Ve Štrasburku nebyli nikde vidět policisté, o vojácích a armádě ani nemluvě, typické plakáty s nápisem „Je suis Charlie“ byly jen na autobusových zastávkách, nikdo si nepřipínal ani černé placky, ani francouzské trikolory.

Pár policistů jste mohli zahlédnout jen kolem židovské synagogy a o několik kilometrů dál kolem před dvěma roky otevřené nové muslimské mešity. 

Když ve středu vyšlo nové číslo satirického týdeníku Charlie Hebdo, nebyly nikde před trafikami fronty a nikdo si ho nelouskal ani v tramvaji, protože do většiny trafik ve Štrasburku vzdáleného od Paříže několik set kilometrů týdeník prostě nedorazil, nebo jen pár kousků, které okamžitě zmizely.

V ulicích byla ještě vánoční výzdoba a lednové pusto prázdno. Štrasburk je sice turistické město, ale není moc lidí, které by v lednu napadlo toulat se městem v severní Francii, byť je to město tak krásné, jako je vodními kanály a řekou protkaný středověký Štrasburk.

O atentátech se nechtěl ani nikdo moc bavit, lidé spíše jakoby chtěli zapomenout, že se vůbec něco takového stalo. Ano ve stáncích si mnozí nové číslo týdeníku objednali do pořadníků a mnozí si jich objednali hned několik, ale tím to všechno končilo. Nebo vlastně ne.

Protože nějaká změna oproti tomu, co jsem ve městě viděl při své poslední návštěvě před dvěma měsíci, přece jen nastala. Lidé se k sobě chovali až nápadně slušně. 

Rodilí Francouzi se dávali na ulicích, v tramvajích, v autobusech do hovoru s imigranty z afrického Magrebu, ale i Vietnamu, nebo bývalých francouzských afrických kolonií.

Všichni se zdravili, pomáhali si, s nákupem, kočárky, dávali si přednost ve dveřích. Ano, možná se to dělo i před těmi dvěma měsíci, ale teď to bylo ještě trochu víc. Jakoby si všichni slušní lidé, bez ohledu na barvu pleti, bez ohledu na víru, politickou orientaci a světonázor dávali vzájemně najevo, chceme tu žít spolu, chceme tu žít v klidu a míru, ve vzájemné úctě a toleranci.

Nějakou takovou větu jsem i zaslechl při hovoru prodavače v marockém obchodě s potravinami s jedním německy mluvícím zákazníkem. Německo je ve Štrasburku hned za Rýnem a navíc mnoho Štrasburčanů mluví německy, byť té řeči Francouzi říkají alsaština.

O té vzájemné úctě to říkal marocký muslim tomu německy mluvícímu podle všeho katolíkovi. A katolík chápal, o čem mluví. I on, jako člověk víry, pocit urážky svého náboženství často zažil...

A nutnost této vzájemné úcty, tolerance, zbytečného neurážení se, budiž ponaučením z té tragédie kolem Charlie Hebdo. Slušní a ohleduplní lidé dokážou vždy žít vedle sebe. Muslimové, židé, křesťané, budhisti. V Paříži, ve Štrasburku, v Praze, kdekoli.

Hezký den od Rýna vám přeje váš Luboš Palata. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele.