„Sociální demokracie utrpěla políček, je třeba vzít tento výsledek v potaz a zamyslet se, co dál“, sdělil veřejnosti M. Chovanec. Strana chce nyní zpracovat analýzu, ve které hodlá zmapovat příčiny volebního fiaska. „Jedním z východisek bude svolání sjezdu na jaře příštího roku“ (ZDE).

V podobném duchu jako ČSSD reagovala i KSČM:
„Je zřejmé, že KSČM v těchto volbách neuspěla tak, jak jsme si přáli. Nálady ve společnosti vytěžily jiné subjekty.
Provedeme hlubokou, podrobnou analýzu tohoto výsledku, která bude sloužit ke zhodnocení voleb a politické scény“ (ZDE)

Hlubokých analýz netřeba…

Jak KSČM, tak ČSSD mohu jejich práci ulehčit – a provést analýzu jejich neúspěchu za ně.

Již v listopadu 2016 jsem v jednom rozhovoru mimo jiné uvedl: „Problémem ČSSD je, že více méně rezignovala na řešení sociální otázky. Tu přidá někomu nějakou tu stokorunu, aby se neřeklo, ale se systémovým řešením nepřichází – ani ve zdravotnictví, ani v sociální oblasti, ani v procesu vzdělávání.

Žije si ve své bublině, že kapitalismus vše zvládne a stačí k tomu sociálně demokratická tvář. S občany ČSSD komunikovat nepotřebuje – a rozhodně s nimi není ochotna vést dialog. Podpořila asociální fiskální pakt, protože to je „proevropské“. Její ministr Mládek potom nedá dopustit na smlouvu TTIP.

Sociální demokraté si musí uvědomit, že vznikali jako proti-systémová strana. Dnes nemohou uspět s nějakými drobnými kosmetickými úpravami programu TOP 09. Navíc ty kosmetické úpravy jsou natolik zanedbatelné, že nejpotřebnější je ani nepostřehnou… Podle mě není větším políčkem do tváře KSČM, než když ji ANO přeskočí v regionech s výraznými sociálními problémy. Můžeme se samozřejmě zlobit na voliče – ale spíše bychom se měli zamyslit nad selháním levice“ (ZDE).

ČSSD i KSČM se nyní tváří překvapeně, co že se to vlastně stalo. Jenom to, co nutně nastalo – a co bylo zřejmé již po krajských volbách v roce 2016. Jenže ani jedna z těchto stran neprošla po výprasku ve volbách krajských jakoukoli reflexí – a tak se zcela zákonitě dostavil debakl v parlamentních volbách 2017. A zdá se, že ani tentokrát se vedení stran nehlásí ke zodpovědnosti.

Rozeberme si tedy minely obou těchto subjektů. Začněme ČSSD.

Pochodem vchod, hlas bude vhod…

Tato strana se sice oháněla sociální politikou – ale především verbálně. Bylo například trapné sledovat těsně před volbami L. Zaorálka, jak pochoduje za vyšší mzdy. To už připomínalo parodii. Sociální demokracie přece byla vládní stranou. Potom si ale nemůže hrát na opozici, na protestující, na demonstranty. Je to trapné a voliče nehodné.

Vraťme se ale v čase ještě trochu dál. Sociální demokracie měla všechny trumfy v rukou. Mohla voličům slíbit, že se pokusí pokračovat v započaté práci – a tu že těžko může dělat s ODS či TOP09, a protože zatím jiný výběr nemá, bude usilovat o pokračování stávající koalice, byť má k oběma partnerům jisté výhrady – a ty měla věcně formulovat.

Místo toho se B. Sobotka nechal M. Kalouskem zatáhnout do „svaté války“ proti A. Babišovi.

Tím i kauza, která měla zůstat ryze policejní záležitostí, nabyla rozměrů politické manipulace, kde všem před očima čněla tvář M. Kalouska. A. Babiš tak byl mediálně odsouzen dříve, než vůbec policie začala konat – a mnohým občanům se mohlo zdát, že koná pod nátlakem právě M. Kalouska, který v opozici nežil ničím jiným, než jak svrhnout A. Babiše.

Velice trapné pak byly protizemanovské a protibabišovské demonstrace, na nichž byl za symbol demokracie vzýván B. Sobotka. Samozřejmě hlavně nejspíš těmi, kdo mu potom svůj hlas nedali ani omylem. Ono se totiž ukázalo, že onen „symbol demokracie“ velmi neprofesionálně ohrozil vlastní vládu, a nebýt státnického zásahu M. Zemana, mohla stát země před velice nákladnými předčasnými volbami – to jen pár měsíců před těmi řádnými.

