Během prvního letošního čtvrtletí stoupl vládní dluh ČR o více než 83 miliard korun. Nad takovým nárůstem dluhu je třeba pozvednout obočí. Vynecháme-li totiž loňské první čtvrtletí, těžko budeme v pokrizové době hledat razantnější mezikvartální nárůst absolutní výše dluhu. Loňské první čtvrtletí přitom bylo specifické velice výhodnými podmínkami na světových dluhopisových trzích. Mezinárodní investoři pak i z důvodu blížícího se konce intervenčního režimu České národní banky a související snahy „vsadit si“ na zhodnocení koruny byli ochotní vládě ČR dokonce platit za to, že ji mohou půjčit, typicky ve formě odkupu krátkodobého dluhopisu. Tyto příhodné podmínky, jimž loni své rozmáchlé půjčování vláda zdůvodňovala, však už letos v prvním čtvrtletí nepanovaly. Lze částečně argumentovat, že vyšší objem vydávaných dluhopisů je kompenzací za jejich poměrně nízkou emisi v druhé polovině loňského roku. Ta byla evidentně zapříčiněna snahou vlády redukovat úroveň absolutní a tedy i relativní, tedy v poměru k HDP, výše dluhu. Tato snaha byla zaměřená zvláště na redukci dluhu ke konci loňského třetího kvartálu, tedy posledního před říjnovými parlamentními volbami.

Česká republika i nadále zůstane zemí s jedním z nejnižších vládních dluhů v EU. Nadále platí, že výrazně nižší úroveň vládního dluhu v poměru k HDP vykazují v EU jen tři země: Estonsko, Lucembursko a Bulharsko. Přesto nelze s výsledkem hospodaření vlády ČR konstatovat spokojenost. Kriticky by se měla k novým číslům postavit také nově ustavená Národní rozpočtová rada, jelikož v čase nebývalé prosperity, jakou ČR zažívá, je taková míra zadlužování za použití racionální ekonomické argumentace jen těžko obhájitelná.

Lukáš Kovanda, Ph.D.,
ekonom