Poslouchám otázky, které moderátor ministru a držiteli nejnižšího akademického titulu u nás klade, s napětím zaznamenávám, jak na ně dotazovaný reaguje, pátrám po zrníčku zdravého rozumu či originálního úsudku, které by ospravedlňovaly, proč právě tento muž z nejnižšího stupně třistatisícového davu univerzitních absolventů u nás byl vybrán pro funkci českého ministra zahraničních věcí, ale slyším jen nabubřelé:

„JÁ jsem si okamžitě pozval ruského velvyslance“, „JÁ svolám všechny zahraniční ministry států EU“, „JÁ, JÁ, JÁ“, a já se dusím vztekem a studem nad tím, jak se mohlo stát, že tato strašná a nezpochybnitelná duchovní nula a muž bez jakéhokoli niterného výrazu ve tváři stojí v čele naší zahraniční politiky - a má tudíž možnost tuto politiku svým bakalářským rozhledem a invencí ovlivňovat, a tím snad ovlivňovat i samotné naše životy.

Bezmoc a zoufalství mi stoupají až k hrdlu. Jsme opravdu povinni nechat si takovéto lidi nad námi líbit? Cožpak fakt, že rozjívená skupina mladíků a mladic, nadaných sklonem k výtržnictví a protestu proti stávajícím pořádkům, si z hecu založí politickou stranu, která se stejně dobře jako pirátská mohla jmenovat katovská či penězokazecká, a že stejně či podobně založená skupina mladíků a mladic z řad voličů si pak ze stejného hecu navolí tuto stranu do českého parlamentu, zavazuje nás - prosté občany – k povinnosti nechat si od této strany všechno líbit? V tomto případě pak to, že nás zákruty zahraniční politiky vede její člen Bc. Jan Lipavský?

Myslím na to a myslím přitom i na zaměstnance ministerstva zahraničí. Na to, jaké přepodivné šéfy už zde měli – a museli jim kývat.

Brrrr.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele