Zde se žádné výjimky nepřipouštějí, žádné polehčující okolnosti nejsou povoleny a musí ta nenávist v nás být čirá a nezkalená, protože tak nám to káže vojensko-bezpečnostní komplex USA, jenž k dosažení svého maximálně vysokého rozpočtu a tím i zisku, potřebuje ve veřejnosti vyvolat obraz mocného a hrůzného nepřítele. Dříve tomuto účelu posloužily státy Středního východu jako např. Irák a Libye, ale když ty byly zbombardovány do mrtě, obrátily se zraky vedoucích osobností komplexu, velmi často totožné s osobnostmi vládními, na Rusko.

Takže v případě oné nám doporučené nenávisti nejde o jev nový, který se zde objevil až po zahájení otevřeného konfliktu Ukrajina-Rusko, ale jev letitý, časově se shodující též s příchodem Putina do čela ruského státu v roce 2012. A hlavně pak s jeho tehdejšími prohlášeními o tom, že Rusko hodlá ponechat si své nerostné bohatství pro sebe a že neuznává postavení USA jako jediného světového hegemona.

Už to bylo pro vládce světa příliš, ale nestačilo to na protiruské vyburcování širší než jen americké či proamerické. A tak se zraky strůjců americké politiky obrátily na druhou největší evropskou zemi Ukrajinu. Zatím v ní vládla proruská Strana regionů Viktora Janukovyče, což USA začaly náhle považovat za cosi dále neúnosného, a do pokusu změnit Ukrajinu ve svou loutku, to je nepřítele Ruska, vrazily pět miliard dolarů, označených jako „Příspěvek svobodného světa k rozvoji ukrajinské demokracie“. Výsledkem této zahraniční dotace, největší ve finanční historii USA, do níž patřily i nůše koláčků, rozdávaných účastníkům protivládních demonstrací na Majdanu tehdejší náměstkyní amerického ministra financí Nulandovou, se pak v roce 2014 stal tzv. Euromajdan, čili politický převrat a připojení Ukrajiny ke světovému protiruskému táboru, v němž byla Ukrajině přidělena role hlavního drážditele Ruska. Natolik přičinlivého a poslušného, aby ruského medvěda nakonec přinutil postavit se na zadní a bojovat.

Důkazů, že takto vývoj skutečně probíhal, je nespočet. Je zde např. zpráva komise Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), vydaná jen několik dní před vypuknutím konfliktu, která upozorňuje na nelidské a stále se stupňující týrání, jemuž jsou ze strany Ukrajinců vystaveni na Ukrajině žijící Rusové. Je zde zpráva OBSE o tom, jak se v průběhu posledního týdne před ruským vstupem na ukrajinské území zvyšovala dělostřelecká palba ukrajinských vojsk na území Doněcké a Luhanské lidové republiky, až se v posledním dnu toho týdne podobala běžné masivní dělostřelecké přípravě, jaká se provádí před bezprostředním zahájením pozemního útoku.

Ovšem pozor! O tom všem se z oficiálních médií dovědět nesmíte. Ta vám dnes předloží věc tak, že dějiny začaly až útokem Ruska na Ukrajinu – a před tímto útokem nebylo NIC. Nic se nekonalo, nic se nepřipravovalo, jen ruské mužíky jednoho dne napadlo, že by si potřebovali na někom zchladit žáhu. A tak se vrhli na ubohou a mírumilovnou Ukrajinu.

Takto tedy je třeba se na věc dívat – a kdo koná jinak, měl by být za své výroky činěn zodpovědným, prohlásil na ČT 24 před několika málo dny velmi mladý vyučující z brněnské Masarykovy univerzity, a zdá se, že tenhle pohled na věc se už u nás stal oficiálním. Tedy svoboda a demokracie ano, ale jen odtud až potud. Čili svobodu a demokracii mějme, ale jen částečnou, nikoli už takovou, jak ji definuje článek 11 Listiny základních práv a svobod EU, který zní: KAŽDÝ MÁ PRÁVO NA SVOBODU PROJEVU. TOTO PRÁVO ZAHRNUJE SVOBODU ZASTÁVAT NÁZORY A PŘIJÍMAT A ROZŠIŘOVAT INFORMACE NEBO MYŠLENKY BEZ ZASAHOVÁNÍ VEŘEJNÉ MOCI A BEZ OHLEDU NA HRANICE. SVOBODA A PLURALITA SDĚLOVACÍCH PROSTŘEDKŮ MUSÍ BÝT ZACHOVÁNA.

Jistě, tohle už patří do starého haraburdí, dnes jsme už dál a ještě dál od myšlení T.G. Masaryka, který takto promluvil k vojenské delegaci, která ho krátce po skončení První světové války navštívila na Hradě:

Demokracie je diskuse. Vy jeden každý musíte vždy snést míněné druhého. V demokracii je svoboda, volnost. Demokracie, bylo řečeno, znamená diskusi, tj. nesmí se nikomu překážet, kdo má jiné a opačné mínění. Musíte přes rozdíly politické žít kamarádsky. Naučit se respektovat cizí mínění, vyslechnout důvody. Vy se můžete mezi sebou pohádat, ale vždy jako kamarádi, kterým jde o věc.

Demokracie by také mohla být pouhým hlasováním, ve kterém většina vždy převálcuje menšinu, kdy se o důležitých otázkách nemluví a kdy jsme uzavřeni ve svých názorových skupinách. Taková demokracie by však nebyla podle Masaryka, jak uvádí Pavel Kosatík v knize 100xTGM, opravdová a neměla by příliš velkou hodnotu. Musíme se naopak snažit spolu rozumně hovořit, konstruktivně nesouhlasit a učit se přesvědčovat bez emocí a s vědomím, že i my sami se můžeme mýlit.

Kde se v dnešní době objevila myšlenka, že nejlepší způsob, jak se zapojovat do veřejného prostoru, je urážet a zesměšňovat lidi s jiným názorem? Máme-li věřit Masarykovi, je tomu naopak – demokracie se musí zakládat na lásce k člověku a na důvěře mezi lidmi. Láska k člověku však neznamená, že budeme říkat jenom to, co je líbivé a populární. Naopak pokud nám na někom opravdu záleží, nesmíme mu lhát a musíme být připraveni předložit mu pravdu, ať už je jakkoli nepříjemná. Současně to neznamená nad lidmi zlomit hůl a vzdát se snahy o dohodu a porozumění.

Demokracie vnímaná jako diskuze je velký civilizační výkon, který není vůbec snadný. Jedním ze základních předpokladů je upřímná ochota k ní a kvalita jejího provedení. Aneb nesouhlasit konstruktivně a pokoušet se v diskuzi nacházet Společnou řeč. Zdroj: Kosatík, Pavel. 100x TGM. Praha: Knižní klub, 2017. Universum, s 138. Pozn. Kráceno.

Zamysleme se, zvláště v těchto dnech, kdy se na Rakušanově ministerstvu vnitra připravuje nový cenzurní zákon, nad oním dvojím pojetím demokracie a svobody, jak jej v tomto článku uvádím. Pojetím, jak je vyhlašuje Masaryk slovy, že „demokracie, bylo řečeno, znamená diskuzi, tj. nesmí se nikomu překážet, kdo má jiné a opačné mínění“ nebo názorem shora zmíněného učitele z Masarykovy univerzity v Brně, který se jistě prohlašuje být demokratem, ale autora jiného a opačného názoru na konflikt Ukrajina-Rusko, než je český názor vládní a oficiální, by rád volal k zodpovědnosti.

Kdo ví, proč ho dřív, než on sám získal možnost své žáky poučovat, někdo nepoučil o tom, že svoboda a demokracie buďto jsou, nebo nejsou. A že žádná třetí možnost neexistuje.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele