Odvolání nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké bylo součástí předvolebních slibů ODS a Jiřího Pospíšila zvlášť, ale když došlo na lámání chleba, nastaly nedůstojné rozpaky, váhání, odkládání z týdne na týden a zdůrazňování ministrovy loajality k předsedovi vlády. Jeho nerozhodnost lze vysvětlit choulostivostí jeho postavení ve vztahu k nejvyšší státní zástupkyni. Oficiálně nevysloveným, ale obecně chápaným důvodem jejího odvolání byl protiprávní zásah státních zástupců k záchraně bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka před soudním projednáním jeho trestní věci. Jenže k tomu došlo za působení Jiřího Pospíšila v čele resortu a pod jeho záštitou, takže jeho úloha odpovídá postavení capo di tutti capi a spolupachatelství s Renatou Veseckou. Kdyby se odvolávaná nejvyšší státní zástupkyně postavila na odpor stejně tvrdě, jako dříve odvolaní vedoucí státní zástupci, Pospíšilovo setrvání v křesle ministra by se okamžitě stalo neudržitelným.

Podobná situace nastala v letošním roce s odvoláním pražského vrchního státního zástupce Vlastimila Rampuly na návrh nového nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana.

Změna v osobě nejvyššího státního zástupce měla být jedním z klíčových prvků protikorupční strategie Nečasovy vlády. Na nástup Pavla Zemana se čekalo div ne jako na příchod spasitele. Za těchto okolností bylo logické očekávání, že jeho návrhy na personální změny, které nemůže řešit sám v rámci své omezené pravomoci, ministr spravedlnosti vyřídí obratem pošty. V dobře řízené organizaci tomu ani jinak být nemůže.

Vše ale dopadlo jinak. Jiří Pospíšil nejdříve dvojnásobně překročil zákonnou lhůtu pro vyřízení návrhu, pak sice Vlastimila Rampulu odvolal, ale nevyužil zákonné vlastnosti okamžité účinnosti správního rozhodnutí a ponechal ho dále v úřadě. Poskytl mu tak možnost, aby ze své silné pozice vedl „odboj" proti nejvyššímu státnímu zástupci i proti ministrovi. Vlastimil Rampula v této situaci podal proti ministrovu rozhodnutí rozklad, kterým se zabývala rozkladová komise ministerstva. Protože u nás se nic neutají, vynesla se zpráva, že prý její názor na ministrovo rozhodnutí o odvolání vrchního státního zástupce byl odmítavý. Stanovisko komise není pro ministra závazné, nicméně přimělo ho k dalšimu odložení rozhodnutí, bez ohledu na to, že prodlužování působení Vlastimila Rampuly v křesle vrchního státního zástupce pouze prohlubuje rozval státního zastupitelství.

Jiří Pospíšil se v tomto ohledu chová úplně jinak než během svého prvního mandátu, kdy snadno a rychle zatočil se čtyřmi vedoucími státními zástupci, z nichž tři se mu pak postavili na odpor žalobou u správního soudu. Využil zákonného ustanovení, které umožňuje, aby ministr odvolal „na vlastní pěst" vedoucího státního zástupce za nezvládnutí výkonu státní správy státního zastupitelství. Dopustil se tehdy osudové chyby: nenaložil stejně s vrchním státním zástupcem Vlastimilem Rampulou, který se proti němu otevřeně postavil kvůli odvolání krajského státního zástupce v Ústí n.L. Jiřího Křivance a prakticky znemožnil ministrovi jmenovat nástupce, neboť bez jeho návrhu to nebylo možné. Po nástupu Daniely Kovářové ji pak přiměl, aby Jiřího Křivance znova jmenovala. Dlužno podotknout, že ministrovi tehdy nijak nepomohla Renata Vesecká, která  rozhodnutí o odvolání Jiřího Křivance sice neodporovala, ale nevyužila své pravomoci navrhnout jmenování nástupce, ač tím mohla překrýt Rampulův pasivní odpor .

Změna ministrova chování proti prvnímu mandátu je zjevně reakcí na drtivou porážku, kterou utrpěl ve správním sporu s odvolanými státními zástupci. Nejvyšší správní soud všechna jeho rozhodnutí zrušil pro nedostatečné odůvodnění. Na Krajském státním zastupitelství v Ústí n.L. pak nastalo zákonu odporující dvojvládí. Na Vrchní státním zastupitelství v Olomouci k němu nedošlo jen proto, že vrchní státní zástupkyně Milena Hojovcová pod nátlakem resignovala. Mediálně obratný populista, soustavně pečující o oblíbenost u veřejnosti a z ní vyplývající naději na hojnost preferenčních hlasů ve volbách, se zřejmě zalekl opakování nepříjemností, které by přinesl stejný soudní spor s Vlastimilem Rampulou.

