asi nejde nic dělat, když si s tím neví rady ani policie.

Odpověď na otázku, komu – ať už přímo nebo nepřímo – mohou sloužit politici, je zřejmá nejpozději od chvíle, kdy na veřejnost pronikly odposlechy telefonátů někdejšího pražského primátora a poslance Béma s lobbistou Romanem Janouškem. Problém je v tom, že je zřejmá až přespříliš: že se odposlechy objevily s několikaletým zpožděním a policie nedokáže zjistit, odkud, svědčí pro jejich pečlivé načasování. Nejspíš se i v tomto případě jedná o jednu ze zpravodajských her.

Kdo v téhle zemi vládne doopravdy doopravdy, o tom se zatím spekuluje jen v médiích. V květnu to ve svém blogu například rozebíral Erik Best, americký novinář, žijící v Česku: jsou to – podle něj – klany miliardářů, kteří se drží v pozadí. Osobnosti jako je Kellner, Dospiva, Komárek nebo Bakala, kteří ke svému bohatství přišli v 90. letech, kdy se tady privatizovalo, ovšem nezřídka i tak, že se zhaslo. Že mají od té doby na zdejší politiky vliv, o tom není pochyb: kdo jiný by měl by měl už mít prostředky na opravdu velkorysé sponzorování partajních pokladen.

Manipulace se státními zakázkami – a tudíž i hon na nepohodlné svědky, je ale nejspíš pod jejich úroveň: to přenechávají kmotříčkům. S takovými žabařinami neztrácejí čas. Opravdovým kmotrům jde teď hlavně o Pražský hrad. Totiž o to, získat pro nadcházející volební klání o prezidentské křeslo pro svou stáj toho nejperspektivnějšího koně.  

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele