LUBOMÍR VYLÍČIL vysvětluje, že "operace pod falešnou vlajkou" mají slavnou historii, zkoumá, zda "Útok na kavárny" nebyl jednou z nich - jenže v tom případě tak zpackanou, že až příliš jasně ukazuje na možného autora.

Císařský řez

Byly s nimi problémy. Jak ideologické, tak praktické. Vlídný, tolerantní a všeobjímající římský polyteismus z nějakých nepochopitelných důvodů zcela odmítali. Tím podráželi i autoritu císaře, který byl (na vedlejší úvazek) také nejvyšším veleknězem říše. Ekonomické páky na ně také moc nebyly. Pocty, hodnosti a úřady, kterými by si je stát mohl koupit a zavázat, je v zásadě nezajímaly, drakonické tresty, kterými by je vyděsil, na ně nijak zvlášť nepůsobily. Tak co s nimi?

Nero to vyřešil klasickou „false flag operation“. Nechal zapálit Řím, který chtěl stejně radikálně přestavět, a svedl to na křesťany. Předpokládal, že zuřivý a zcela pochopitelný hněv vypáleného lidu se zúročí spontánním a všeobecně podporovaným pogromem na nemilovanou „sektu“ a moc moudrého vládce bude posílena… Jak to dopadlo, víme z historie. Od té doby proběhlo podobných operací bezpočet. 

Základy "řemesla"

Nejčastěji byly používány k rozpoutávání válek. Tak, aby „náš“ útok vypadal jako spravedlivá odplata zákeřnému a věrolomnému nepříteli. Protože takovou válku lid, který dobře ví, že bude nést její náklady, přece jen o něco lépe zkousne. Klasickým příkladem je známé přepadení vysílače v Glivicích, kdy Němci, v předvečer útoku na Polsko, napadli svou vlastní rozhlasovou stanici takovým způsobem, aby to vypadalo na zákeřný útok agresivních Poláků.

Státy a vlády se ovšem nikdy nevyhýbaly ani, řekněme, vnitrostátnímu využití podobných akcí. Pro příklad můžeme opět do hitlerovského Německa. Když bylo potřeba najít záminku k utužení režimu a k likvidaci „konkurenčních“ politických stran, vzplanul Říšský sněm. Jak to bylo dál, známe již z devítiletky.

Všechny podobné operace jsou odjakživa plánovány a navrhovány tak, aby splňovaly dvě základní podmínky: musí vyvolat sympatie a soucit s obětí činu a (co je ještě důležitější) musí vzbudit hněv a pomstychtivost vůči deklarovanému pachateli. Ovšem k tomu, aby byla taková operace úspěšná, je nezbytné dodržet alespoň tři jednoduché zásady, jakési základy řemesla. Jaké to jsou? Ta lidu předkládaná historka, musí být:

• uvěřitelná
• z důvěryhodného zdroje
• a její oběť musí být „naše“, hodná soucitu a empatie

Jak spustit státní převrat

Vysvětlím. Tak třeba ta Neronova historka o zapálení Říma křesťany moc důvěryhodná nebyla. Ačkoliv se toho o novém náboženství ještě moc nevědělo, jedno se dalo vypozorovat. Mírnost a neagresivita křesťanů. Nebyl s nimi až do té doby spojován žádný útok, žádné násilnosti, žádná nesnášenlivost, o žhářství už ani nemluvě. Zato o Neronovi a jeho partě si Římané už nekolik let (oprávněně) nedělali iluzí. A proto se po pár dnech, kdy trosky města ještě doutnaly, začaly šířit fámy, že Řím nechal zapálit sám šílený císař.

O něco více důvěry vzbuzovala už zmíněná historka o zapálení Říšského sněmu. To, že jsou komunisti agresivní, nesnášenlivou a ničeho se neštítící sektou, bylo německému lidu známo už léta. Nijak výrazně se v tomto ohledu neodlišovali od konkurenčních národních socialistů, s jejichž bitkaři si navzájem rozbíjeli schůze, napadali aktivisty a ničili majetek. To, že se na pomezí anarcho-komunistického lumpenproletariátu pohybují všelijaká pošahaná individua, do jejichž obrazu bláznivý žhář Van der Lubbe skvěle zapadal, platilo tehdy, stejně jako dnes… Že následné mediálně-psychologické operace nedopadly úplně do puntíku tak, jak si autoři naplánovali, je věc jiná. Účelu, tedy utužení režimu a zákazu všech ostatních stran kromě NSDAP, bylo ale „úspěšně“ dosaženo.

