Shrneme-li nároky na osobnostní a profesní profil soudce Ústavního soudu ČR, porůznu zaznamenané  v médiích, a konkrétní výhrady, které při minulých kolech schvalování prezidentových kandidátů zazněly jak ze senátorských lavic, tak od veřejnosti, zjistíme, že absolutně vhodný kandidát nejspíš neexistuje. Pokud by měl vyhovět všem nárokům, na něj kladeným, musel by mít mravní profil Jana Husa, hlubokou moudrost krále Šalamouna, encyklopedické znalosti práva nejen českého, ale také většiny evropských zemí, ovládat nejméně pět jazyků a také jeho znalosti uživatele výpočetní a komunikační techniky by měly být aspoň na úrovni maturanta střední školy výpočetní techniky. Navíc by měl posledních šedesát let prožít o samotě na poušti o koříncích a vodě, aby se nemohl ušpinit stykem s politickými stranami pomnichovskými, předlistopadovými ani současnými a aby nemohl být  vystaven korupčním svodům, natož jim podlehnout.

Pohled na soudcovský sbor Ústavního soudu ČR ukazuje, že každému z jeho členů různě malý kousek do ideálu chybí. Nový soudce by neměl být horší než jejich průměr, v případě náhradníka za Elišku Wagnerovou by měl přímo zářit.

Vybrat vhodného kandidáta je za daných okolností pro pana prezidenta neobyčejně obtížný úkol. Složitějším jej činí překvapující skutečnost, že přede dveřmi jeho kanceláře neklečí nekonečná fronta pokorných žadatelů, ač hodnost ústavního soudce je nejvyšší metou soudcovské kariéry. Skutečně hodnotní lidé bývají skromní,  netroufnou si o zařazení do výběru říci a tiše čekají na vyzvání. Nezahořknou, i když na ně nepadne páně prezidentův zrak. Mimo to mnohé vhodné uchazeče odpuzuje procedura, kterou musí projít před hlasováním Senátu. Vlastní jednání ve Valdštejnském paláci samo o sobě není příliš nepříjemné, ale na kandidáta se vrhnou jako supi novináři, politici, kolegové, advokáti, opuštěné milenky a milenci, řadoví šťouralové z lidu a je-li soudce, pak neuspokojení účastníci řízení u jeho soudu. Všichni se mu začnou přehrabovat div ne ve vnitřnostech rukou společnou a nerozdílnou. Ne každý je ochoten projít lázní z fekálií, proto kandidaturu nepřijme. Kdo přijme, vykazuje odvahu téměř hráče rulety. Naděje na úspěch je v každém případě nízká a neuspěje-li, nedočká se odškodnění za všechnu špínu, kterou na něj různí nenávistníci nakydali.

V současné době tím prochází předseda Městského soudu v Praze Jan Sváček, o jehož osudu rozhodne Senát dne 8. února 2012. Vrhli se na něj pomlouvači ze všech stran a bylo toho tolik, že to nakonec pobouřilo i spolek Šalamoun, který se za něj postavil dopisem senátorkám a senátorům ze dne  23. ledna 2011 (zde: http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2012020102). Pro mnohé to bylo překvapením, neboť vztahy mezi Šalamounem a soudci Městského soudu v Praze nebyly a nejsou zdaleka idylické. Ke všemu dne 15. ledna 2011 senát soudce Jaroslava Cihláře potvrdil  rozsudek nalézacího soudu nad Johnem Bokem, předsedou spolku Šalamoun, kvůli jeho konfliktu se strážníkem Městské policie Praha. Po pečlivém vyhodnocení všech pro a proti proto spolek Šalamoun vydal své prohlášení. V jeho rozhodování jistě sehrála roli skutečnost, že Jan Sváček je noblesní osobnost. I nejtvrdší spory s ním vždy probíhaly v ovzduší vzájemné úcty. Určitě mu nelze vytýkat neochotu pochopit stížnosti postižených svévolí soudců jeho soudu. Navíc je jedním z „nejviditelnějších“, ne-li vůbec „nejviditelnější“ ze všech předsedů obecných soudů mimo předsedkyni Nejvyššího soudu Ivu Brožovou. Těší se přirozené autoritě v soudcovské komunitě, a to nejen v Praze.  Zabývá se soustavně koncepcemi dalšího rozvoje soudnictví. Je důsledným, až přehnaně neústupným obhájcem soudcovské nezávislosti. Nikdy si nezadal s politikou, ač se nevyhýbá náhodným společenským stykům s politiky a jako charismatická osobnost se těší přízni řady z nich. Opakovaně prokázal způsobilost hájit zájmy svého soudu, jeho soudců a soudcovského stavu jako celku proti jakékoli autoritě, ať už jde například o ministra spravedlnosti  nebo pana prezidenta. S Václavem Klausem měl několik konfliktů, v nichž si tvrdě stál na svém. Musí být vskutku hodnotnou osobností, když na něj pan prezident kvůli tomu nezanevřel a naopak mu prokázal úctu návrhem na jmenování ústavním soudcem.

Navzdory tomu všemu podle úvah účinkujících v  Otázkách Václava Moravce v neděli 29.1.2012 jeho naděje na zvolení je poměrně malá. O zvolení nebo nezvolení mohou nakonec rozhodnout jiné okolnosti než skvělá „pouhá“ odborná a lidská způsobilost k výkonu funkce Ústavního soudu ČR.

Podle Marie Benešové, bývalé prokurátorky a později nejvyšší státní zástupkyně, senátoři přistupují k volbě rozmrzelí z toho, že nemají možnost výběru mezi více uchazeči. Jak ovšem vysvětlil ministr Jiří Pospíšil, takto je schvalování kandidáta na místo soudce Ústavního soudu ČR nastaveno v Ústavě ČR a jiný způsob provedení není možný.

Musí se počítat také s tím, že senátoři se budou rozhodovat nejen podle nestranného posouzení osobnostní způsobilosti Jana Sváčka být dobrým soudcem Ústavního soudu ČR. Může se stát, že někteří budou hlasovat záporně jen proto, aby dali najevo odmítavý postoj  k panu prezidentovi. Žádný pidižvík přece neodolá touze kopnout si do hlavy státu, když je k tomu příležitost a je to beztrestné. Musíme vzít do úvahy i stranické složení sboru senátorů: převahu mají sociální demokraté, kterým na Janu Sváčkovi mohou vadit jeho společenské styky s různými politiky ODS. A nelze vyloučit zápornou subjektivní reakci na špínu, nakydanou v posledních dnech na kandidáta.

Mají-li proroci z Otázek Václava Moravce pravdu, nezbude panu prezidentovi než hledat dále, a vše se může opakovat, až si konečně Štěstí sedne (hihi). To už se ale možná dočkáme pouze posílení Ústavního soudu ČR dalším recyklovaným politikem. Zájemců by jistě bylo dost, protože politici jsou zvyklí čelit sprškám bláta a lepší „trafiku“ si sotva dovedou představit. Na takovou volbu by doplatili stěžovatelé, jejichž věci by byly přiděleny novému soudci.

Bože, račiž 8. února  paní senátorky a pány senátory při zdravém rozumu zachovati!

Vyšlo 2.2. 2012 na Politikonu jako 407. sloupek a na webu Šalamouna