Jde o jeden z výrazných postkomunistických výčnělků, který v našem právním prostoru přežívá navzdory „snahám“ několika politických garnitur. Téměř okamžitě po utvoření polistopadových zákonodárných sborů bylo zrušení či omezení poslanecké imunity tématem mnoha návrhů a následných diskusí.

Prakticky vždy dospěli jak moudří (a moudré) této země, plus komentátoři odborní i laičtí k závěru, že tzv. „doživotní“ imunita je nesmysl, je nepatřičná, je nevhodná. Jde o to, že podle stávající legislativy nelze poslance či senátora trestně stíhat, pokud jej k tomuto stíhání nevydá příslušná komora parlamentu. Navíc členové parlamentu kromě této trestněprávní imunity požívají ochrany imunity přestupkové. To znamená, česky řečeno, že když například poslance či senátora odchytne dopravní policie totálně opilého za volantem, nepodléhá tato skutečnost klasickému přestupkovému řízení, nýbrž pouze disciplinárnímu řízení příslušné komory parlamentu.

Pojďme ještě dál. Historicky viděno vznikl institut poslanecké imunity v dřevních dobách tzv. „demokracie“ na ochranu příslušníků zákonodárného sboru proti panovníkovi. Tehdy (a vlastně i teď, ale všude jinde než u nás) znamenal, že zákonodárci nemohou být trestně stíháni za jednání nebo účast na rozhodování v parlamentu. V normální společnosti byl (a je) tento institut brán jako nezbytná podmínka pro demokratické zřízení. Ne však u nás, kde si pěstujeme jeho naprosto speciální verzi.

Všude na světě, včetně režimů, které se nám nemusí líbit, neexistuje ona „doživotní“ imunita, která chrání člena zákonodárného sboru navěky, na doživotí. Domyšleno do jednoduchého důsledku: i zločinec, který získá mandát člena parlamentu je u nás nadosmrti chráněn před zákonem. Jistě, pokud jej příslušná komora nevydá, ale tahle věta u nás demokracii nevybuduje…

Ústava České republiky uvádí v článku 27, odstavec 3): „Za přestupky poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem, pokud zákon nestanoví jinak.“ A odstavec 4) téže základní normy uvádí: „Poslance ani senátora nelze trestně stíhat bez souhlasu komory, jejímž je členem. Odepře-li sněmovna souhlas, je trestní stíhání navždy vyloučeno.“

Samozřejmě, že v různých dobách měl institut doživotní imunity u nás účinek na veřejnost srovnatelný s máváním rudým hadrem před očima středně naštvaného býka. Čili – devastující pro pověst parlamentu.

Ovšem nejnověji, a hlavně vzhledem k tomu, jak se vyvíjí nevztah zákonodárných sborů a veřejnosti, je nejnovější povedený kousek Senátu už skoro víc, než jen mávání tím rudým hadrem. Podle mého už nyní senátoři býka (čti – veřejnost) vyloženě nakopli a netřeba určovat kam přímo…

Jinými slovy – už tak pro cosi, čemu říkáme „režim“, nebezpečnou situaci, která se porůznu vyvaluje tu na sociálních sítích, tu při demonstraci na Václavském náměstí, tu při vyhlašování různých společných občanských aktivit, se neschválením omezené imunity podařilo ještě zhoršit. A přitom mělo jít jen o to, aby se imunita vztahovala na funkční období člena (či členky) některé z komor parlamentu.

Ono to zaznělo i při diskusích v Senátu minulý čtvrtek. Zatímco navenek se podařilo předem deklarovat shodu na omezení imunity, a to, jak se dnes pěkně říká – napříč politickým spektrem, při debatě v Senátu pak někteří senátoři mluvili úplně jinak. Pro pečlivějšího posluchače je doporučení hodné vyhledat na stránkách Senátu příslušný stenozáznam. Pozoruhodné jsou výstupy senátorů Kubery, Čunka a Drymla.

Špičkový je pak proslov senátora Töpfera, který se (stručně shrnuto z jeho vystoupení) vzdáním se absolutní imunity nehodlá vydat justiční mafii, závislým soudům, ovlivnitelné policii, zkorumpovaným a zkorumpovatelným státním zástupcům, kteří se stýkají s podsvětím, jakož i BIS-ce. Tedy v takové zemi by se asi žít doopravdy nedalo…

Bohužel, to co pravil senátor Töpfer, je dennodenní realita pro zhruba deset milionů spoluobčanů, kteří nepožívají nejen té přebytečné absolutní imunity, ale dokonce nepožívají ani dostatečné ochrany před všemi možnými diletantskými zákony, kterými je absolutně chránění zákonodárci svazují do státní konzervy na daně platící sardinky. Z té doživotní imunity zákonodárců se ale snadno (snáze než v medicíně, odkud si beru příměr) může vyvinout autoimunitní onemocnění organismu, zvaného veřejnost. Jak ale vypadá, a jaký průběh má například parlamentní lupénka, si netroufám odhadnout… 

Publikováno se souhlasem vydavatele.