Způsobuje ji nejen stále pokračující bobtnání souboru právních předpisů, ale i desítky novelizací během životnosti právních předpisů, u nás mnohonásobně častější než např. v sousedním Rakousku nebo Německu.

Tak např. ještě před pár lety trestní zákon obsahoval jeden jediný paragraf pro trestný čin podvodu se čtyřmi odstavci a s jeho použitím se soudily podvody všeho druhu. Od něho se postupně odvinuly speciální paragrafy pro jednotlivé typy podvodů, takže v současně platném trestním zákoníku jsou pro ně čtyři paragrafy s dvaceti sedmi odstavci.

Zmatek zvyšuje nejednotnost právních názorů na významné prvky právního řádu. Například v rámci současné fáze „války žalobců“ bývalý vrchní státní zástupce Vlastimil Rampula napadl nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana návrhem ministrovi nespravedlnosti Jiřímu Pospíšilovi, aby na něj podal kárnou žalobu, protože „v rozporu se zákonem“ nechal podepsat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR proti zprošťujícímu rozsudku Vrchního soudu v Praze svým 1. náměstkem Igorem Střížem a zavinil tím jeho neúspěšnost. Nejvyšší soud ČR totiž dovolání odmítl bez meritorního projednání jako podané neoprávněnou osobou.

Vlastimil Rampula formulací podání prozradil svou státnězástupcovskou právnickou povrchnost. Zemanovo jednání totiž nelze v žádném případě označit za nezákonné. V zákoně o státním zastupitelství stojí, že „vedoucího státního zástupce zastupuje jeho náměstek nebo náměstci v pořadí a v rozsahu jím stanoveném“. Nejvyšší státní zástupce je nejvýše postavený vedoucí státní zástupce. Nechá-li se při úkonech ve své pravomoci zastoupit náměstkem, jedná v souladu se zákonem. Žádným zákonem není stanoveno, že by při výkonu některých pravomocí bylo zastupování zakázáno.

Ve světle judikátů Nejvyššího a Ústavního soudu, jež svým výkladem určují, jak má být zákonu rozuměno, je možné Zemanův postup pouze označit za použití sporného výkladu zákona, kdyby dostupné judikáty byly jednoznačně shodné s tím, na který se odvolal Vlastimil Rampula. Takový stav ale nenastal.

Nicméně Rampulovo vystoupení není zcela neužitečné, neboť obnažilo vážné názorové rozpory uvnitř právnické obce ve věci přípustnosti přenášení tzv. výlučné osobní pravomoci z jejího nositele na jeho zástupce. Jedná se o pravomoci, které zákon jmenovitě přiznává ústavnímu činiteli, nikoli úřadu, v jehož čele stojí. Nejedná se jen o pravomoc nejvyššího státního zástupce podat dovolání. Např. prezident republiky má výlučnou osobní pravomoc udělovat milost, ministr spravedlnosti podat stížnost pro porušení zákona, nejvyšší státní zástupce podat dovolání a zrušit usnesení nižšího státního zástupce o zastavení trestního stíhání. Řada ústavních činitelů má jmenovací pravomoc.  Prezident republiky, ministr spravedlnosti, předsedové soudů, vedoucí státní zástupci a veřejný ochránce práv mají pravomoc podávat kárné žaloby na vymezený okruh nižších činitelů.

S tím ovšem souvisí právo a povinnost příslušných ústavních činitelů rozhodnout v konkrétních případech, zda právo použijí. Například pravomoc předsedy soudu podat kárnou žalobu zahrnuje i jeho právo a povinnost posoudit konkrétní kázeňský přestupek soudce a rozhodnout, zda na něj žalobu podá. Není to tak, že někdo jiný rozhodne a předseda soudu pouze podepíše žalobu a předá ji k odeslání. Pravomoc ministra podat stížnost pro porušení zákona zahrnuje povinnost seznámit se osobně aspoň v hrubých rysech s napadenou trestní věcí a rozhodnout, zda podezření na porušení zákona je reálné. Není to tak, že nějaký subalterní úředník ministerstva vypracuje stížnost pro porušení zákona a ministr ji podepíše, aniž by si ji přečetl, či aby úředník bez vědomí ministra zamítl podnět ke stížnosti, ač i to vše se stává.

Zákon o soudech a soudcích stejně jako zákon o státním zastupitelství vymezují právo předsedů soudů a vedoucích státních zástupců přenášet své pravomoci na místopředsedy či náměstky, aniž by některé pravomoci vylučovaly. Panuje proto nejednotnost v názorech na jejich přenosnost. Valná část předsedů soudů např. přenáší rozhodování o podnětech ke kárnému řízení na místopředsedy a přenechává jim i právo udělit výtku za menší provinění. Jiní jsou přesvědčeni, že se jedná o jejich výlučnou osobní pravomoc a vykonávají ji osobně od A až do Z.  „Ryba smrdí od hlavy“: v celé hierarchii ústavních činitelů resortu spravedlnosti vyniká snahou přenášet rozhodování o věcech ve výlučné osobní pravomoci ministr Jiří Pospíšil, který v tomto ohledu výrazně předčí své předchůdce.

