Probíhající tokijská olympiáda je nejztrátovější v dějinách, alespoň tedy z hlediska tržeb z přímé divácké účasti. Přesto se koná. Čímž pořadatelé nechtěně dokládají, že o bezprostřední divácký zážitek ze sportovního výkonu vlastně zase tolik nejde. Fanoušky sdílená potěcha ze zápolení, přímá účast se závodícím je tedy ještě méně důležitá, než si dosud mohli ctitelé coubertinovského humanismu alespoň namlouvat. Tokijské olympijské hry, “první distanční”, se ostatně konají i přesto, že si to více než čtyři pětiny Japonců kvůli covidu nepřejí. Nejde tedy ani o přání lidí pořádající země. Nejde o fanouškovství, nejde o přímý divácký zážitek, zato se jde proti vůli veřejnosti. Přesto se dokonce i ekonomické kalkulace benefitů olympijských her na humanismus a blahodárný dopad na člověka jako takového tak rády – a stále intenzivněji – odvolávají.

Stačí se začíst do nové studie poradenské společnosti KPMG, která vyčísluje předpokládané benefity olympijských her v Brisbane v roce 2032. Hry mají australské ekonomice přinést takřka osmnáct miliard dolarů. KPMG ovšem do této cifry započítává také třeba jejich blahodárný dopad na rozvoj ducha komunit, prestiže a občanské hrdosti v pořádající zemi. Olympiáda dále prý přispěje k rozvoji australské společnosti a ekonomiky posílením smyslu pro dobrovolnictví při zajištění jejího pořádání a rozvojem altruismu. Ekonomicky přínosné má být i to, že se Australané v důsledku her začnou více hýbat, přičemž jejich sportování sníží riziko vzniku chronických onemocnění, čímž nakonec uleví celému tamnímu zdravotnictví. Protinožci budou pak i v práci celkově produktivnější, neboť je nějaká ta rýma či chřipka jen tak neskolí.

Dokonce i někdejší místopředseda Mezinárodního olympijského výboru Richard Pound označuje oficiální kalkulace benefitů pořádání her, nejen těch brisbaneských, za “nejkrásnější fikci.” Ve skutečnosti bývají hry socio-ekonomickým propadákem, který hluboce zaostává za růžovými vyhlídkami, a to i přesto, že je obvykle až o stovky procent nákladnější, než původní kalkulace předpokládaly. Vícenáklady jsou fenoménem řady velkých projektů, v případě olympiád posledního půlstoletí se však rozsahem zcela vymykají. Dosahují průměrně až přes 200 procent. Uspořádání her tedy běžně bývá až třikrát nákladnější, než nač ukazují kalkulace, na jejichž základě je pořadatelství uděleno.

A právě protože je obrovská nákladnost olympiád – a jejich pochybná návratnost – stále více zakořeněna v obecném povědomí veřejnosti napříč světem, předkládají se jí stále “krásnější fikce”, peněžně ve skutečnosti pochopitelně nevyčíslitelné. Ty ale hlavně jen zakrývají hořkou pravdu. Olympiády dneška mají pár vítězů, ale mnoho poražených – doslovně, ale hlavně přeneseně. Poraženými totiž nejsou jen sportovci, co nedosáhnou na medaile, nýbrž zejména daňoví poplatníci pořádající země. Ti ve skutečnosti nesou z drtivé většiny nákladové břímě olympiád. Přestože, jak nyní vidíme v Japonsku, se ani na sportoviště dostat coby diváci nemusí, a ani to moc nikomu nevadí.

Neúčast publika na sportovištích probíhajících her připravuje japonskou ekonomiku v přepočtu o zhruba patnáct miliard korun. Přibližně polovina této ztráty vzniká v důsledku neúčasti zahraničního publika, druhá pak kvůli neúčasti publika domácího. Pokud by se hry nekonaly vůbec, jak si přeje právě drtivá většina japonského obyvatelstva, činila by ale ztráta už zhruba 92 miliard korun. To jsou tedy náklady, jež by z velké části nesl japonský daňový poplatník. Ten samý, který je s tím už vlastně i smířen, když volá po tom, ať hry nejsou. Ztráty olympiád jsou totiž zespolečenšťovány. Rozpočítány mezi miliony a miliony daňových poplatníků. Všichni se skládají, a nikdo nemá pocit, že by na tom byl hůře než libovolný spoluobčan. A to, i když je ztráta obří.

Profitu z pořádání té či oné olympiády se naproti tomu dočkají jen nemnozí. V prvé řadě politici. A pak na ně napojení dodavatelé a podnikatelé. První se načas ocitají v samém centru světového dění, navíc při něčem tak bohulibém, jako je sport. Staví si pomníček. Druzí se radují z výnosného a bezpečného byznysu. Neuspořádaní již přidělené olympiády by představovalo fiasko planetárního významu. Na triko se jej nikdo nevezme.

Šibeniční termín her, upřené pohledy celého světa a jeho velká očekávání vytvářejí extrémně příznivé klima pro zainteresované politiky i podnikatele. Byznysmen pak už nemusí být mistr vyjednávání, aby si s odkazem třeba na nenadálé zdražení stavebních materiálů, řekl o víc. A politik zase nemusí být žádný zasloužilý státník, aby mu zakázka spřízněné podnikatelské duši a jí navyšované vícenáklady u veřejnosti či médií snadno prošly. Jde přece o olympiádu a ta se stihnout musí. A bude se konat, i když si to ti, co nakonec “lepí účet”, dokonce ani nebudou přát!

Lukáš Kovanda, Ph.D.
Národní ekonomická rada vlády (NERV)
ekonom