Je to zvláštní tím spíš, že jsou to právě děti a mladí lidé, kteří z existence EU a členství ČR v ní profitují asi vůbec nejvíc: začíná to už ve školních lavicích, kde kdyby nebylo grantů z Bruselu, těžko by se školy vzmohly jen ze svých vlastních zdrojů na něco takového, jako jsou třeba interaktivní tabule. O počítačovém vybavení učeben nemluvě. Nehledě na to, že místo do Paříže nebo do Londýna by se na školní výlety jezdilo tak maximálně na Boubín. 

Na středních a vysokých školách jsou dneska běžné vzájemné návštěvy školních tříd v některé ze členských zemí unie, samozřejmostí je pro studenty strávit semestr či dva na zahraničních školách, to vše financováno nebo spolufinancováno z Bruselu. Nejznámější je v tomto ohledu unijní program Erasmus, který letos slaví své 25 výročí a který za tu dobu už využily ke studijní nebo pracovní stáži skoro 3 miliony mladých lidí. Kdyby se moderátorka zeptala oné dívky, která neměla pro unii slovo dobré, co to Erasmus je, pravděpodobně by dostala i správnou odpověď. 

Odkud se tedy zdejší skepse vůči EU, která se šíří i tou nejmladší generací, vlastně bere? Faktem je, že důvěra v EU podle výzkumů veřejného mínění tady láme od jednoho šetření k druhému historické rekordy v poklesu. Agentura STEM například loni na jaře konstatovala, že unii věří ani ne polovina lidí. A pokud jde o vstup ČR do eurozóny, tak podle lednového výzkumu společnosti SANEP by byli proti skoro čtyři Češi z pěti. Od toho se pak odvíjí i odmítavý postoj ke smlouvě o fiskální odpovědnosti, projednávané právě dnes v Bruselu: proti její ratifikaci by tady hlasovalo skoro 57 procent občanů. 

Jako důvod je většinou udávána obava ze ztráty suverenity. Tedy přesně to, čím tady v jednom kuse vyhrožují jak prezident Klaus, tak premiér Nečas. Stojí za to připomenout, že přesně před 16 lety, kdy Václav Klaus coby předseda vlády podával za ČR žádost o přijetí do EU, měli ovšem názor zcela opačný. Součástí žádosti bylo totiž tehdy memorandum, ve kterém Klausova vláda deklarovala, že „si uvědomuje prospěšnost a nezvratnost procesu evropské integrace“ a ocenila jej jako dílo, „které zaručilo občanům členských států na dlouhá desetiletí mír, politickou stabilitu, korektnost mezinárodních vztahů, nebývalé svobody a hospodářskou prosperitu“. Rovněž prohlásila, že akceptuje i mimoekonomické aspekty evropské integrace, a byť – cituji-„nebylo rovněž lehké po nedávném opětném nabytí plné státní svrchovanosti přijmout představu, že bude v budoucnosti třeba se této suverenity v určitých oblastech vzdát“, nezvratně dospěla k závěru, „že v moderním evropském vývoji je výměna částí vlastní státní svrchovanosti za sdílený podíl na suverenitě nadstátní a na spoluzodpovědnosti nevyhnutelná jak pro prospěch vlastní země, tak i pro celou Evropu“. (konec citátu)

Jistě: tehdy nebyla žádná krize na obzoru, ba právě naopak. Spoluzodpovědnosti za Evropu, ke které se tenkrát Klausova vláda naším jménem zavázala, nás to ale nezbavuje. Příklad důrazně proevropského Polska dokazuje, že to jde jinak i v těžkých dobách. Jen je třeba dostát jednou danému slovu. 

Publikováno se svolením vydavatele.