Pokud jde o druhou, který historku přinesl, stojí za připomenutí operace se „smrtí studenta Šmída“, která v podstatě spustila a odstartovala změnu režimu 17. listopadu 1989. Že šlo, alespoň z počátku, o plánovanou operaci STB už dnes nezpochybňuje nikdo. No a k uvedení lidu do pohybu, k vyvolání vlny hněvu na tehdejší vedení státu, které doufali organizátoři a nadřízení agenta Zifčáka (Šmída) využít ke svým cílům, bylo třeba, aby předkládané (des)informaci národ uvěřil. Proto byla vypuštěna přes agenturu v disidentských kruzích do zahraničí, tak aby ji přinesla zahraniční media. STB tehdy správně předpokládala, že režimním „hlásným troubám“ už občané nevěří ani pozdrav, a tak se napojila na kanál, kterému důvěřovali. Že to byl předpoklad správný je zřejmé z toho, jak mocně zpráva zaúčinkovala.

Amatérští propagandisté

Ovšem tou nejdůležitější, u každé operace pod falešnou vlajkou, je podmínka třetí. Lid se musí být schopen identifikovat s obětí provokace. Musí vnímat útok na ni jako útok na sebe, na své hodnoty. Na něco, na co si šahat fakt nenechá. Proto byla tak úspěšná shora zmíněná akce se „studentem Šmídem“. Lid se vzbouřil, odhodil existenční obavy a vystoupil proti režimu, protože oni (státní orgány, těžkooděnci) bijí a dokonce zabíjejí naše děti, které nic zlého neudělaly. Ty děti, které jsme v dobré víře poslali studovat až do Prahy!

Tato identifikace a vcítění se do oběti má ale jednu podmínku: oběť musí být soucitu hodna. Co to znamená? Tak třeba to, že sebedojemnější historka o člověku, který trpí ve vězení ústrky a šikanou spoluvězňů, má obavy o život a ještě k tomu je těžce nemocen nikoho nedojme, pokud je jejím hlavním hrdinou třeba pedofilní vrah. Napsat, co si občan o takovém pomyslí, by bylo asi proti lidskosti. Zrovna tak ani zpráva o exekutorovi, na něhož vzal zoufalý farmář vidle a těžce jej zranil, nikoho nezíská k účasti na demonstraci za větší práva a ochranu exekutorů.

Kupodivu se však zdá, že tuhle poslední prostou zásadu naši propagandisté buď nechápou, nesmí chápat, anebo netuší zhola nic o hodnotách, které lid zastává a které jsou pro něj důležité. Jinak si totiž jejich opakovaná selhávání nelze vysvětlit, pokud ovšem nepřistoupíme na hypotézu, že to řídí naprostí pitomci, neznalí navíc místních, českých reálií.

Příklad? Krátce po připojení Krymu k Rusku jej navštívil jeden statečný redaktor a s vyvalenýma očima nám podal šokující zprávu o poměrech, které tam pod ruskou knutou zavládly. Mluvil prý s místními muslimy. A ti se bojí. Nemohou už prý, tak svobodně jako dřív, dávat najevo svou víru… Nevím co čekal. Že se snad (český) divák a čtenář rozpláče nad takovým bezprávím? Že bude ochoten hlasovat pro vojenskou akci proti zloduchu Putinovi, který to způsobil? Netuším. Stačilo přitom navštívit kteroukoli hospodu a vyslechnout autentický názor lidu: Jó, že se muslim bojí? Konečně! Zaplať Pán Bůh, že aspoň někde!

Podraz, aneb zpackaná hatefree operace

Ve světle tohoto nepochopitelného, ale v novinářských kruzích pozoruhodně rozšířeného mimoňství a se znalostí shora uvedených zásad úspěšné operace pod falešnou vlajkou se teď podívejme, co udělali autoři poslední podobné akce na našem území, ano, té s posprejováním kaváren a spřátelených „hatefree“ podniků špatně. Stručně řečeno – úplně všechno.

