Umělé oslabování kurzu koruny trvalo přibližně tři a půl roku. Když na tak dlouhou dobu přijde ekonomika o pohyblivý kurz – jeden z nejvýraznějších atributů samostatné ekonomiky – musí se to na její struktuře projevit. Doslovně chápáno sice česká ekonomika o volně plovoucí kurz nepřišla, protože koruna „jen“ nesměla posílit pod 27 korun za euro, v realitě ale jako by se stalo. Tlak na posilování koruny byl totiž tak výrazný, že téměř po celou dobu se kurz choval, jako kdyby byl fixní: Prakticky se nevzdálil od tohoto jediného kurzu 27,00 CZK/EUR.

Vlastně jsme si tedy v praxi nečekaně vyzkoušeli, jaké by to bylo mít euro. Byla to zkušenost sice zajímavá, ale pro naši ekonomiku nijak zvlášť přínosná. S intervencemi ČNB mám problém od samého jejich začátku. Podle mého soudu totiž měly šest hlavních vad na kráse.

Zaprvé byly veřejnosti naprosto nesrozumitelně vysvětleny. Jejich smyslem bylo zabránit deflaci, které se centrální banka (podle mého soudu zbytečně) bála, vyprovokovat vyšší inflaci a s ní i vyšší hospodářský růst. Jenomže veřejnost tak docela pohnutky ČNB nepochopila. A tak na počátku vyvolaly vlnu nevole. Logicky. Média totiž „intervenční režim“ ihned překřtila na „zdražování“. Jenomže jak statistiky v dalších měsících ukázaly, v realitě se inflace na kýženou úroveň nezvýšila, takže ke zdražování nedošlo. Ovšem označování intervencí za „zdražování“ k jejich popularitě rozhodně nepřispělo. Koneckonců těžko po někom chtít, aby byl rád za vyšší inflaci... Jenomže taková negativní nálada není nikdy pro ekonomiku dobrá.

Zadruhé začátek intervencí byl nesmyslně načasovaný. V době, kdy byly zavedeny, již ekonomika prokazatelně byla za nejhlubším bodem recese. Tedy již byla ve vzestupné fázi. Neboli intervence přišly s křížkem po funuse. Podnikům se dostalo podpory, když už docházelo k růstu spontánně.

Zatřetí příliš dlouhé trvání intervencí nejspíš celkem podstatně mohlo změnit směřování české ekonomiky: Je ošemetné soudit, co by bylo, kdyby intervencí nebylo, ale zde můžeme odhadovat s poměrně vysokou jistotou. Jde o to, že různé země založily model své konkurenceschopnosti na různých faktorech. Například země jako Švýcarsko či Německo produkují zboží, které není levné, zato je považováno za kvalitní až luxusní. Tyto země přes vyšší cenu svých produktů nemají problém s prodejem na zahraničních trzích. A při výrobě používají vysoký podíl technologie, mají vysokou přidanou hodnotu. Naproti tomu země jako Čína spoléhají hlavně na méně kvalitní a levné výrobky s vysokým podílem manuální práce. Konkurují tedy cenou. Tento druhý model bude s příchodem 4. průmyslové revoluce stále méně životaschopný. Bohužel ČR vsadila spíš na tento druhý model a intervence k tomu značně přispěly. V podstatě vmanévrovaly podniky do situace, kdy byly nucené snažit se konkurovat tlakem na nízké mzdy a obecně na nízké náklady. S intervencemi jsme se tak stále víc stávali levnou montovnou, která technologicky zaostává a trpí extrémně nízkými platy. Zatímco nízké ceny našich vývozů skončí okamžitě, jakmile koruna posílí, technologie stejně okamžitě nedoženeme, když jsme si tak dlouho nechávali ujet vlak. A právě v tomto třetím bodě se můžeme poučit, co by nám euro přineslo, kdybychom jej přijali: Ostatně platové zaostávání je exaktně měřitelné.

Začtvrté je tady nešťastné načasování konce intervencí. Tak jako intervence začaly příliš pozdě v době, když už nebyly třeba, také jejich konec přichází příliš pozdě v době, kdy se to ekonomice vůbec nehodí. Ve světové ekonomice se totiž naakumulovala řada nerovnováh, finanční trhy jsou přehřáté, jejich stav dlouhodobě připomíná stav před koncem roku 2008, kdy přišla hluboká krize. Světové ekonomiky jeví známky zpomalování. Zpomaluje i ekonomika naše, i když zatím to ještě není žádná katastrofa. Jde však o princip: Podnikům budeme odebírat podporu právě ve chvíli, kdy už ekonomika podle všeho znovu je na sestupné dráze. Všechno děláme přesně naopak.

Pátý problém je cena intervencí. Jen od ledna 2017 do března ČNB prointervenovala asi 32 miliard eur, za celou dobu to bylo něco kolem 1,8 bilionu korun. A není to žádná hra s novým součtem pro ČR. Kdyby do celé akce byly zapojeny jen domácí subjekty, náklady a přínosy by se v rámci jedné ekonomiky víceméně vykompenzovaly. Takto ale došlo k obrovskému nafouknutí devizových rezerv, které se po skončení intervencí znehodnotí. A rubem ztráty ČNB bude zisk zahraničních spekulantů. Tento zisk tedy nezůstane v české ekonomice, ale odplyne do zahraničí. Ve své podstatě tak intervence vedly k přerozdělení bohatství od českých domácností zahraničním spekulantům.

Stálo to všechno tedy alespoň zato? Podařilo se intervencemi za tu ohromnou cenu a ztrátu konkurenceschopnosti aspoň něco? Hm... To je právě ten problém číslo šest. K zavedení intervenčního režimu došlo, protože ČNB se obávala nástupu deflace. (Decentně nechme stranou mé přesvědčení, že deflace by bývala nebyla nic proti ničemu.) Slabší koruna měla teoreticky inflaci zvýšit. A tak pokud chceme smysluplnost intervencí soudit, musíme se především podívat na to, jak se ČNB dařilo plnění kýženého dvouprocentního inflačního cíle. Jenomže výsledky byly tristní. Po roky 2014, 2015 i po většinu roku 2016 se tempo spotřebitelské inflace – intervence neintervence - drželo pod 1 %, tedy pod úrovní, kterou je ČNB oficiálně podle svého plánu vůbec ochotna tolerovat. Až v závěru roku 2016 inflace vstala z mrtvých a v prosinci vystřelila až k 2% úrovni. A v únoru 2017 už byla na 2,5 %. V tu chvíli byl cíl ČNB nejen splněn, ale dokonce překonán, rozumějme, přešvihnut na druhou stranu. Inflace tu najednou už zase bylo víc, než by bylo žádoucí. A pomohly k tomu intervence? Ne! Zrovna tak jako inflace se víc než 3 roky držela níž, než ČNB chtěla, kvůli nízkým cenám energií a zejména ropy na světových trzích, tak nyní zase vzrostla víc, než by ČNB chtěla, a opět kvůli náhle vyšším cenám energií.

Dá se to říci i jinak: Intervence alias naše zavedení eura nanečisto bylo zbytečné dobrodružství za téměř 2 biliony korun nasátých do devizových rezerv a za cenu posunu naší ekonomiky k montovně s nízkými platy.

Markéta Šichtařová