Argument odbornosti diagnostiky – zákonem č.109/2002 Sb. a její novelou z roku 2012 (z.č.333/2012 Sb.) je vymezena kompetence k diagnostice poruch chování nejen diagnostickým ústavům, ale také střediskům výchovné péče (jako preventivně výchovným zařízením spadajících pod stejný zákon). Všichni budeme souhlasit, že diagnostika má probíhat odborně a ve shodě s vědeckými poznatky. To poslední je ve vztahu k této argumentaci nanejvýš důležité. Poruchy chování jsou totiž vymezeny jako zdravotnická kategorie. Diagnostiku podle zdravotnických kritérií tedy může realizovat pouze zdravotnický pracovník, nikoli pracovník pedagogický. Odhlédneme-li od toho, že v naší zemi nedodržujeme základní úzus, že zdravotnickou diagnostiku provádí pedopsychiatr či nanejvýš klinický psycholog zaměřený na dětského pacienta/ klienta, a to dle diagnostických kritérií stanovených manuálem ICD-10, podívejme se na diagnostiku poruch chování optikou nejuznávanějšího a nejrozšířenějšího diagnostického manuálu, kterým je DSM-V (Diagnostical and Statistical Manual) vytvořený americkou Asociací psychiatrů. V něm se definují poruchy chování jako disruptivní poruchy, jejichž diagnostika probíhá minimálně půl roku a MUSÍ probíhat jako sledování symptomů v chování ve dvou nezávislých prostředích, a to v prostředí rodinném a školním. Tyto symptomy jako poruchy chování přitom musejí trvat minimálně půl roku, jinak nelze hovořit o poruše chování jako takové.

Pouze takováto diagnostika je relevantní. Tam, kde se diagnostika poruch chování provádí v uzavřeném prostředí (navíc v případě diagnostického ústavu prostředí umělém a z hlediska složení dětí v rámci výchovných skupin prostředí neodpovídajícím zdravému přirozenému prostředí, neboť do výchovných skupin diagnostických ústavů jsou zařazovány děti jak s ochranou výchovou, tak ústavní výchovou včetně předběžného opatření, tak těch, kteří jsou do diagnostického ústavu umístěny na základě žádosti rodičů, tedy tzv. dobrovolných pobytů) je diagnostika poruch chování zcela neobjektivní. Na tento problém reagovala již právě novela z.č.333/2012 Sb., kdy diagnostika může být prováděna ambulantně, a to zejména v rámci prevence a její podpory prostřednictvím činnosti středisek výchovné péče, přitom tato diagnostika má být v systému ÚV/OV plně uznatelná, jak definuje zmíněná novela.

Od tohoto roku (resp. od roku 2013) MŠMT v průběhu let navyšuje počet středisek výchovné péče. Mělo tak zajistit, aby se diagnostika prováděla v souladu s odbornými diagnostickými trendy a vědeckými poznatky. V oblasti školství totiž není důležitá diagnostika sama o sobě ve smyslu udílení „diagnostických nálepek“, ale především určení, jaké jsou potřeby dítěte a jak s ním pracovat. V tomto smyslu ministryně Valachová také uvedla inkluzívní vzdělávání v život. Smyslem společného vzdělávání je poskytovat dětem podporu prostřednictvím podpůrných opatření a tedy definování těchto opatření, nikoli diagnostika sama o sobě, pro což ani nejsou pedagogičtí pracovníci kompetentní. V oblasti ochrany dítěte je nejdůležitějším materiálem tzv. PROD – plán osobního rozvoje dítěte, který je zpracováván nejprve OSPODy a dále se s ním pracuje i v zařízeních ÚV/OV.

Diagnostika poruch chování ve školských zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy jako taková by tedy z odborného hlediska měla být směřována do kompetence zdravotníků, kam dle kompetencí patří, navíc je zřejmé, že diagnostika u dětí s poruchami chování by měla probíhat již v rámci školského poradenského systému jako definování míry podpůrných opatření vymezených novelou školského zákona (zejm. § 16 ŠZ) a její vyhláškou (vyhl.č.27/2016 Sb.) a v rámci právě činnosti středisek výchovné péče (dle z.č.109/2002 Sb.), pokud je tento model ve školství funkční. Pokud selhává a děti se dostávají do diagnostických ústavů s poruchami chování bez jakékoli předchozí diagnostiky, je chyba v rámci systémového fungování a metodického vedení prevence a poradenského systému MŠMT včetně středisek výchovné péče a není na MPSV, aby tento problém řešil.

Argument diagnostiky tedy neobstojí, a to jak z hlediska odborného, tak právního (zejména ve smyslu porušování základních práv dítěte ve vztahu k umístění a přemístění bez ohledu na rodinné vazby), ale i systémového (nastavení pravidel diagnostiky uvnitř školství včetně funkčnosti preventivní složky, která musí být ze zákona přítomna před umístěním do diagnostického ústavu).

Argument flexibility –z uvedeného je zřejmé, že diagnostika poruch chování stojí na velmi chatrném základě, a to, co je definováno jako diagnostika, je ve skutečnosti potřeba definovat metody a způsoby práce s klientem, které fungují. Tyto však jsou u dítěte vždy různé v různém prostředí, takže definované potřeby v jednom uzavřeném prostředí se nemusí shodovat s potřebami dítěte v jiném uzavřeném sociálním prostředí. Argument flexibility je tak spíše používán řediteli zařízení ÚV/OV pro situaci, kdy potřebují klienta a jeho problémy, resp. jeho problémové chování odsunout někam jinam. Etoped, psycholog a vychovatelé mají být navíc přítomni ve všech typech zařízení pro výkon ÚV/OV, tudíž definice aktuálních potřeb a způsobů, metod práce s klientem by neměla činit těmto odborníkům problémy. Navíc je ze zákona povinností ředitele zařízení ÚV/OV nastavit program a metody práce s dítětem tak, aby plně odpovídaly jeho potřebám, bez ohledu na diagnostiku. Práce ředitelů ÚV/OV je právě prací s dítětem s poruchou chování v různém stupni, což je definováno samotným zákonem č. 109/2002, který je již, jak se zdá, zcela nefunkční, takže nelze rozumět argumentu, že děti umisťované do zařízení pro výkon ÚV/OV mají „výchovné nebo jiné problémy“ – viz citace poslankyně Hnykové od ředitelů zařízení pro výkon ÚV/OV.

Pro děti s poruchami chování totiž tato zařízení zřizována jsou.

DALŠÍ ARGUMENTACE PROTI NÁVRHU posl. VÁLKOVÉ NA ZÁKLADĚ ANALÝZY DAT A RACIONÁLNÍHO PŘÍSTUPU

Argumentace vzhledem k požadované změně NOZ je také dávána do souvislosti s tím, že soudy pracují pomalu při přemisťování dítěte, často je uváděno, že děti pak nestačí nastoupit do jiného ústavu např. na střední školu. Podle nejnovějšího materiálu ČŠI, která prováděla rychlý průzkum (sběr dat od ředitelů školských zařízení pro výkon ÚV/OV), se však jedná pouze o 61 dětí. Tento počet je však minimální k celkovému počtu dětí v ústavní výchově v ČR!

Doposud však MŠMT ani ČŠI společně neprovedly zkoumání těchto 61 případů – zda skutečně došlo k pozdnímu rozhodnutí ze strany soudu nebo k pozdnímu jednání ředitele zařízení, který pozdě podal soudu podnět k přemístění dítěte.

Dalším velkým problémem je pak následně zvolená vzdělávací a profesní kariéra zvolená v daném typu zařízení, kdy např. u výchovných ústavů je dokončení střední školy klientem/ dítětem naprosto minimální jev - podle mých informací za minulý rok dokončilo zvolený obor střední školy pouze 6 klientů VÚ – tyto informace je však nutné od MŠMT vyžadovat. Pokud by se čísla potvrdila, je celý systém naprosto neefektivní, zejména co se týká poskytování vzdělávání (ve smyslu jeho ukončování -  navíc pokud je zvolen režim ústavní výchovy – kdy vzdělávání i výchova probíhají restrikcí standardních práv), neboť k poskytování vzdělávání by měla školská zařízení pod gescí MŠMT sloužit.

Dále je nutné zpochybnit celou funkčnost stávajícího systému, kdy z počtu 1337 klientů diagnostických ústavů, 1 013 klientů DDŠ a 1 641 klientů VÚ došlo k dlouhodobým útěkům v 3 299 případů (tedy více než 65% klientů ze zařízení pod gescí MŠMT, čísla jsou bez dat vztahujících se k dětským domovům, které spravují kraje, takže reálné číslo je mnohem vyšší) ke krátkodobým útěkům pod 24 hodin v 1 712 případů! Celkový počet dětí na dlouhodobých útěcích činí více než 66% (tj. 1 464 dětí). Pokud k těmto dětem připočteme i krátké útěky dostáváme se číslu 90%, tzn., že téměř každé dítě ze zařízení uteče.

Přitom zařízení často přistupují k tzv. dlouhodobým dovolenkám - přes 75% všech zařízení, kdy není přehled o dítěti, přestože má nařízenu ústavní či ochrannou výchovu – je tedy mimo ústav v prostředí, které vedlo k tomu, že do ústavu bylo dítě umístěno (1 559 případů dětí bylo umístěno na základě zanedbávání péče a výchovy, což je téměř 40% všech dětí, či na základě trestné činnosti dítěte – 1000 případů dětí, kdy je de facto umožněno dětem, aby tuto TČ mohly páchat znovu – týká se 25% dětí a dalších 20% případů tedy 802 dětí bylo umístěno na základě žádosti rodičů – tyto všechny důvody v rozhodnutí soudu o uložení ÚV/OV jsou důvody nefunkčního prostředí – celkem 85%, kdy je však z rozhodnutí ředitele zařízení toto dítě do svého prostředí znovu „vpuštěno“, takže se uložení ústavní výchovy soudem stává nefunkčním a neplnícím svůj účel – tato data jsou přitom pouze ze zařízení pod MŠMT, do kterých jsou umisťovány děti s vážnějšími poruchami v chování – jedná se tedy o DGÚ, DDŠ a VÚ nikoli o dětské domovy!). Přitom ve více než 44% případů se jedná o dovolenky trvající déle než 2 měsíce.

Je tedy spíše na zváženou tento nefunkční systém zcela změnit nikoli jej podpořit nevhodnou právní úpravou, kdy naopak dojde k posílení vlastního nefunkčního systému ústavní a ochranné výchovy, kdy rozhodují ředitelé DGÚ nikoli soud! Vzhledem k tomu, že každé ústavní zařízení čerpá v průměru na dítě více než 650 000 Kč ročně bez ohledu na to, zda je v zařízení přítomno či nikoli, resp. byla historicky dotována schválená kapacita zařízení a úroveň dotace na každé zařízení se každým rokem zvyšuje, takže nejsou výjimkou zařízení s dotací nad 1 mil korun na dítě (resp. na jedno lůžko) a rok bez investic (v řádu miliard), je nutné se zamyslet nad celkovou efektivitou ústavního systému v ČR. Peníze jsou přitom čerpány i na péči o děti, které byly podmíněně propuštěny (150 případů), bez zřejmého dopadu na rozhodnutí soudu o zrušení ústavní výchovy z důvodu pozbytí jejího účelu.

Často se uvádí argument, že zařízením chybí diagnostika. Tento argument je také nepravdivý, neboť z výsledků rychlého šetření provedeného ČŠI vyplývá, že pouze v necelých 2% zařízeních není zajištěna diagnostika, jinak si ji zajišťují zařízení sama nejčastěji vlastním etopedem a psychologem, a to zhruba v 70% zařízení. Přitom etopeda i psychologa má každé zařízení zřizované MŠMT.

Naproti tomu se v ústavních zařízeních nepracuje adekvátně se základním dokumentem, který slouží pro rozvoj dítěte – práci a vyhodnocování PRODu (tedy zabýváním se dítětem a jeho vývojem alespoň jednou za měsíc) realizuje pouze 15% zařízení.

Dále se někdy uvádí argument, že děti bývají na základě nečinnosti soudů v diagnostických ústavech i několik let – jedná se však pouze o 37 případů všech dětí a je na České školní inspekci, aby prověřila, zda je tento dlouholetý pobyt v rámci DGÚ účelný a na základě skutečné nečinnosti soudů či spíše nečinnosti ředitele daného zařízení (viz tab.č.11). Z dat je zřejmé, že jednoznačně u DG ústavů převažuje pobyt dítěte do 3 měsíců, nejdéle půl roku.

Dále se používá argumentace ve vztahu k problémům s přemístěním dětí. Tyto však dle dat nejsou nijak výrazné, neboť dochází k častému přemisťování – viz uvedená tabulka:

Počet dětí a z jakých institucí náhradní výchovy nebo ústavní péče bylo ve školním roce 2015/16 přemístěno:

Shrnutí:

Z předložené analýzy lze usoudit, že stávající systém ústavní a ochranné výchovy je nutné spíše než posílením nevhodné právní úpravy, kterou navrhuje posl. H. Válková, totiž posílením role diagnostických ústavů, které zvyšují vlastní moc nad dítětem (přitom z hlediska práv dětí, jejich zájmu MUSÍ STEJNĚ DG. ÚSTAVY NAKONEC ZVOLIT K UMÍSTĚNÍ DÍTĚTE TAKOVÉ ZAŘÍZENÍ, KTERÉ JE NEJBLÍŽE K MÍSTU BYDLIŠTI JEJICH PŮVODNÍ RODINY), uvažovat o celkové změně a funkční roli ústavních zařízení. Navrhovaná novela vedle zřejmé protiústavnosti vyplývající z odejmutí pravomoci soudům ve věci přemisťování a umisťování dítěte, povede dále k navýšení počtu dětí v ústavní výchově, což je dlouhodobě ČR vytýkáno, a to jak ze strany EK, tak dalších mezinárodních institucí. Soud totiž daleko spíše dá větší prostor a čas, tedy šanci dětem navrátit se do své původní rodiny, než diagnostický ústav, v jehož zájmu je spíše vycházet z poptávky dalších ústavních zařízení, které jsou financovány podle počtu dětí (např. dětské domovy). Podporou navrhované novely tak zákonodárci vychází vstříc potřebám ústavních zařízení, aby zajistili vlastní financování a přežití v nefunkčním systému, než podporou skutečného zájmu dítěte, kterým je návrat do rodiny.