V její odpovědi se totiž přesně zrcadlí jádro věci: Ústavní soud nezrušil veřejnou službu jako takovou, ale zrušil ji v podobě, prosazené bývalým ministrem Drábkem. V této podobě se totiž podle soudců jedná o klasickou práci pro státem určené firmy nebo organizace, aniž by nezaměstnaní, kteří ji vykonávají, měli postavení zaměstnance, dostávali za práci mzdu, nebo náhradu nákladů, které s prací mají. Přitom neexistují pravidla, komu a jaká práce smí být nabídnuta a postiženi jsou i nezaměstnaní v předdůchodovém věku nebo rodiče dětí. Ústavní soudci dospěli k názoru, že v tomto pojetí odporuje veřejná služba řadě paragrafů Listiny základních práv a svobod.  

Otázka je, jak budou ústavní soudci reagovat, až vláda případně upraví literu zákona tak, aby byla s Listinou v souladu. Že se to zřejmě udělat dá, o tom svědčí skutečnost, že v principu nejde o žádný český výmysl. V roce 2005 v rámci reformy sociální pomoci jako posledního útočiště pro dlouhodobě nezaměstnané, kterým je třeba zajistit základní životní potřeby, začaly úřady nasazovat dlouhodobě nezaměstnané na veřejně prospěšné práce intenzivněji například i v sousedním Německu. Tam se pro to vžil termín „džoby za euro na hodinu“, proti čemuž ale úřady namítají, že nejde o mzdu, nýbrž o náhradu výdajů, které nezaměstnaní s touto činností mají.  

Na rozdíl od Česka tedy dostávají němečtí dlouhodobě nezaměstnaní, pokud jsou zařazeni do veřejné služby, ke své sociální pomoci ještě náhradu výloh, a to ve výši až dvou set eur měsíčně. Odpracovat za to musejí 20 až 30 hodin týdně po dobu šesti až devíti měsíců, ovšem pouze v zařízení, které je úředně uznáno jako veřejně prospěšné. To znamená, že neplatí daně. Kromě obcí jsou to v Německu například nemocnice, sportovní kluby, charitativní zařízení, kulturní organizace a podobně. Pokud to dlouhodobě nezaměstnaní odmítnou, tak zatímco v Česku z evidence vypadnou, v Německu se jim dávky sociální pomoci postupně krátí, až nakonec nedostanou peníze vůbec. I pak ale mají nárok na poukázky na potraviny a na základní potřeby, a nájemné za ně platí příslušný úřad rovnou pronajímateli. Bez střechy nad hlavou tedy nezůstanou a hlady taky neumřou.  

Přesto se v Německu vede od počátku diskuse o tom, jaký to má smysl. Neoddiskutovatelné například je, že se tímto způsobem dostávají nezaměstnaní de facto do jedné skupiny s trestanci, odsouzenými k veřejně prospěšným pracím. Především ale začíná být zřejmé, a je to dokázáno provedenými studiemi, že jednoeurové džoby odbourávají regulérní pracovní místa. Jde nejen o pečovatelský personál, o zaměstnance školek a podobně. Podle prezidenta německé živnostenské komory Otto Kentzlera se jednoeurové džoby šíří jako povodeň a obce nasazují nezaměstnané i na práce, na které si předtím najímali řemeslníky.  

Tím je vyvíjen tlak na regulérní zaměstnance a na jejich mzdové podmínky: z obavy o pracovní místa se spokojují s nižšími platy, smiřují se s přesčasy, ruinují si rodinný život a zdraví. K tomu přispívá i notorické podfinancovávání veřejných rozpočtů, které vytváří všeobecně akceptovanou společenskou atmosféru, že se nedá nic dělat, protože jinak to prostě nejde.  

Atmosféru tohoto druhu známe velmi dobře i z vlastní, domácí zkušenosti. Že teď soudci v Brně zrušili veřejnou službu, tedy ještě neznamená, že se nevrátí totéž v modrém. Jen v jiné, sofistikovanější, s ústavou kompatibilní podobě.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele