Stejně jako si nepřejeme světový válečný konflikt – neboť nám dochází jeho jaderný rozměr, si nepřejeme ani fašizaci společnosti. Tedy doufám, že většina z nás si ji nepřeje.

Proto bychom měli oddělovat dvě věci: 1) Postoj k určitému tématu a 2) Světonázor, program, řešení problémů.

Někdy jsou tyto dva body v souladu, jindy se ale ocitají v příkrém rozporu. V příkrém rozporu se ocitají například u P. Hájka, který sice tepe současnou politiku USA, ale jinak se chlubí vlajkou Konfederace (Co tato skupina amerických států zastávala za občanské války, se snad ještě učí i na našich školách. Dále není problémem zjistit, k jaké politice tíhnou tyto federativní státy v současnosti). Podobně je tomu u A. B. Bartoše, který si libuje v různých seznamech, ať se již týkají „pravdoláskařů“ nebo „Židů“.

A. B. Bartoš se snaží tvářit jako někdo, kdo není antisemitou, jenom si chce všímat dobrých a špatných věcí a psát o nich. Na tom by nebylo nic špatného. On ovšem k paušalizaci a škatulkování sklouzává. A v tom tkví jeho nebezpečí.

Že nejsou všichni lidé stejní, totiž popírá hned v následujícím odstavci, kde všechny Židy (Chápe židy nábožensky, nebo národnostně? Řada Židů nejsou Izraelci, řada Izraelců nejsou židé. Někteří židé neuznávají Izraelský stát. Někteří se projevují dokonce antisemitsky. Mnoho Izraelců má různé kořeny, některé sahají do Ruska, jiné do Etiopie. To jenom na okraj, že zde opravdu nelze vytvořit jednotnou nálepku s velkým „Ž“) obviňuje z pocitu výlučnosti: „Židovské náboženství a jejich pocit výlučnosti je vysvětlením celé řady praktických problémů, které židovství do západní civilizace přináší. Zdaleka přitom nejde jen o kontroverzní počínání novodobého státu Izrael, ale o negativa soužití s židovským prvkem v průběhu dějin (jakkoli uznávám, že ani pro Židy samotné nebylo vždy soužití s Nežidy jednoduché a bezbolestné). Holokaust ale nesmí být záminkou, proč se těmto komplikovaným otázkám vyhýbat… Naopak si ukážeme, že jestli si někdo pohrává s myšlenkou nadřazenosti a ostatní považuje za podřadnou rasu, jsou to právě Židé. Tuto skutečnost bychom měli mít na paměti, protože bez ní nelze mnohé z historie ani současnosti pochopit.

A ačkoli to byli v historii právě Židé, kteří mnohá tabu pomáhali rozbíjet (často přitom tabu užitečná, která držela západní, tehdy ještě křesťanskou, společnost v určitém řádu), kolem sebe přitom vystavěli sami tabu tak veliké, že se ho mnozí bojí byť jen prstem dotknout. Jsou výjimky. I z vděčnosti k jejich odvaze jsem se rozhodl pokračovat v jejich “odkazu” (na mysli mám například skvělou druhou kapitolu Bakalářovy knihy “Tabu v sociálních vědách”). Je třeba pohlédnout pravdě do očí, i když bolí.“ (A. B. Bartoš, Čechy Čechům, Můj vztah k Židům).“

Bartošova etiketizace je zde zjevná. Přiřazuje všem židům (nebo Židům?) pocit výlučnosti, nadřazenosti – a tímto pocitem ospravedlňuje nenávist vůči nim. Vůči nim všem. Nerozlišuje tedy politickou orientaci, kriminálníky od těch, kdo dodržují zákon, mocné od řadových. Ne, zaměřuje se na „kolektivní vlastnost“, něco, co se údajně týká kteréhokoli z nich.

A. B. Bartoš se zde jasně hlásí k P. Bakalářovi, který více méně navazuje na rasové teorie 19. století.

Vraťme se ale k Bartošovým seznamům.

„Pozoruhodný“ je například jeho seznam „pravdoláskařů“. Má je tam seřazené za různé oblasti a tento seznam průběžně aktualizuje. Ve verzi 5.0 se dokonce v rubrice „Mediální fronta“ objevilo mé jméno. Například vedle J. X. Doležala, který voliče M. Zemana označuje jednotnou nálepkou, kterou mi má slušná mluva nedovolí opakovat. To mě celkem uráží. Ale spíše to ukazuje na nekompetentnost A. B. Bartoše, neboť se proti řadě názorů ostatních účastníků seznamu vymezuji. Ale na rozdíl od Bartoše odmítám spolupráci s jakýmkoli subjektem, který má nakročeno k hnědnutí.

