Jinak samozřejmě systém funguje bezvadně, je ten nejlepší možný, díky němu žijeme všichni jako „prasata v žitě“ a pouze malost některých nám brání spasit svět. Školy nás vzdělávají, média vedou k pravdě, soudy soudí spravedlivě a ekonomické problémy v podstatě nemáme. Tak by se dala shrnout propaganda těch, kdo za jediný problém naší společnosti označují stávající hlavu státu.

Lhář Zeman v jinak pravdivém světě?

Například Tomáš Halík nemůže M. Zemanovi přijít na jméno: „Toho hlavního demagoga máme na prezidentském stolci. To je člověk, který se nestydí lhát“ (Viz ).

Už se ani nesnaží svá slova nějak dokládat. Spoléhá se na to, že informace, že „Zeman lže“, je společností obecně přijímána jako axiom. Něco, co zkrátka za všech okolností platí. Ostatní politiky potom pan Halík nejspíš považuje za vzor cti a pravdomluvnosti (a rytířem bude v jeho pojetí pravděpodobně sám „udatný“ Sobotka).  

Bohumil Kartous potom Halíkovi a jemu podobným sekunduje: „Blbá nálada v této společnosti rozhodně neskončila, naopak. Lidé jako Miloš Zeman ji dokázali proměnit v otevřený akt nenávisti. Gratulujeme, toho jediného, jste, Miloši, ve funkci prezidenta skutečně dosáhl a patří vám za to postavit pomník už za života, protože tohle by nemělo být zapomenuto“ (Viz ). Zato lidé jako pan Kalousek, pan Herman, pan Gazdík či pan Schwarzenberg by naši zemi nejspíše proměnili v „otevřený akt lásky“. Když už chtěl B. Kartous něco kritizovat, domnívám se, že měl hovořit o politickém systému jako celku.

To, co nám výše předkládá pan Kartous, není racionální rozbor. Jedná se o pouze iracionální, silně emocionálně zabarvený výkřik.

Britské listy opakovaně směšují humanismus s podporou konkrétního zákona (Viz např. ). To je ale nepřípustná manipulace. Člověk má právo nesouhlasit s tím kterým politickým řešením – například s migračními kvótami – a neznamená to, že není humanistou. Spíše by měly být vyslechnuty argumenty, proč kvóty nikomu ve výsledku nepomohou – a jak jsou vlastně humanističtí ti, kdo s nimi přicházejí.

Faktem je, jak za chvíli bude názorně doloženo, že proti kvótám se vyjadřují představitelé všech relevantních politických subjektů na české politické scéně. Jediné, v čem se liší, je, do jaké míry tato svá slova myslí vážně a nakolik by byli ochotni a schopni se svým slovům zpronevěřit. Pokud by se tak stalo, jistě by to nebylo z ušlechtilých důvodů.

Všichni na jedné lodi…

Přibližme si nyní výroky „našich“ představitelů proti kvótám:

Lubomír Zaorálek: „Nám současný systém včetně kvót připadá jako něco, co nefunguje, a my ho tedy nemůžeme přijmout“ (Viz ). 

Milan Chovanec: „V systému kvót do září, kdy tento jednorázový mechanismus má skončit, Česká republika nebude dál aktivní“ (Viz ).

Bohuslav Sobotka: „Já jsem dnes zopakoval panu Junckerovi, že my nesouhlasíme s kvótami a nebudeme brát uprchlíky na základě kvót“ (Viz ).

Miroslav Kalousek: „Někomu administrativně nařizovat, že musí zůstat na území země, kde zůstat nechce, nedává žádný smysl a nemůže to vést k cíli“ (Viz ).

Pavel Bělobrádek: „Spor o uprchlické kvóty Čechům připomíná historický okamžik, a sice, že se rozhoduje o nás bez nás“ (Viz ).

Petr Gazdík: „Dobrovolně jsme členy jednoho společenství, které většinou hlasů přijalo určité rozhodnutí. Je tudíž závazné i pro nás. To ovšem nic nemění na tom, že povinné kvóty jsou nesmysl, který nic neřeší. Nadto nejsou vůbec upřesněné praktické věci, jakým mechanismem například udržíme uprchlíky na našem území“ (Viz ).

Petr Fiala: „Tento přístup vlády je nezodpovědný. Evropská unie neváhala k prosazení migračních kvót použít hrozby a nátlakové prostředky“ (Viz ).

Petr Robejšek: „Navíc celkově není Evropská komise v situaci, aby mohla členským zemím vnucovat tak vnitropoliticky kontroverzní rozhodnutí, jako je pravidelné přijímání migrantů. Nechce-li dále urychlovat erozi EU, tak se Komise omezí na apely a koalici těch zemí, které jsou ještě ochotné migranty přijímat. Zmíněná nemožnost technického provedení plánů Komise jenom posiluje dojem nepravděpodobnosti prosazení kvót“ (Viz ).

Vojtěch Filip: „Kvóty, promiňte mi to vulgární slovo, je tak velká pitomost, že větší jsem od žádného evropského politika ještě neslyšel. Protože opravdu neumím zajistit, bez toho aniž bych někoho zavřel z těch uprchlíků, aby zůstal v České republice, když tady zůstat nebude chtít. Protože tím pádem padá jeden z pilířů Evropské Unie“ (Viz ). 

Andrej Babiš: „Když dnes vidíte, že vyspělejší země, s odlišnou tradicí přijímání migrantů, nejsou schopné integrovat přistěhovalce ze zemí Blízkého východu a Afriky, tak se nemůžete divit, že s přijímáním jakýchkoliv uprchlíků nesouhlasím“ (Viz ).

Tomio Okamura: „Žádná Evropská komise nesmí určovat, koho si k nám domů pozveme a kdo s námi bude žít“ (Viz ). 

Proti kvótám se ale vyjádřil i bývalý předseda Valného shromáždění OSN, Jan Kavan: „Jsem hluboce přesvědčen, že by se ty entity dokázaly integrovat. Ale kvóty nejsou řešením. Já jsem vstřícný, ale to, co nařídíte, vede k fašizujícím názorům, jež sílí například ve Francii, které lákají hlasy pro Marii Le Penovou“ (Viz ). 

Piráti: „Piráti nepovažují za řešení kvóty, ale apelují na evropskou solidaritu s přetíženými státy a na společný evropský postup. Extrémní požadavky, jako potápění lodí uprchlíků na jedné straně a přijímání všech imigrantů na straně druhé, nejsou řešením současné situace. Souhlasíme se zavedením jednotného azylového řízení, kde by členské státy vymezily preferované skupiny migrantů a migranti preferované cílové země“ (Viz ).

Matěj Stropnický: „Shodli jsme se na tom, že ve volebním programu nebudou tři témata: gender, squatting a migrace“ (Viz). 

Michal Horáček: „Jsem také zásadně proti kvótám, protože migranti z islámských zemí nechtějí k nám do Humpolce, ale do německého Hamburgu. Odmítám i tvrzení, že Češi jsou xenofobové, za první republiky jsme přijali tisíce utečenců z bolševického Ruska i z fašistického Německa. Po válce, v 50. letech, zas 18 tisíc Řeků a nedávno také tisíce Jugoslávců včetně Bosňáků islámského vyznání. Jsme jen hodně opatrní na to, koho si do republiky pustíme“ (Viz ).   

Jiří Drahoš: „Jasně říkám: žádné kvóty, žádná nekontrolovaná přijetí, natož ekonomických migrantů. Evropa nemůže uživit všechny, kteří hledají lepší život. Pomozme lidem v životní nouzi, ale pouze tak, abychom neohrozili vlastní kulturu“ (Viz ).

Boris Cvek vyzdvihuje jako naději pro naši společnost právě J. Drahoše: „Klíčové bude mluvit s lidmi na venkově a dát jim pocit důstojnosti a zároveň lidových kořenů a sociální citlivosti budoucího prezidenta. Tohle Miloš Zeman se svými bonmoty, ba ani s celým svým hradním ansámblem nikdy nedokáže. Útočit na Drahoše budou pomocí snahy spojit ho s něčím, co „lid“ stereotypně nenáviděí: s médii (to už se stalo), elitami, pražskou kavárnou… S tímhle se bude muset Jiří Drahoš a jeho tým naučit chytře zacházet, pokud chce uspět“ (Viz ). Co znamená ve Cvekově slovníku pojem „chytře zacházet“? Nejde náhodou o propagaci pokrytectví? Vadí Britským listům vymezování se vůči migračním kvótám, nebo ne? A pokud ano, jak je možné, že v případě vyjádření většiny politiků s výjimkou M. Zemana mlčí? Nemanipulují v takovém případě jednostranně v Zemanův neprospěch?

Pokud někdo kritizuje ČR za odpor proti politice migračních kvót (Viz ), musí konstatovat, že proti kvótám vystupují rétoricky všichni představitelé významnějších politických subjektů, ať již vládních či opozičních. Strany, které se prezentují jako zastánci promigrační politiky (TOP09, STAN, KDU-ČSL), propagují vesměs asociální politiku. Těžko tedy můžeme těmto stranám tleskat a označovat je za humanistické. 

Podíváme-li se na veřejné mínění, proběhlo-li by v ČR k migračním kvótám referendum, je velmi pravděpodobné, že by se většina hlasujících vyjádřila proti nim.
Za hlavní důvody odmítnutí povinných kvót lze označit:

1. Narušení suverénního rozhodování toho kterého státu, koho na svém území přijme, což úzce souvisí s jeho obrannou politikou.
    
2. Nikomu přijatému v prostoru EU nelze vnucovat, že musí zůstat ve státě, který ho přijal. Příchozí mohou migrovat dále, do „zemí zaslíbených“, kvóty nekvóty.
    
3. Chceme-li někomu skutečně pomoci, je nezbytné, aby se tam, kam přichází, cítil co nejlépe. Pokud bude okolím vnímán toliko jako vetřelec, nebude to dobré pro něho ani pro okolí, v němž bude žít. Toto kvóty samozřejmě řešit nemohou.

Ochrana „Obra lidožrouta“

Mnozí příznivci i odpůrci promigrační politiky se přitom nezabývají tím hlavním. A to je podle mého skutečnost, že daný systém není schopen nikomu pomoci. Je krajně asociální a sleduje výhradně zisk. Může-li na imigraci vydělat, bude ji podporovat. Pokud z něčeho žádný zisk nekouká, nechá klidně miliony lidí chcípnout hlady. Taková je holá podstata stávajícího systému. Což (záměrně?) uniká oběma stranám sporu, které však v obou případech hájí systém (jednou jako „humanistický“, který ohrožují fašisticky smýšlející lidí, podruhé jako „vlastenecký“, který ohrožují cizinci). Jedni si myslí, že „obr lidožrout“ může být samaritánem. Tito lidé si zcela nepokrytě zakrývají fakt, že „obr lidožrout“ potřebuje ke své existenci boom ve zbrojení, rozněcování nových a nových konfliktů (to s tím úzce souvisí), destabilizaci mnohých států atp. Poté, co „obr lidožrout“ někomu rozbombarduje příbytky, pozabíjí mu příbuzné, připraví ho o smysl života – vztáhne k němu své paže a tváří se jako největší lidumil. Vlastně ti, kteří se tváří, že toto je v pořádku, legitimizují vytváření pokrytců. Chtějí po obětech, aby byly vděčné svým vrahům a velebily je za hodnoty, které jsou ale toliko na papíře.

Stejně tak ale není možné spoléhat na jakoukoli zeď. Žádná zeď nás neochrání před následky zločinů, ke kterým v lepším případě mlčíme – a v horším je posvěcujeme. Dokud se bude zbrojit, protože někteří z toho mají zisk, dokud budou lidé nahánění na jatka v zájmu něčích žoků a dokud bude většina držena pod krkem čím dál výraznější menšinou, není na obzoru řešení. Pro nikoho z té většiny.

„Obr lidožrout“ potom využije toho, že má koho předhodit lidovému hněvu, aby mu nemusel čelit sám. Místo konfliktu sociálního si tak na zakázku vytvoří konflikt jiný, zástupný. Konflikt, který má jediný úkol – ochránit jeho samého.   

Koncert k neposlouchání…

Závěrem se vraťme tam, kde jsme začali. Tedy k prázdným nálepkám, jež za každou cenu mají očernit M. Zemana.  

Již zmíněný Tomáš Halík na adresu hlavy státu mj. prohlásil: „Na Západě ho nikdo nebere vážně“ (Viz ).

Takovéto věty se rychle vrývají pod kůži. Na první pohled se mohou tvářit jako neotřesitelné pravdy. Ovšem už na ten druhý, hlubší, poznáme, že k pravdě mají na hony daleko.

Pan Halík by měl definovat, kteří politici si to mají M. Zemana vážit. Snad A. Merkelová, která nejprve podporovala odporný režim na Ukrajině, aby následně selhala v případě Řecka a imigrační politiky? E. Macron, který nabízí toliko prázdnou fasádu, za níž francouzští občané brzy objeví toliko neoliberální asociální politiku? Není náhodou ryzím zoufalstvím, že někteří lidé hlásící se k levici, snad doopravdy věří, že symboly humanismu a levicových idejí jsou neoliberálové a prosystémové loutky?

Jistě pan Halík nepřehlédl, že byl M. Zeman přijat britskou královnou – a že rozhodně své zemi ostudu nedělal: viz.

Proč tedy to neustálé okopávání kotníků?

Protože lidem je třeba předhazovat nějakého toho viníka. Viníka, který má zahalit nahotu všech ostatních. Těch, kteří se podílejí na koncertu pokrytectví. Koncertu, který už většina nehodlá poslouchat.

Marek Řezanka