Začíná přituhovat. Už i v naší zemi nepříjemně houstnou prohlášení politiků a hlavních médií o nutnosti přijmout imigranty, běžence, azylanty… no zkrátka ty, v jejichž záplavě se začíná topit zejména jih a západ Evropy.

Věc má háček

Nejdřív se objevily jen ojedinělé pokusné balónky. O „možných a uvažovaných“ kvótách, mlžení o jakési evropské dohodě o přerozdělení, a to vše doprovázené chlácholivými údaji, že v takovém případně by mohlo na stát naší velikosti vyjít „jen pár tisíc osob“. Pak ale byly zveřejněny závěry tak zvaného kulatého stolu, který pořádal Národní konvent o EU, kde tajemník vlády pro evropské záležitost, jistý Tomáš Prouza, přijímání imigrantů a uprchlíků velice vehementně obhajoval.

Není divu, že se zvedá tato nebezpečná vlna. Jsou rozlíceni, že ministr Milan Chovanec odletěl na jednání ministrů vnitra EU s jasným stanoviskem, jak se vláda ČR staví k přijímání běženců ze Sýrie: Nechceme je. Zatím.

Zvláště ne ty ze Sýrie. Z té Sýrie, kde již od roku 2012 zuří Spojenými státy vyprovokovaná občanská válka, vedená s nepředstavitelnou krutostí, a odkud prchají statisíce obyvatel, aby zachránili alespoň holé životy. Bylo by přirozeně humánní je přijmout a ochránit, ne? Věc má ale jeden háček. Docela zásadní. Tím háčkem je islám.

Cizinci ve vlastní zemi?

Západní a jižní Evropa má samozřejmě problém, který si sama historicky způsobila. A nyní ho chce „rozředit“ na úkor zemí, které se s ním zatím nepotýkají. Exportovat, aby se stal problémem všech.

Podíváme-li se od Španělska po Skandinávii, od Itálie přes Francii do Německa, vidíme totéž: islám, který zvedá hlavu a podrývá, rozvrací a zevnitř rozežírá vše, co učinilo Evropu Evropou. Ne tak zvaní „islamisté“, jak to tvrdí zbabělí politici, ale islám jako takový.

Naši občané, pokud by záleželo na nich, to rozhodně měnit nechtějí. Dostanou-li jakoukoli možnost se vyslovit, třeba alespoň v marginální internetové anketě, volí jednoznačně: podíl hlasů pro přijímání (teď aktuálně) syrských uprchlíků do naší země stojí oproti opačnému názoru v poměru zhruba 1:10.

Oni totiž ti „tvrdí a praví“ islamisté sice občas podniknou útok zarážející nás orientální brutalitou ,jako například vraždy vojáků v Británii, nebo návštěvníků židovského muzea v zemích Beneluxu, vzpomeneme-li jen některé incidenty za uplynulý rok, ale tyto v zásadě ojedinělé násilné excesy nemají šanci otřást společenským uspořádáním silné a konsolidované země.

Trochu cynicky řečeno – občasný atentát společnost v zásadě přečká. To, co rozežírá západní společnost jak dřevomorka zpuchřelé krovy a způsobuje, že čím dál víc občanů se cítí být méněcennými cizinci ve vlastní zemi, to je samotný islám, jeho hodnoty a jejich praktická každodenní aplikace. Podíváme-li se na změny školních osnov ve Španělsku, zavádění halal jídel do školních jídelen v Německu, na zákaz vánočního stromu v Bruselu a jesliček v italské škole (aby to „neuráželo jiná náboženství“), na bezpečnostní deficit pařížských předměstí, na přejmenovávání Vánoc na Zimní svátky v Británii, na násilné útoky proti bílým ženám ve Švédsku a tak dále, co všechny ty případy spojuje?  Odpověď je – islám. Jeho netolerantní, nepřizpůsobivá a agresivní podstata.