Jak pan Sobotka hrál podle not pana Kalouska…

Pro sociální demokracii bylo ryzím neštěstím, že se nechala do tohoto Kalouskova boje vtáhnout.

B. Sobotka pak předvedl neuvěřitelně ostudné divadlo, kdy během tří dnů popíral to, co řekl včera. Ohrozil svou vládu, div neumožnil předčasné volby, které by jasně nahrály M. Kalouskovi, který jinak neměl v ruce nic, čím by šel vládě po krku – a ukázal, jak je nedůvěryhodným politikem.

Velkou dávku bezmoci ukázal již březnový sjezd ČSSD, kde B. Sobotka bez problémů obhájil svou pozici – a vyšachoval všechny své názorové odpůrce. Ponechme nyní stranou, že ČSSD chybí představitelé, kteří by mohli občany oslovit – a jimž by se dalo věřit. Ponechat ovšem v čele pana Sobotku byla - což parlamentní volby prokázaly – politická sebevražda.

ČSSD tím, že najela na ostrou protibabišovskou kampaň, dala vlastně voličům najevo, že nic ze svého sociálního programu nemyslí vážně. Že by něco z něj prosadila s TOP09 či ODS, byla zřejmá utopie.

A oni jsou jako ti čistí?

Navíc voliči vnímali kauzy B. Sobotky. Především jeho roli v kauze OKD – a smrtícím polibkem potom byla kauza lithium, jež přišla těsně před volbami.

Nezapomínejme, že v době, kdy B. Sobotka plamenně vystupoval proti A. Babišovi, se vynořila kauza manipulací se sportovními dotacemi, jež otřásla křeslem sociálně demokratické ministryně školství.

Navíc ĆSSD má své housky, březiny, kakaové krause a další, takže na nějakou neposkvrněnou pannu si opravdu hrát nemůže – natož na arbitra přes morálku.

Výsledky nepřesvědčivé…

Sociální demokracie se dmula, co že vše pro občany udělala. Ale jak to, že nebyla za celé 4 roky schopna prosadit svou podobu penzijní reformy? Nebo žádnou vizi neměla? Toliko zrušit druhý důchodový pilíř opravdu nestačí.

To samé platí ohledně postupu proti upadání lidí do dluhů a role soukromých exekutorů.

Navíc mnohý volič si pamatoval sliby pana Sobotky, jak podnikne kroky ve věci nespravedlivých, a s pomocí hlasu odsouzeného poslance prosazených, církevních restitucí. Jak to celé po boku pana Hermana dopadlo, víme.

Sociální demokracii též nepomohla její podpora inkluze ve školství, jež může mnohým dětem připravit celoživotní trauma.

K jakým hodnotám se ČSSD hlásí?

Sociální demokracie potom selhala i v zahraniční politice, když v souladu s postojem EU podpořila nedemokratický autokratický, oligarchický až fašistický režim na Ukrajině, který zabíjí vlastní lidi v občanské válce. Stala se tak silou, která nás pomáhá štvát – za mohutného halasu médií – do války proti Rusku.

Sociální demokracii nepomohla ani takzvaná policejní reorganizace. Řada občanů měla pocit, že v souvislosti s ní zavání něco nepěkného.

Postavy pana Chovance, Zaorálka a Sobotky pak na různé voliče sociální demokracie působily jako mouchy na koláči – tedy odpudivě.

Sociální demokracie u řady témat lavírovala – a znát to bylo například u migrační problematiky. M. Chovanec hrál kartu protimigrační, B. Sobotka zase promigrační – aby si asi každý přišel na své. Výsledkem bylo, že různě profilovaní sociálně demokratičtí voliči mířili kamkoli, jenom ne k sociální demokracii.

Pan Chovanec jako odborník přes pravdu?

M. Chovanec je navíc spojen s tzv. „úřadem pravdy“, tedy institucí, jež má posuzovat, co je či není hoax. Samozřejmě že jde v první řadě o nástroj proti všem, kdo smýšlejí o dění na Ukrajině jinak, než jim je mainstreamem předkládáno, a to bez ohledu na to, jak pevné argumenty mají v rukou. Všichni holt skončí v jednom pytli „proruských agentů“.

Lze předpokládat, že značná část exvoličů sociální demokracie podporuje M. Zemana. Tím, že sociální demokracie proti Zemanovi mnohdy ostře vystupovala, tyto voliče ztratila. Nechtěli, aby tu byl silný subjekt, který nasadí do prezidentské volby nějakou atrapu, jejímž primárním cílem bude odčerpat hlasy Miloši Zemanovi.

