Ale protože zas má slovo demokracie mezi lidmi dobrý zvuk, nepovažovali oni novátoři za výhodné se jej tak zcela vzdát a dali přednost jen jeho úpravě. Spočívající v tom, že k demokracii přidali slovo liberální (svobodná). A měli tak vymalováno. Zatímco totiž výraz demokracie je všem srozumitelný a je proto obtížné jej podle potřeby ohýbat, znásilňovat a prznit, s demokracií liberální to už je jiná, s tou se dají dělat zázraky – a to proto, že nikdo neví, co to vlastně je.

Definice liberální demokracie totiž z taktických důvodů těch, kteří ji si ji vymysleli, neexistuje, a když jsem po její definici pátral, dopátral jsem se zřejmě jen pokusného a nikoli tedy oficiálního výkladu tohoto pojmu z pera jistého pana Joury z Respektu z roku 2018. Ten vykládá liberální demokracii jako něco, co má sice i nadále zaručit vládu těm, kteří v demokratických volbách získají většinu hlasů, ale současně má chránit zájmy těch, kteří ve volbách prohráli. Resp. má zabránit tomu, aby ti, co vyhráli, onu poraženou menšinu zas až tak moc neutlačovali.

Na první pohled nevypadá tahle definici zas až tak zle, ale má jednu vadu. Aby totiž cílům liberálních demokratů skutečně odpovídala, zněla by tak, že liberální demokracie má „současně chránit zájmy těch, kteří ve volbách prohráli“, ale jen pokud jsou těmi, kteří prohráli, ti naši, ti správní, a tedy liberální demokraté. A ti co vyhráli, nesmí poraženou menšinu utlačovat už vůbec, a nejlepší zárukou proti tomuto nebezpečí pak bude, když ti poražení, pokud jimi znovu budou liberální demokraté, ty vítěze rovnou sami utlačí.