Česká podoba digitální daně, minulý měsíc schválená vládou, je přitom z hlediska své sazby více než dvakrát přísnější než digitální daň francouzská. Má navíc řadu problematických rysů.

Zaprvé, může být v kolizi s GDPR. V praxi totiž může nastat třeba to, že pokud si Čech během dovolené ve Španělsku prostřednictvím svého mobilu otevře Google-účet, jeho mobilní telefon bude pro daňové účely považován za „španělský“, a to i přesto, že jej zakoupil v České republice a ve Španělsku je přechodně, pouze na dobu několika dní. Pro účely geolokalizace bude stále klíčová IP adresa, takže se zřejmě objeví nový typ daňového úniku, který bude zahrnovat přesměrování nebo zastření geolokalizace daného zařízení. Vyvstane zřejmě také právě otázka, zda je nabytí práv ke zdanění na španělském území na základě právě geolokalizace v souladu s legislativou GDPR, která vstoupila v platnost v roce 2018.

Zadruhé, tuzemská digitální daň bude také pojata jako daň nepřímá, pročež se jí nebudou týkat úmluvy, které Česká republika uzavřela s jinými zeměmi za účelem zamezení dvojího zdanění. Otázka dvojího zdanění tak v případě české digitální daně nebude moci být zodpovězena stávající legislativou, což může způsobit řadu problémů. Česká digitální daň je daní z obratu, nikoli ze zisku, což právě značí, že ke dvojímu zdanění dojít může. Právě na tomto základě už loni napadli zvažovanou tříprocentní celounijní provizorní digitální daň právní experti Evropské rady. Rozhodně tedy nelze vyloučit, že se podobně budou bránit dotčené internetové firmy samotné.

Internetové firmy se budou ale moci zřejmě bránit také poukazem na diskriminační ráz digitální daně. K diskriminačnímu jednání může podle některých názorů dojít proto, že daní zatížené firmy budou kvůli zvolené hraniční úrovni obratu vesměs ty, které sídlí v zahraničí, zpravidla v USA. Česká republika přitom nebude moci uplatnit argumentaci, že jde o daň celoevropskou, což by věci dodalo váhu, a případným mezinárodním soudním přím a arbitrážím tak bude čelit sama za sebe.

Česká republika případným jednostranným zavedením digitální daně riskuje zhoršení ekonomického vztahu se Spojenými státy. Tak jak se obává také například Irsko nebo Dánsko. V současné atmosféře zjitřené obchodní válkou mezi USA a Čínou může právě i krok České republiky přispět k rozpoutání obchodní války mezi Spojenými státy a Evropskou unií. Inkaso české digitální daně, odhadované na pět miliard korun ročně, by v takovém případě bylo jen slabou a nedostatečnou kompenzací za výrazné ponížení daňového inkasa způsobené ochromením českého zahraničního obchodu.

Česká republika vykazuje mnohem nižší úroveň veřejného zadlužení v poměru k hrubému domácímu produktu než většina zemí EU. V porovnání se zeměmi, jako je Francie, Itálie, Španělsko či Belgie, je tato úroveň v případě Česka dokonce trojnásobně nižší. Jestliže právě tyto země patří k těm, které jednostrannou digitální daň nejvehementněji prosazují, Česká republika se v oblasti veřejných financí zdaleka pod takovým tlakem nenachází. Navíc je coby malá a otevřená ekonomika více závislá na plynulosti mezinárodního obchodu než větší ekonomiky typu Francie, Itálie nebo Španělska. Ty jsou schopny dopady méně plynulého zahraničního obchodu, a dokonce dopady případné obchodní války EU a Spojených států, lépe absorbovat. V jejich případě je tedy přínos za zavedení jednostranné digitální daně potenciálně vyšší než v případě ČR, resp. není tak výrazně jako v ČR potlačován možnými nepříznivými dopady a konsekvencemi jejího zavedení.

Pozdržení rozhodnutí o zavedení digitální daně do roku 2020, kdy zřejmě bude k dispozici globální konsensuální řešení zdanění digitální ekonomiky dojednané v rámci OECD, se tak v tuto chvíli jeví z hlediska České republiky a jejích ekonomických a mezinárodně-politických zájmů jako optimální postup.