Ani KSČM se nepoučila, aneb jak bylo pro M. Kalouska důležité míti Filipa…

KSČM byla nejsilnější opoziční stranou. Jako opozice si však moc nepočínala. Také se nechala vtáhnout do Kalouskovy hry proti A. Babišovi – a jinak byla její opoziční role nevýrazná. Stranické vedení z propadáku v krajských volbách žádné personální důsledky nevyvodilo, takže pomyslná komunistická loď poté, co se o jeden ledovec škrábla, směřovala na hrot dalšího.

Nedokázala – podobně jako sociální demokracie – lidem ukázat jakoukoli vizi. Voliče si nechala přetáhnout jak hnutím ANO, tak Okamurovou SPD, za níž stojí mj. pravicová Akce D.O.S.T. Kdo sledoval výkony V. Filipa či J. Dolejše v médiích, musel mít často pocit, že se dívá na představitele umírněné frakce TOP09.

Nyní by KSČM měla tlačit na SPD, že vládu ANO a SPD (či menšinovou vládu jednoho z těchto subjektů) podpoří toliko v případě, když nepostaví proti M. Zemanovi svého kandidáta, který by mohl stávající hlavu státu výrazně poškodit - a pomoci tak některému z establishmentových kandidátů. Je totiž evidentní, že M. Zemana si přejí oslabit jak A. B. Bartoš a jeho nohsled, P. Hannig (ZDE), tak právě T. Okamura (ZDE). Přesně před tímto jsem před volbami varoval – a Zemanovi voliči, kteří SPD volili, by si to měli, i vzhledem k možnosti předčasných voleb, uvědomit (ZDE).

Otázkou ovšem je, jestli se najde dost hlasů jak pro Okamuru, tak pro Hanniga. Bylo by rozhodně dobré znát, kteří poslanci (vyjma poslanců SPD) jsou schopni a ochotni tyto lidi podpořit. Pokud by to měli být i poslanci komunističtí, je s touto stranou amen. Není totiž možné, aby levice podporovala krajní pravici. To je jak proti přírodě, tak proti lidem.

KSČM nebojuje s „volným obchodem“…

Komunisté sice – na rozdíl od sociální demokracie – hlasují proti smlouvě CETA, ale má to svá „ale“: „Jiří Dolejš uvedl, že KSČM nebojuje s volným obchodem. ‚My pouze bojujeme s tím, aby byl rozšiřován asymetricky a aby standardy, které se nás v tom prostoru také mají dotýkat, byly pevné a funkční a nikoliv devastující.‘

Neměla by to být snad hlavně KSČM, kdo naprosto jasně řekne, že ideologie „volného obchodu“ je překonaná chiméra, neboť tento obchod není ani trochu volný – a podléhá zájmům největších nadnárodních korporací a finančních kruhů? Místo toho se od poslance KSČM dozvíme, že překonaná je idea socialismu“ (ZDE).

Chtěli svého kandidáta, teď je více tíží ztráta…

Za závažnou chybu komunistů, podobně jako sociální demokracie, považuji jejich mlžení ohledně kandidáta na prezidenta republiky. KSČM zcela evidentně čekala, jestli dostane hodně hlasů – aby pak mohla postavit vlastního kandidáta, jenž by samozřejmě ubíral hlasy M. Zemanovi. I za toto patrně od svých voličů obdržela pořádnou facku.

Pokud V. Filip bude chtít ve své funkci pokračovat, měl by mu ÚSTR (Ústav pro studium totalitních režimů) vymyslit nějaký řád za zásluhy ve zničení komunismu. V příštích volbách by se tam totiž patrně KSČM již neobjevila.

Nepoučitelní…

Místo hledání výše popsaných důvodů neúspěchu dvou rádoby levicových stran ale nejspíš dá vedení obou partají hlavy dohromady – a nakonec nám poví, že má s námi, voliči, trpělivost, že se na nás nezlobí – a že nám dá ještě jednu šanci.

Světlé zítřky na obzoru – v hlavní roli pravice…

Když se pánové Sobotka, Chovanec a Zaorálek na straně jedné – a Filip s Dolejšem na straně druhé, budou svých funkcí držet – metaforicky řečeno – jako vši košile, a okamžitě nerezignují, odsoudí své partaje k zániku (oni se totiž na fiasku svých stran výrazně podílejí, jak je i v této stati popsáno). V případě předčasných voleb by to měly obě patrně spočítané.

Tím zmizí ze scény poslední stopy něčeho vzdáleně se tvářícího jako levice – a do popředí se bude drát jednotný pravicový subjekt, který bude mediálně prezentován jako „jediné možné dobro, které nemá alternativu“. Samozřejmě, že pod hlavičkou boje za svobodu a demokracii.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami