Když jsem před dvaceti lety byl na náměstí Slovenského národního povstání, plném novou samostatností nadšených lidí, plném slovenských vlajek, viděl na tribuně premiéra Vladimíra Mečiara a slyšel jeho blahopřání slovenským občanům k jejich nezávislému státu, sledoval, jak stoupá k temnému nebi obří slovenská zástava, a pak spolu se Slováky tančil ze zpěvu písně „Najkrajší kút v šírom svetě je moja rodná zem...“, bylo to něco výjimečného, neopakovatelného, z paměti nesmazatelného.  

Letošní Silvestr v Bratislavě byl zaměnitelný s jakýmkoli jiným Silvestrem, který jsem tu v minulých letech zažil. Zpola vylidněné město, kde poslední den v roce skoro všichni zavřeli, včetně hospod, stánků s novinami a i nákupní pasáže u Dunaje. Ne, úplná pustina tu nebyla, ale služby odpovídaly obvyklému obrazu slovenského hlavního města, z něhož každý, kdo může, přes vánoční svátky odjede někam za příbuznými, známými, někam do hor, do krásné slovenské krajiny, a Bratislava téměř osiří. A já pak v rámci rituálu rozešlu dvacet esemesek, zda by se mnou některý z mých slovenských přátel nešel na pivo, abych si potom přečetl odpovědi zasílané ze všech možných koutů Slovenska, že by sice rádi, ale že bych musel přijet do Báňské Štiavnice, Levoče, Nízkých Tater, Košic, Michaloviec nebo na Poloniny. Někdy s dodatkem podivu, co že mě k nápadu trávit Silvestr v Bratislavě vede.  

Oproti takovému přelomu tisíciletí tu však jedna změna je. Bratislava se stala tečkou na mapě globální silvestrovské turistiky, a tak skupinky Italů, Španělů, Rakušanů a sem tam i nějací ti Japonci nebo Američané, kteří už asi byli na Silvestra opravdu všude, dnes hledající zemi, kde nikdo z jejich známých ještě stoprocentně nebyl, zabloudí i na Slovensko, do jeho hlavního města. Koneckonců, z vídeňského Schwechatu, jednoho z velkých evropských letišť, je to do Bratislavy stejně daleko jako do Vídně, a tak jen taxikářovi řeknete, že chcete jet po dálnici opačným směrem než do centra Vídně, a za chvíli jste pod Bratislavským hradem.  

Popravdě řečeno, Bratislava je na první pohled, hlavně pokud jde o historické centrum, dokonce hezčí než trochu fádní, neromantická a na placce kolem Dunaje se roztahující Vídeň. Bratislavské panorama s Hradem, kopci nad ním a kolem něj, s gotickou katedrálou a sídly vlády a prezidenta v barokních zámcích, je daleko romantičtější. Navíc si k tomu připočtěte turistický bonus s podobě nefalšovaných komunistických sídlišť, které zdaleka nejsou jen v Petržalce, ale tvoří celý prstenec kolem krásného středověkého centra města a pro lidi ze Západu mohou být zajímavým doplňkem představy o tom, jak to vypadá v bývalé komunistické zemi. A ten zážitek je přitom vzdálen jen pouhých dvacet minut jízdy taxíkem od takové výkladní skříně Západu, kterou Vídeň a Rakousko celé nepochybně jsou.  

Paneláky jsou ale jen jedním z mála reliktů postkomunismu, který v Bratislavě přetrvává. Jinak je to město, kde najdete skoro všechno, co je i ve Vídni, za ceny, které se od vídeňských neliší, byť kvalita se ještě trochu lišívá. Jen sem tam ještě probleskne pro Čecha zdánlivě sympatický odlesk Česka v podobě písní Michala Davida, přehršle škodovek, nebo českých knih ve výlohách a českých novin na stáncích. Jinak ale po společném státě už nikdo nesmutní a je jen málo těch, kteří by si na něj nějak zvlášť vzpomínali.  

Nad Českem a nad tím, jak se tam máme dobře, už tady v Bratislavě nikdo nevzdychá, tady už se srovnávají opravdu s tou Vídní a ještě tak se stejně blízkým Maďarskem. Ve zbytku Slovenska, kde se žije jinak a za jiné peníze ještě ano, z údolí ve slovenských horách se pořád za prací do Čech jezdí, ale to se jezdí i za prací do té bohaté Bratislavy.  

Po dvaceti letech se Slováci za svůj stát nestydí, ale nejsou z něj ani nijak nadšení. Asi tak jako my Češi nejsme nijak nadšení ze svého Česka. Oni mají Fica a Gašparoviče, my Klause a Nečase, jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet, máme se tak, že se tak nějak máme, a budoucnost nevypadá nijak skvěle, ale na pláč to také není. Takže i ty naše Silvestry vypadají jako naše doba. Nevelká, nevýjimečná, nevhodná k zapamatování a zápisu do učebnic. Ale i takto mohou vypadat roky, kterým se říká „staré dobré časy“. Aby nám Čechům i Slovákům takové časy přinejmenším vydržely, to sobě i vám milí posluchači z Bratislavy přeje váš Luboš Palata.

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele