Existuje patrně jediná cesta, jak šíření fám minimalizovat. Zamezit mu nejde, jde ho jen omezit. A to tím, že s informacemi nebudeme šetřit. Protože kde se informace dávkují po kapkách, tam vznikají konspirační teorie. A kde vnikají konspirace, tam vznikají nepravdy a fámy. Anebo fake news, chcete-li.

A přesto mnoho politiků dělá pravý opak a s pravdou šetří (možná proto, aby zbyla).

V severní a západní Evropě jde často hlavně o to neinformovat o migrační vlně. Prý aby „nedocházelo k rozdmýchávání nenávisti", se šetří s informacemi o etnickém původu zločinců, což následně vede k tomu, že jakmile si dvě tetky dají na zápraží po papule, protože pes jedné očural při venčení záhon okurek druhé, a lokální noviny napíší o vyraženém zubu, každý hned má „zaručené zprávy" o tom, že to jistě byla roztržka mezi imigranty.

No a ve střední a východní Evropě jde zase často o korupci politiků. Prý aby nedocházelo k ovlivňování vyšetřování, nebude se o nich smět psát. Taky aby se smělo, když se politikům nehodí, aby bylo o jejich kauzách informováno.

Přílepek k návrhu zákona o zpracování osobních údajů totiž obsahuje několik klíčových formulací, díky nimž ztratí veřejnost přístup k informacím o trestních řízeních v ČR. Aneb voliči politiků tak ztratí nad svými politiky kontrolu. Nebudou mít informace o tom, z jakého důvodu soud poslal některého politika do vazby, anebo proč bylo něčí trestní stíhání zastaveno.

Tedy ne že by se nesmělo informovat vůbec – ale lidé nebudou mít žádné informace o průběhu trestního řízení. Bude se čekat na pravomocné verdikty soudu. Teprve až po pravomocném rozhodnutí budou smět novináři o kauzách informovat. Jenomže takové průměrné trestní řízení s politikem se u nás může vléct roky. Nebo desetiletí, jako se vlekla kauza H-systému, která začala v roce 1999. Leckterý obviněný politik tak dřív zaklepe bačkorami, než bude pravomocně odsouzen, čili za jeho života se o obvinění z korupce voliči nedozví vůbec.

To tedy znamená, že bychom například neměli mít vůbec žádné informace o tom, že byl MUDr. Rath ve vazbě. Neměli bychom vědět nic o jeho milionech v krabici od vína. Rath byl sice už odsouzen, ale tento verdikt ještě není pravomocný – proto by o něm dosud nikdo nic netušil, kdyby zákon už platil. Takže by nikdo oficiálně nevěděl, že doktorovi v krabicích zázračně raší miliony. Nikdo by se nežinýroval ho kvůli korupčnímu podezření volit. Tudíž by byl nejspíš zvolen...

Stejně jako v Británii, kde bylo přednedávnem trochu podobné opatření pranýřováno v souvislosti s kauzou Tommyho Robinsona, i u nás ministerstvo vnitra návrh zákona vysvětluje tím, že jde o ochranu spravedlivého procesu, který by mohlo podrobné informování o jeho průběhu narušit. Má to ale háček. Jako ochrana proti nepravdě už existuje Ústavou garantovaný princip presumpce nevinny. Tak trochu to zavání dublováním ochrany. Tak kde je problém?

Problém je, že stín podezření politikům vadí ve volbách. Přece jen ono se politikům o sobě samých moc příjemně v novinách nečte, že jsou trestně stíhaní. Kupříkladu ohledně notoricky známé kauzy Čapího hnízda přijalo státní zastupitelství oznámení na dotační podvod v listopadu 2015. Pokud by byly soudy stejně agilní jako u H-systému, pravomocný rozsudek by mohl být na světě někdy v roce 2034. To bude hlavnímu aktérovi kauzy 80 let a nejspíš už nebude v politice aktivní. Pak už by aktérům nemuselo až tak moc vadit, že se někdo o Čapím hnízdě dočte.

Na mnohé politiky by tak kauzy mohly vyplavat až po jejich smrti podobně jako třeba u Stalina. Mnoho lidí kdysi v Rusku vůbec netušilo, kolik milionů lidí dobrý báťuška Stalin zabil, protože se o tom nesmělo informovat.

Zkrátka zákon je na první pohled racionální, zní to pěkně, že zabrání ovlivňování vyšetřování, jenomže v realitě ohrožuje demokracii. Je náhubkem pro novináře. Můžeme si myslet o novinářích cokoli, můžeme na ně občas nadávat, ale je nezpochybnitelné, že pro fungování demokracie jsou naprosto nezbytní. Potřebujeme je.

Zákaz informování nejenže v době internetu kauzu úplně neutají, ale ještě víc ji zmanipuluje. O to víc se budou šířit klepy. Někdo ze zasahujících policistů si pustí o zásahu ústa na špacír a začne se šeptat, že v krabici bylo sedm milionů. Někdo další z nich udělá sedmdesát milionů. A ještě další vymění miliony za mrtvolu. Pak někdo Ratha zahlédne ve vyšetřovací vazbě a hned se přidá, že to je kvůli té ženštině, která se vloni ztratila... A protože všichni budou vědět, že se o kauze nesmí oficiálně informovat, budou také vědět, že mají důvod fake news věřit, protože nic lepšího nemají. Nakonec to bude i pro samotné politiky horší než lepší.

Systém postupně utahuje šrouby. Stát o vás už ví vše. Vzal advokátům mlčenlivost. Vzal daňovým poradcům mlčenlivost. Všichni vás musí napráskat. Vznikly nové úřady, které vás sledují a sbírají o vás informace. EET nabízí i účtenkovku a bonzáci jsou v ráji. Systém dobře zacílil na nejpodlejší pudy nejslabších článků společnosti. A úřady si troufají čím dál víc, i když na to nemají právo, protože málokdo se odváží bránit se:

Počátkem srpna probleskla zpráva, že finanční správa vyzvala novomanžele, aby doložili, kolik měli na své svatbě hostů, protože úřad má pochybnosti, zda byla svatební hostina správně zdaněná a zaevidovaná dle EET. Finanční správa přitom k tomu měla nulovou pravomoc a vyložila si zákon dost svérázně po svém, protože to, jestli provozovatel hospody odvedl daň, nemusí manžele zbla zajímat. A už vůbec nemají povinnost hospodu práskat.

Tím vším se vytvořila a stále se prohlubuje ohromná informační asymetrie mezi státem a občanem. Stát ví o občanovi vše. Ví i to, co by díky dobrým mravům nikdy vědět neměl. Protože ne, není v souladu s dobrými mravy, aby advokát bonzoval svého klienta. Zato občan ví o státu a politicích čím dál míň. Teď už nesmí vědět ani o vyšetřování zločinů. To je cesta z normální demokracie k mafiánské a oligarchické společnosti.

Markéta Šichtařová

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.