Víme, co nechceme

Západní politici i většina veřejnosti si s pocitem bezmoci uvědomují, že tento zásadní evropský problém je v rámci stávajícího, liberálně demokratického pojetí neřešitelný. Co jim tedy zbývá? Logika říká, že jestliže je problém v hranicích jakéhokoli systému neřešitelný, nezbývá než vystoupit mimo tyto hranice. Doufejme, že k tomu některý ze západoevropských politiků už konečně najde odvahu. Protože jinak, dříve nebo později, to „vyřeší“ občanská válka.

Tuto, ve stručnosti popsanou situaci totálního rozvratu západní Evropy, sledují v přímém přenosu  i naši občané. Zpravidla s rostoucími obavami. Vidí a s velikým překvapením zjišťují, jak marginální skupinka „nezačlenitelných“ stačí, aby učinila většině národa ze života multikulturní peklo. Že pouhých 5% muslimů plně dostačuje k totálnímu rozkladu tradičního způsobu života celé populace.

Ti přemýšlivější samozřejmě vědí, že pouhá přítomnost muslimů na území státu nestačí. Druhou zásadní složkou zničující směsi je zbabělost a ústupčivost politicky korektních politiků, vyznávajících, alespoň veřejně a oficiálně, liberální pojetí tzv. „lidských práv“. Takovýchto politiků, jak si většina národa uvědomuje, máme bohužel doma dostatek. Ale druhé složky destruktivní směsi se zatím, naštěstí, jaksi nedostává. Zatím.

A naši občané, pokud by záleželo na nich, to rozhodně měnit nechtějí. Dostanou-li jakoukoli možnost se vyslovit, třeba alespoň v marginální internetové anketě, volí jednoznačně: podíl hlasů pro přijímání (teď aktuálně) syrských uprchlíků do naší země stojí oproti opačnému názoru v poměru zhruba 1:10. V tom, co nechceme, máme tedy jasno.

Nebojme se být „islamofoby“

Věřím, že je si toho vědoma i naše vláda. Že asi ano, tomu by mohlo nasvědčovat i její poslední vyjádření, v němž lze vidět jakýsi pokus o taktickou kličku. Navrhuje zvýšení všeobecné finanční pomoci do fondů pro uprchlíky a přijetí jiných, pro náš kulturní okruh  kompatibilních lidí z Ukrajiny.

Ovšem v Bruselu se, jak víme, na náš názor obvykle nehledí. Ten tlak bude veliký a použité prostředky nevybíravé.

Proto se nenechme překvapit a zaskočit. Je čas začít veřejně a otevřeně diskutovat o formách občanského odporu, protestu a nátlaku na politiky, pokud by svolili k přijímání islámských migrantů. Nebojme se, ani ti zdánlivě nedotknutelní politikové nejsou nezranitelní! Kdepak. Také potřebují být populární, aby mohli být znovu zvoleni, protože tyhle zatrolené, nevyzpytatelné volby zatím jaksi nelze obejít….  A islám je vysoce politické téma.

Je čas opakovaně a naléhavě vnášet  problém islámu do veřejného prostoru, oficiálním mediím navzdory. Je čas, přestat se bát označení „islamofob“, „nácek“, „fašista“ a podobně. Čím dál víc lidí začíná chápat, že tyhle nálepky jsou jen prázdnou, ubohou náhražkou chybějících argumentů krachujícího multikulturalismu. Už nic neznamenají a pokud mohu ze svého okolí soudit, tak už začala selhávat i nejtěžší munice. Dříve deklasující nálepky přestávají fungovat a přibývá lidí, veřejně prohlašujících, že jsou hrdými nacionalisty a islamofoby...

Zkrátka diskutujme, pišme politikům, podělme se o dobré nápady a  podporujme morálně i finančně organizace, které na nebezpečí plíživé islamizace poukazují. Je za pět minut dvanáct!

Publikováno se souhlasem vydavatele.