V sobotu 12. července 2014 se v Praze setkali zástupci dvou „euroskeptických“ stran, NE Bruselu – Národní demokracie (ND) a Dělnické strany sociální spravedlnosti (DSSS), aby se dohodli na vytvoření společné platformy pro volební spolupráci. Spojení Bartoše s jasně se fašizující DSSS nelze přehlížet.

Následující odkaz byl na stránkách DSSS již smazán, ale zde je možné dohledat, že zatímco A. B. Bartoš plamenně odsuzuje roli Západu v ukrajinském konfliktu, DSSS, s níž táhne za jeden provaz, podporuje stejné síly jako Bartošem nenáviděný Západ.

Opět ty seznamy…

Dalším seznamem, s nímž si A. B. Bartoš dává práci, nese označení „Dvorana židovské slávy“. Bartoš se tváří, že nejde o seznam, který tipuje cíle k budoucímu předhození davům. Odmítá analogii se seznamy, které si dělali nacisté před válkou – a podle nichž následně vybírali své oběti. Mimochodem, figurovala na nich tehdejší inteligence a tehdejší „dvorana židovské slávy“. K. Čapek měl to štěstí, že zemřel dříve, než u jeho dveří zaklepali naplňovatelé onoho seznamu.

V tomto kontextu se jeví zmíněný seznam jako minimálně problematický. A stokrát jeho autor může tvrdit, že jenom šíří slávu jmenovaných.

Federace židovských obcí v ČR vydala ke kauze A. B. Bartoše společné prohlášení. Mimo jiné se v něm píše: „Skutkovou podstatou Bartošových aktivit se již zabývají orgány činné v trestním řízení. Bez ohledu na jejich závěr by však neměl uniknout pozornosti politický kontext Bartošova konání. Ve svém blogu s devizou „Bůh, vlast, rodina“ v rubrice „S politiky, s přáteli“ publikuje Bartoš také fotografie, na nichž je zachycen s veřejnými představiteli. Je přinejmenším zarážející, že činitelé, kteří se na snímcích s Bartošem objevují, dosud nepocítili potřebu jakkoli se distancovat od jeho protižidovské posedlosti. To se týká dokonce prezidenta republiky Václava Klause, hradního vicekancléře Petra Hájka a reprezentantů Mladé pravice. Ti, jejichž blízkostí se Bartoš chlubí, asi nejsou dostatečně informováni, byť je Bartošův blog probírán snad ve všech médiích. Ať je tomu jakkoli, mlčením se v daném případě posunuje hranice tolerance vůči nebezpečnému a primitivnímu extremistickému štvaní, a to bez ohledu na to, zda je jeho podtext národnostní, rasový, náboženský, politický či jiný. Má-li být toto mlčení navíc projevem respektu k občanským svobodám, k nimž bezpochyby náleží také možnost příklonu ke konzervativismu a tradicím, potom je současně třeba připomenout, kým a jak byly tyto hodnoty v minulosti zneužity a s jakými následky.

Evropský institut odkazu šoa a v něm zastoupené české organizace – Federace židovských obcí v ČR, Terezínská iniciativa a Židovské muzeum v Praze – vyjadřují své pobouření nad protižidovskými výroky, které Adam B. Bartoš šíří prostřednictvím svého blogu.“

Jak je nebezpečné zahrávat si s nenávistí, můžeme pozorovat různě po světě. Bombardováním a válkami se posiluje nenávist vůči těm, kdo shazují bomby na hlavy civilistů a označují jejich smrt za vedlejší ztráty.

Fundamentalismus má ale nesčetně podob. Jednu jeho tvář odhalil A. B. B. v Norsku. Ne, nejde o Bartoše, shoda iniciál je čistě náhodná. Norský střelec zaútočil na norskou levicovou mládež s cílem Norsko radikalizovat.

A. B. Bartoš si bere na mušku „pravdoláskaře „ a „Židy“. Snaží se chytře vytvořit dva názorové bloky, kdy nutně ten, kdo se nebude hlásit mezi členy jeho seznamů, půjde s ním. Jako by nic jiného nebylo.