Pokud jde o uvěřitelnost historky, tak ta už byla na mnoha místech webu zcela rozcupována. Ať jde o použitý jazyk, symboliku, způsob útoku…. až po obrázky z policejních kamer zachycující útočící fašisty v „typických“ mikinách s kapucí. Asi aby si barvou nezacákali dredy…

Pokud jde o kanál, kterým byla informace šířena, je to podobné. Důvěra v media hlavního proudu se v posledních letech velice přiblížila úrovni, jíž požívaly hlásné trouby reálně-socialistického režimu krátce před jeho pádem. A jestliže nám tímto kanálem profláknutí a dávno nedůvěryhodní komentátoři s přehraným rozhořčením v hlase tlačí do hlav jednotný názor (co si přece každý slušný člověk musí o činu myslet); jestliže tam, v rekordním čase, nehledě na víkend, přispěchají s předem připraveným odsouzením události i neoblíbení a národ dlouhodobě zrazující politici a jestliže se do 24 hodin „spontánně“ zorganizuje odsuzující manifestace… pak i poslední Jouda z Horní Dolní začíná tušit podraz.

Kavárna mimoňů

Ovšem tím zdaleka největším debaklem akce je výběr „ubohé oběti“. To se fakt nenašel nikdo, kdo by organizátorům sdělil, jak strašně a dlouho už běžného, pracujícího občana štvou všichni tihle aktivisté a neziskovky? Natolik, že jakýkoli útok na tyhle státem placené vyžírky, kteří se bezohledně, bez ptaní (a s absolutní podporou všech pák režimu) snaží měnit životy lidí v našem státě směrem, který si občané nepřejí, může vyvolat jen pomstychtivé zadostiučinění. Přinejlepším. Rozhodně však ne lítost. A o sešikování se národa k obraně svých trapičů už nemůže být vůbec řeči.

Možná vysvětlení jsou jen dvě. To první a méně pravděpodobné říká, že odtrženost pražské kavárny od názorů a postojů veřejnosti už dosáhla úrovně Ústředního výboru KSČ v roce 1989. A že tak „pravdoláskaři“ do svého plánu, jaksi mimoděk, promítli své postoje, preference a sympatie bez ověření, zda je sdílí i lid, pro který se představení koná.

Ovšem druhé, mnohem pravděpodobnější vysvětlení vychází z předpokladu skutečné, objektivní neznalosti názorů lidu. Že totiž ten, kdo akci pro „své koně“, pražskou kavárnu plánoval a připravoval, opravdu nemá a nemůže mít detailní přehled o místních reáliích a akci zkonstruoval podle jakéhosi obecného mustru. Oběti musejí být mladí, aktivní lidé, nejlépe studenti. To se přece už jednou, před čtvrtstoletím v téhle zemičce osvědčilo. Pachatel musí být někdo, koho přece všichni nenávidí. Fašisti. No, a pak postačí pár projevů politiků, nějaká ta demoška, a pak se s fašisty sfoukne do jednoho pytle i jakákoli opozice a lid ještě zatleská…

Americká ambasáda, Praha, Tržiště?

Celé to, podobně jako červené karty a mnohé další provokace, ukazuje jedním směrem. K Tržišti. A jestli to červenokaretníkům pomohlo? Posuďte sami. Už jsme viděli „propíchnutého muslima“, baletní představení na téma střet radikálů, pod vynikajícím uměleckým vedením muže s hnědou bundou, posprejované obchody a kavárny … a změnilo to něco na názoru 80% občanů? Ne. Spíš ještě stoupla jejich zaťatost proti muslimské invazi, proti režimu, nedůvěra v naše „spojence“ a skepse ke směřování západu obecně.

Ona totiž úspěšná operace pod falešnou vlajkou má ještějeden, doposud nezmíněný háček. Může pozměnit ještě nevyhraněný názor. Může maličko pootočit doposud neustáleným veřejným míněním, ale s dlouhodobým, více než rok stálým, utvrzeným přesvědčením fakt nehne. Ani, kdyby ji prováděli sebelepší zpravodajci a mediální mágové. Což se o té poslední blamáži fakt říct nedá.