První argument Michala Skořepy: Ostatní jsou na tom hůř. No skvělé. To je, abych použil nějakou divokou pseudolatinu, argument ad notorikum, kdy podroušený Karel vysvětluje své zuřivé manželce, že Břeťa a Vašek z téže hospody vypijí více piv a rumů za večer, mají míň zubů, táhne z nich ještě silnější odér atd. Oblíbený argument všech, kdo dělají něco, co by se vlastně nemělo.

Ne, v tomhle případě mě (nikoliv „nás“, nebudu mluvit za nějaké neurčité „my“) opravdu nezajímá, co dělají ostatní. Zajímá mě, jestli těch cca 40 miliard Kč (ZDE), které už teď vydáme ročně za obsluhu státního dluhu a které by se jinak třeba daly vydat za něco jiného, je v přepočtu na zisk z takto pořízených investic (pokud to vůbec byly investice) snesitelná cena nebo ne. Tyhle analýzy, ideálně prováděné nezávislými institucemi, nám scházejí. Přitom si je snaží dělat každý soukromník, který si bere půjčku na nový stroj do fabriky.

Druhý argument: V přepočtu na HDP je náš dluh stále ještě relativně nízký a na tom záleží, protože HDP je to, z čeho se dluhy platí. Zavádějící jak prase, a to i přesto, že je skutečně běžným zvykem přepočítávat veřejný dluh na HDP. To je totiž sám o sobě zavádějící přepočet. Stát nehospodaří s celým HDP, proteče mu rukama jenom nějaká jeho část (na můj vkus i tak dost vysoká) a z HDP jako celku musejí i soukromí hráči splácet svoje vlastní dluhy, hypotékami počínaje a různými úvěry na investice konče. Při nějakém významnějším poklesu, což letos skoro určitě bude, jsou pak rozpočty všech možných entit napjatější, než by se z takových hezkých čísel zdálo.

Třetí argument, cituji: „I velmi vysoký dluh totiž může být pro dlouhodobé vyhlídky ekonomiky příznivý. Například tehdy, jestliže je odrazem potřebných vládních investic.“

Ano, všichni, kdo chtějí zaseknout sekeru, se zaklínají tím nejlepším možným využitím prostředků z dluhů: potřebnými investicemi. Všude kolem vidíme to obrovské množství potřebných investic, které se realizují. Dálnice rostou jak houby po dešti, co chvíli otevírají další úsek metra. Pardon, to je vlastně případ Polska.