Česká podoba digitální daně, minulý měsíc schválená vládou, je přitom z hlediska své sazby více než dvakrát přísnější než digitální daň francouzská. Má navíc řadu problematických rysů.

Zaprvé, může být v kolizi s GDPR. V praxi totiž může nastat třeba to, že pokud si Čech během dovolené ve Španělsku prostřednictvím svého mobilu otevře Google-účet, jeho mobilní telefon bude pro daňové účely považován za „španělský“, a to i přesto, že jej zakoupil v České republice a ve Španělsku je přechodně, pouze na dobu několika dní. Pro účely geolokalizace bude stále klíčová IP adresa, takže se zřejmě objeví nový typ daňového úniku, který bude zahrnovat přesměrování nebo zastření geolokalizace daného zařízení. Vyvstane zřejmě také právě otázka, zda je nabytí práv ke zdanění na španělském území na základě právě geolokalizace v souladu s legislativou GDPR, která vstoupila v platnost v roce 2018.

Zadruhé, tuzemská digitální daň bude také pojata jako daň nepřímá, pročež se jí nebudou týkat úmluvy, které Česká republika uzavřela s jinými zeměmi za účelem zamezení dvojího zdanění. Otázka dvojího zdanění tak v případě české digitální daně nebude moci být zodpovězena stávající legislativou, což může způsobit řadu problémů. Česká digitální daň je daní z obratu, nikoli ze zisku, což právě značí, že ke dvojímu zdanění dojít může. Právě na tomto základě už loni napadli zvažovanou tříprocentní celounijní provizorní digitální daň právní experti Evropské rady. Rozhodně tedy nelze vyloučit, že se podobně budou bránit dotčené internetové firmy samotné.