To, co se kolem Alfieho děje, je přímo krystalická forma odpornosti. (Alfie byl v pondělí večer odpojen od přístrojů a v sobotu 28. 4. zemřel; tento text byl psán ve čtvrtek předtím a podle názoru redakce tento fakt nijak nemění jeho platnost - pozn. red.)

Ponechme stranou, nakolik fatální Alfieho stav je. Podle veřejně dostupných tvrzení lékařů údajně 70 % jeho mozkové hmoty odumřelo a jeho stav je nevratný, může se jen zhoršovat. Přeloženo do velmi syrového jazyka na hraně únosnosti, lékaři vlastně tvrdí, že to, co z Alfieho zbylo, je už jen hromádka masa udržovaná několik měsíců při životě plicním ventilátorem, a poté, co byl od ventilace odpojen, zemře, aniž by to jeho mozek byl schopen vnímat. Tohle tvrzení lékařů není nikdo z nás bez znalosti lékařské dokumentace schopen posoudit. A i kdybychom lékařskou dokumentaci znali, stejně by nám to příliš nepomohlo: Vzpomeňme případ geniálního fyzika Stephena Hawkinga, kterému byla v 21 letech diagnostikována ALS a neměl podle lékařů žít déle než dva roky. Zemřel letos ve věku 76 let. I takové zázraky se dějí, byť vzácně – a proto se jim říká zázraky. Jediné, co je podstatné a co posoudit můžeme, je, že právě k takovému druhu zázraku se nyní Alfieho rodiče upnuli. A zrovna tak, jako jim zázrak nikdo nemůže zaručit, také jim jeho možnost nikdo nemůže vyvrátit.

A přece se někdo takový, kdo si osobuje právo soudit, našel: britský stát. Stát zastupovaný lékaři, stát zastupovaný soudy. Soudy na základě kategorického prohlášení lékařů rozhodly – a to opakovaně – že Alfie musí být odpojen od přístroje, který ho udržoval až dosud při životě. Jenomže Alfie i poté stále žije. Dnes žije již třetím dnem. Rodiče nevzdávají svou bitvu a stále podávají nové a nové námitky k soudům. Chtějí, aby jejich dítěti byl opět poskytnut kyslík. A neustále prohrávají. Chtějí, aby směli Alfieho přesunout do italské nemocnice fungující pod vatikánskou jurisdikcí; Itálie dokonce již Alfiemu nabídla své občanství i hrazený transport, ale britský soud to zakázal. Jediné, co rodičům bylo v posledních hodinách povoleno, je odnést si svého synka z nemocnice domů, což se aktuálně pokoušejí zorganizovat.

Nemocnice, v níž je Alfie hospitalizován, je obléhána zhruba pěti sty poklidnými demonstranty, kteří chtějí, aby byl Alfieho život dál zachraňován, a proti demonstrantům hájícím život stojí policisté. Sociální sítě nejen v Británii nešetří soudce ani lékaře; a policie vyhrožuje, že ti, kdo na sítích žádají Alfieho život, jsou „monitorováni“ a jejich komentáře mohou být vyhodnoceny jako přestupek či dokonce trestný čin.

Chcete-li teď tvrdit, že státní moc se zachovala racionálně, protože odpojením od přístrojů vlastně chlapečkovi pomůže, zadržte. Je to trochu jinak.

Snad by to všechno dávalo smysl, kdyby Alfie podle názoru lékařů trpěl. Snad by se to pak dalo chápat jako pokus o zmírnění jeho utrpení, o jakýsi zvláštní druh euthanasie. Ale podle všech dostupných informací se lékaři domnívají, že Alfie nic nevnímá, ani necítí žádnou bolest. Je-li tomu tak, pak o žádné zmírnění utrpení nejde. Ba právě naopak. Pod rouškou falešné humanity se tak soud dopouští nesmírného psychického násilí minimálně na dvou lidech – Affieho rodičích.

Snad by to dávalo smysl, kdyby další udržování Alfieho při životě muselo být hrazeno z veřejných peněz, a stát by se domníval, že tyhle peníze jsou jen vyhozené, protože Alfie stejně dříve či později zemře, takže peníze na jeho umělé udržování při životě by mohly být vynaloženy účelněji na záchrany jiných životů. Ale Alfieho rodiče ani v nejmenším netrvají na tom, aby Alfie byl ošetřován z britských veřejných peněz. Ba právě naopak. To jediné, o co nyní rodiče usilují, je dostat svého synka z Británie pryč. Jenomže rozhodnutím soudu nesmějí. To nedává smysl.

Soudní rozhodnutí tedy veřejným penězům nepomůže, Alfiemu ke zmírnění utrpení nepomůže. Nepomůže vlastně vůbec ničemu a nikomu. Jenom ublíží jeho rodičům. Jediné, co rozsudek dokázal, bylo vzít rodičům jejich naději v zázrak, kterou si byli ochotni hradit sami.

Takový systém, který jen ubližuje, ale nepomáhá, je hanebný.

Přesně tenhle systém se ale v Evropě rozmáhá čím dál víc. Je to systém nechvalně známý z Norska, Británie, Švýcarska i dalších zemí. Rozlézá se jako mor. A je překvapivě tím vlezlejší, čím vyspělejší ta která země je. Je to systém, který se zaklíná heslem „nejlepší zájem dítěte“. Pod tímhle zaklínadlem jsou děti technicky vzato zestátněny – a Alfieho případ to ukazuje v celé své nahotě. O dětech, o jejich žití či nežití už nemohou rozhodovat ti, kdo jim život dali - jejich rodiče. Děti byly zestátněny a rozhoduje o nich stát, který tvrdí, že lépe než rodiče ví, co je v jejich nejlepším zájmu. Vědět to nemůže – z principu. Stát pouze falešným dobrodiním dětem ubližuje, svou ignorancí rodiče přivádí k šílenství, svou touhou prosazovat moc rodiče ostrakizuje.

Najděte tři rozdíly proti nedávnému případu matky, kterou se ústecká nemocnice pokoušela za asistence policie protiprávně vyhodit od jejího dítěte.

Tohle vůbec není odborný spor o tom, jak vážný Alfieho stav je a zda může či nemůže přežít. Tohle je ve skutečnosti spor mezi zákonem a etikou. Stát si zákonem přivlastnil právo rozhodovat o životě, které vzhledem k okolnostem morálně nemá. Nejde tu o zachraňování života, který dost možná už ani není životem. Jde tu o zbytečné sebrání naděje rodičům, kteří tak nemají možnost si ztrátu syna odžít po svém a srovnat se s ní.

Pak se nemůžeme divit, že lid státu hluboce nedůvěřuje a už spekuluje, že Alfie je už nasmlouván na rozebrání na součástky. Ne že bych téhle konspirační teorii věřila (ani medicínsky to vzhledem k vyčerpání jeho organismu nedává smysl), ale je vrcholně logické, že takové teorie vznikají. Jak jinak si totiž mají lidé vysvětlit, že když si dospělá celebrita svým vlastním riskantním lyžováním rozfláká hlavu jako Michael Schumacher, může být udržován při životě roky, ale ani ne dvouletý chlapeček, který onemocní záhadnou nemocí, musí být rozhodnutím státní moci odpojen, ačkoliv to jediné, co rodiče od státu chtějí, je, aby jim nebránil pokusit se na vlastní pěst o jeho záchranu?

U nás se tenhle zrůdný systém maskovaný heslem „v nejlepším zájmu dítěte“ ještě nestačil příliš uchytit, nestačil se lidem zažrat pod kůži. Ale ubezpečuji vás, že plíživě k němu směřujeme. Nezdá se vám to? Tak se podívejte, co za poslední čtyři roky stačila vymyslet a zrealizovat Ministrstvo školství, Ministerstvo práce a sociálních věcí a Ministerstvo zdravotnictví.

Mám pro to jediné slovo: FUJ.

Markéta Šichtařová