Z hlediska psaného práva přenášení výlučných osobních pravomocí nezákonné není. Má ale různé neblahé účinky, pro které by mělo být zákonem jednoznačně zakázáno. Např. předsedové soudů a vedoucí státní zástupci, kteří přenesli rozhodování o kárných podnětech na své zástupce, ztrácejí bezprostřední styk s příslušnou agendou, neznají přesně rozsah, závažnost a důvodnost stížností na své podřízené a obvykle neúmyslně vytvářejí podmínky pro uvolňování služební kázně v řízené organizaci. Nebo ministři spravedlnosti mnohdy vůbec netuší, že jejich úředníci odmítají jejich jménem důvodné podněty ke stížnosti pro porušení zákona, chráníce se tak před zatěžováním prací na přípravě ministrových stížností.

K maléru dochází, když se dostane k soudu posouzení otázky, zda ve věci ve výlučné osobní pravomoci ústavního činitele rozhodovala oprávněná osoba. Odmítnutí 1.náměstka nejvyššího státního zástupce jako oprávněné osoby v řízení o dovolání není v rozhodování Nejvyššího soudu ČR ničím výjimečným. Postihlo jak Renatu Veseckou s náměstkem Karlem Černovským, tak Pavla Zemana s Igorem Střížem.  Nejvyšší soud důsledně trvá na tom, že v takových věcech smí osobně rozhodovat a konat pouze zákonný nositel pravomoci. Příkladně se v tomto směru chová jeho  předsedkyně Iva Brožová, která osobně rozhoduje  o kárné agendě a je ochotná kázeňsky potrestat místopředsedu soudu, jenž v souladu s pověřením předsedou soudu uložil výtku podle zákona o soudech a soudcích.

Tutéž otázku ale řeší úplně jinak Ústavní soud ČR. V letech 2010 a 2011  zamítl dvě ústavní stížnosti stěžovatelů, kteří se ohradili proti rozhodování 1. náměstků nejvyššího státního zástupce o zrušení usnesení státního zástupce o  zastavení trestního stíhání. Zákon mluví o této pravomoci přímo jako o mimořádném oprávnění nejvyššího státního zástupce. Senát Dagmar Lastovecké stěžovatele poučil, že podle zákona o státním zastupitelství „vedoucího státního zástupce zastupuje jeho náměstek…“ atd. (viz výše), takže jeho podpis pod rozhodnutím, jež jinak patří do výlučné osobní pravomoci nejvyššího státního zástupce, není závadou. Když si ale týž soud zamanul, že pokoří prezidenta republiky a podpoří ve vzpouře proti jeho autoritě odvolanou předsedkyni Nejvyššího soudu ČR Ivu Brožovou, plénum ústavních soudců rozhodlo obráceně: zrušilo souhlas místopředsedy  soudu Pavla Kučery s přijetím bývalého ministra spravedlnosti Jaroslava Bureše do soudcovského sboru, neboť šlo o rozhodnutí, jež bylo ve výlučné osobní pravomoci tehdy nepřítomné Ivy Brožové. Nepřítomnost odvolané předsedkyně prý nebyla dost dlouhá na to, aby místopředseda směl převzít její pravomoce. Odpovídající délku nepřítomnosti ale soud nevymezil. Kromě toho již v r.1993 ústavním nálezem rozhodl, že ministr spravedlnosti musí ve věcech své výlučné osobní pravomoci rozhodovat osobně, neboť  jeho „ osobu … a jeho ústavní a politickou odpovědnost nelze zaměňovat  za  jeho  úřad,  tedy  za  ministerstvo,  příp. za jemu podřízeného úředníka bez ústavní odpovědnosti“.

V názoru se rozešli i oba veřejní ochránci práv. Ota Motejl  v přenesení kárné pravomoci  předsedy soudu na místopředsedu nespatřoval nic nepatřičného. Když si občanské sdružení „Občané za svá práva“ stěžovalo na způsob vyřízení stížnosti předsedou a místopředsedou Vrchního soudu v Praze, nepodal kárnou žalobu na předsedu soudu za to, že svou pravomoc přenesl na místopředsedu, ale obžaloval místopředsedu za to, že sice vykonával pravomoc právem, ale věcně nesprávně.

Naproti tomu Pavel Varvařovský se v jiné souvislosti v těchto dnech vyjádřil v dopisu členům spolku Šalamoun, že přenos kárné pravomoci předsedy soudu na místopředsedu je nepřípustný.

Situace, v které dva vrcholové soudy, jež mají posuzovat soulad právních úkonů s právem, rozhodují ve stejné situace zásadně odlišně, je pro veřejnost matoucí a naprosto nežádoucí, zvláště když jeden z nich nerozhoduje vždy stejně. Daný stav snižuje úroveň právní jistoty občanů ve styku s orgány, vykonávajícími právo.  Skutečnost, že trvá prakticky nepřetržitě od vzniku Ústavního soudu ČR v r. 1993, že všem vadí, ale nikdo se nestará o jeho nápravu, je jedním z úkazů, vypovídajících o trvajícím podhodnocení významu zdravého právního prostředí politiky a zákonodárci.  