Svůj seznam „Židů“ potom zaštítil hlavičkou svého věrného nohsleda, který se k židovství přihlásil. Tím má ospravedlnit verzi, že jeho seznam nemá sloužit nějakým represím. Vždyť tento „Žid“ je Bartošův, je „správný“. Objevuje se po boku Vandase. Pro mnohé lidi, se kterými dříve spolupracoval (když se ještě hlásil k levici), má podobu soli v očích. Soli s velkým „S“.

Na to by se dalo říci, že i chucpe může být žid. Nic to ale nemění na povaze seznamu a na tom, že tento seznam může vést k nenávisti vůči konkrétním lidem. Na nenávisti nelze nic pozitivního vystavět.

Ukradená témata

Zmíněný seznam – a jemu podobné – pouze odvádějí pozornost od klíčových témat, jakými jsou například smlouvy TTIP, TTP či CETA. Odvádí pozornost od analýz, jakou je ta od profesora J. Sapira, v níž mimo jiné cituje z analýzy profesora I. Katchanovského: „Hlavní poštovní úřad byl 20. února (2014) okupován Pravým sektorem. Společně s nim se tam tehdy nacházela skupina tvořená radikálními nacionalisty, neonacistickými organizacemi a fotbalovými ultras, kteří se účastnili násilných útoků na prezidentskou administrativu 1. října 2013 a parlament 18. února 2014. Velitel majdanské jednotky potvrdil, že se jeho muži se zkušenostmi z bojové činnosti nacházeli společně v budově konzervatoře. Prohlásil, že tato jednotka byla vybudována se souhlasem Pravého sektoru."

Nenechme si témata, kterým bychom se z hlediska univerzálních (nikoli selektivních) lidských práv měli věnovat, ukrást těmi, kteří se jimi ohánějí pouze kvůli hlasům lidí. Jedná se o kosovskou problematiku, ukrajinskou krizi, krizi EU a další.

Ano, zaznívají názory, že aby odlišný názor od mainstreamového nezanikl, musí se spojit všichni ti, kdo jsou proti mainstreamu. Tedy, že je třeba vytvářet koalice na půdorysu: „Nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. Tato taktika se ovšem během uplynulých let ukázala jako naprosto mylná a zhoubná. Přesvědčily se o tom vlády USA, které podporovaly Táliban, H. Thaciho či řadu z těch, kdo dnes bojují po boku „islámského státu“.

Vymezme se vůči mainstreamu i vůči fašismu. Jedině tak můžeme přesvědčit co nejvíce lidí, že pasivita je škodlivá. Nenabízejme ale hnědé bojůvky.

Stačí, že s DSSS koketují někteří lidé s nálepkami ČSSD a KSČM. Popírají tím ovšem historické kořeny, na nichž tyto strany stavěly. Z hnědé rudou opravdu nikdo nenadělá. Možná tímto krokem ale chtějí vyjít vstříc „učitelům“, kteří kladou mezi fašismus a komunismus rovnítko – a nějakou analýzou toho, o koho se tyto režimy opíraly a nakolik byly v souladu se svým programem a komu měly sloužit, se nezabývají.

Podobnému nálepkování ovšem mohutně pomáhají i ti, kteří útočí na bytostné demokraty, jakým je například J. Keller, který jako jeden z mála europoslanců upozornil na fašistickou hrozbu na Ukrajině. Odmítl ji bagatelizovat právě s tím, že logika o přátelství s nepřítelem nepřítele je scestná. A že bychom neměli nepřítele uměle vytvářet, neboť potom se jím opravdu stane. Za to by ho někteří vylučovali a cpali do škatulek podle svého přesvědčení.

Třetí „B“ na scéně?

Vzpomeneme-li si na minulé parlamentní volby, víme, že vždy vynesly k moci nějaké to vnitřně nesourodé hnutí s nějakou tou výraznou tváří v čele, ať se jednalo o Věci veřejné (z nichž se odloupla platforma LIDEM) nebo o ANO (kde jeho členové na řadu témat mají zcela odlišný názor). Je nyní otázkou, zda i v dalších volbách nezaznamenáme úspěch hnutí, jehož tvář má jméno počínající písmenem B. A je na nás všech, zda mu připravíme půdu. Pokud ano, setba i sklizeň budou dračí. 

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami