Zaprvé, výrazně směrem dolů revidovala výhled růstu i inflace, v případě inflace dokonce nejenom pro rok letošní, ale i pro roky 2020 a 2021. Momentálně to tedy už skutečně vypadá tak, že Draghi svůj mandát ukončí se sazbami v červených číslech. Logickým důsledkem této revize je, že ECB odsunula výhled prvního růstu sazeb nejdřív na rok 2020. Zatímco ještě na zasedání koncem ledna 2019 tvrdila, že růst sazeb „nepřijde před létem 2019“, v zápisu po zasedání v březnu stojí, že nepřijde „před koncem roku 2019“.

Zadruhé, ECB ohlásila, a to přesně dva roky po ohlášení druhého kola, již třetí pokračování operací na dodávání likvidity (tzv. TLTRO) bankovnímu sektoru. Tyto levné půjčky mají bankám za příznivých podmínek dodat likviditu, kterou pak poskytnou jako úvěry nefinančnímu sektoru. Proč se však ECB znovu uchyluje k nástrojům, které používala v letech 2014-2017, kdy se z jejich komunikace jen pomalu vytrácela slova jako „riziko deflace“ a kdy o utažení měnové politiky v nich nebylo ani zmínky? Zřejmě proto, že v posledních měsících banky vlivem slábnoucí ekonomiky zase začaly hromadit státní dluhopisy místo toho, aby půjčovaly soukromému sektoru. A ECB se obává, že omezení úvěrů zadrhávající ekonomiku dále zpomalí.

Co z toho plyne pro ČNB? V modelech ČNB toto de facto uvolnění měnové politiky ECB znamená posílení koruny, ergo nižší potřebu růstu sazeb. Koruna však modely ČNB, jak ukazuje srovnání reality a predikcí centrální banky, v posledních letech naprosto ignoruje. Na tom však nezáleží – měnově-politická otočka Frankfurtu je totiž způsobená slabším výhledem růstu a inflace Eurozóny, a ten se ČR nemůže nedotknout. Letošní růst v ČR bude tedy díky slabší Eurozóně výrazně pomalejší než v roce minulém (a to mu ještě ze všech sil bude pomáhat vláda), což znamená, že ČNB letos již sazby nezvedne. A nepřekvapilo by mě, pokud by koncem roku zvažovala jejich snížení.

(autor je finanční analytik)