Zmatek vzniká již tím, že existují dva nekoordinované vrcholné orgány moci soudní, které vykládají právo s obecně závazným účinkem. I zde platí přísloví, že „posuzují-li právní záležitost dva právníci, mají nejméně tři právní názory“. Vybočí-li Nejvyšší soud ČR z mezí ústavnosti, účastník soudního řízení má ještě možnost domáhat se nápravy ústavní stížností. Rozhodnutí Ústavního soudu ČR by mělo zavazovat Nejvyšší soud ČR, který se ale cítí být nezávislý, a Ústavnímu soudu ČR se dle svého uvážení podrobí nebo také nepodrobí. Zrovna ve výše citovaném případě odmítnutí dovolání, podepsaného náměstkem NSZ Igorem Střížem Nejvyšší soud ČR ignoroval právní názor Ústavního soudu ČR.

Pokud se však odchýlí Ústavní soud ČR od své dřívější judikatury, vybočí-li z mezí zdravého selského rozumu, a při tom všem ještě naruší chod státních orgánů, jak se to stalo např. při rozhodování o vzpouře předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Ivy Brožové proti prezidentovi republiky, nebo při zrušení rozhodnutí prezidenta republiky o vyhlášení předčasných voleb v r.2009, není proti vzniklému chaosu obrany. 

Přitom sporné zásahy Ústavního soudu ČR mají zásadní důsledky pro chod státu. Zmaření prezidentova rozhodnutí o odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu ČR se nedotklo tolik soudu samého a její osoby, jako celého systému personálního řízení resortu spravedlnosti. Dokonale rozvrátilo užívání pravidla „kdo jmenuje, odvolává“, jež je jediným možným funkčním řešením postupu při obměnách manažerů, kteří nezvládají své úkoly. Jeho nahrazení odebráním pravomoci ústavním činitelům moci výkonné a jejím podvázáním těžkopádným soudním řízením v praxi zatím neposloužilo k ničemu, než k vnesení zmatku do státního zastupitelství. Byla nadřazena ochrana individuálních práv selhávajících jedinců nad právo občanů na ničím nenarušovaný chod státní správy. Současně byl porušen závazný soulad mezi odpovědností ústavních činitelů za fungování svěřených úseků státní správy a jejich pravomocí hodnotit a dle potřeby obměňovat manažery, jejichž prostřednictvím vykonávají svou pravomoc. Vzniklý chaos možná slouží k uspokojení sebestřednosti soudců Ústavního soudu a k potěše pachatelů protiprávního jednání, ať již občanskoprávní nebo trestněprávní povahy, ale zcela jistě není prospěšný obětem nejrůznějšího bezpráví, hledajícím ochranu u rozvracených orgánů státní moci.

Ještě zásadnějším zásahem bylo zrušení předčasných voleb, při němž si dokonce Ústavní soud ČR přisvojil právo rušit ústavní zákony, které mu nepřísluší. Z dobových údajů o průzkumech voličských preferencí lze vyvodit, že předpokládaný volební výsledek v r.2009 a skutečný výsledek voleb v r.2010 jsou naprosto odlišné veličiny. Ústavní soud ČR svým rozhodnutím zásadně ovlivnil politický vývoj státu, do kterého by neměl vůbec zasahovat.

Uvedené skutečnosti prokazují, že vláda práva, o kterou samozřejmě všichni stojíme, není totéž co soudcokracie, která ke škodě občanů stále sílí.

Současná právní úprava staví Ústavní soud ČR do postavení nejsilnějšího orgánu státní moci, neboť jako jediný ze všech smí rušit rozhodnutí ostatních, aniž by existovala síla, jež by mohla napravovat jeho omyly a přehmaty, o úmyslném zneužití soudcovské moci nemluvě.

Ve  státě zastupitelské demokracie, v němž všechna moc pochází z vůle lidu, vyjádřené volebním výsledkem, by nejsilnějším orgánem státní moci měly být zákonodárné sbory, jejichž členové jsou bezprostředními příjemci pověření od voličů. Ve skutečnosti zákonodárcům nezbývá, než aby bezmocně přihlíželi k tomu, jak jejich rozhodnutí ruší jimi ustavený Ústavní soud ČR, který za důsledky svých zásahů do chodu státu nenese žádnou odpovědnost.

Je nejvyšší čas přepsat Ústavu ČR tak, aby postavení všech orgánů státní moci odpovídalo jejich „vzdálenosti“ od vůle voličů. Podnětem k její změně je ostatně i zavedení přímé volby prezidenta republiky.

Vyšlo 12.1. 2012 na Politikonu jako 404. sloupek a na webu Šalamouna