Jeho postavení ztížil diletantismus politiků, kteří sice nerozumí fungování státního zastupitelství a obecně resortu spravedlnosti, ale v odvolání Vlastimila Rampuly bůhvíproč vidí ohrožení úspěšnosti protikorupční politiky vlády. Kromě diletantismu je ovšem lze podezírat z obav z odblokování Vrchního státního zastupitelství v Praze a jemu podřízených úřadů, které až dosud korupčníky příliš neohrožovalo.

Vlastimilu Rampulovi se dostává mediální podpory, která se v poslední době tváří jako tlak na odvolání Jiřího Pospíšila. Zdá se, že zúčastnění novináři nastartovali závod mezi ministrem a vrchním státním zástupcem o to, kdo padne dříve.

Čtenáři mých článků mě jistě nebudou podezírat ze slepé podpory Jiřího Pospíšila, ale současně vědí, že dlouhodobě podporuji záměr na odvolání Vlastimila Rampuly. Když nic jiného, jeho odchod je logickým pokračováním odvolání Renaty Vesecké a postupně jistě i dalších státních zástupců, zapletených do „kauzy Čunek", neboť i on patří k „lidem Renaty Vesecké". Neudržitelnost jeho postavení je dána i jeho zjevnou nezpůsobilostí hrát úlohu „druhých houslí", když jiná jeho úřadu nepřísluší: opakovaně jednal proti záměrům ministra i nejvyššího státního zástupce, jako by nebyl jejich podřízeným. Vzhledem k síle pražského vrchního státního zastupitelství nesoulad mezi jeho šéfem, nejvyšším státním zástupcem a ministrem nemůže na chod státního zastupitelství působit jinak než rušivě. Konečně žádá-li se po novém nejvyšším státním zástupci, aby výrazně změnil vnitřní poměry ve státním zastupitelství a jeho výkonnost, nelze mu bránit, aby se ve svém nejbližším okolí obklopil spolupracovníky, s kterými chce pracovat. Mimo jeho vlastní úřad jsou jeho přímými podřízenými pouze vrchní státní zástupci. Nelze po něm žádat, aby trpěl v čele nejsilnějšího podřízeného úřadu člověka, který se mu otevřeně staví na odpor.

Zajímavým příspěvkem ke kampani na záchranu Vlastimila Rampuly cestou odstranění Jiřího Pospíšila je článek Dušana Šrámka v posledním zářijovém čísle Reflexu „Pospíšil-mediální ministr". Autor v něm přichází s geniálním nápadem, který Jiřímu Pospíšilovi velmi uškodí, pokud mu uvěří vedoucí činitelé ODS: nepřímo jej líčí jako trojského koně ČSSD uvnitř ODS. Tvrdí totiž, že ministrova politika vůči státnímu zastupitelství směřuje k ovládnutí úřadu sociální demokracií.

V článku je dokonce vložen mezititulek „V žoldu ČSSD", který je pro Jiřího Pospíšila hodně hanlivý. V rámci podpory boje proti korupci by ale měl autor národu spíše prozradit sladké tajemství, kdo financuje mediální podporu „protikorupčního" Vlastimila Rampuly, čili kdo v jeho prospěch korumpuje novináře.

Nicméně Dušan Šrámek oprávněně upozorňuje na posilování postavení bývalých vojenských prokurátorů ve vedení státního zastupitelství. Jenže sotva lze mluvit o úmyslu ať již Pavla Zemana nebo Jiřího Pospíšila. Ráz Zemanových personálních změn je dán dlouhodobě neřešenou situací ve státním zastupitelství, které je nejlépe zachovalým pozůstatkem represivního aparátu komunistického režimu. Velká část státních zástupců jsou bývalí prokurátoři a vojenští prokurátoři, převážně bývalí členové KSČ. Drží podstatnou část vedoucích funkcí. Renata Vesecká byla pro Mirka Topolánka zárukou postupného oslabování moci „starých struktur" a skutečně některé z nich sesadila z funkcí.

Je ovšem docela přirozené, že Pavel Zeman odstranil její blízké spolupracovníky. Když je měl nahradit, vybíral z toho, co měl k disposici, a bohužel obnovil postavení některých vojenských prokurátorů, které před tím z jejich funkcí odstranila. Poněkud odlišný je případ jeho 1.náměstka Igora Stříže, rovněž vojenského prokurátora, který přišel z Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, patrně jako rehabilitovaný odpůrce zásahu státních zástupců ve prospěch Jiřího Čunka. Igor Stříž je odborně zdatný a silná osobnost. O jeho zásadovosti svědčí skuteečnost, že se vzdal funkce náměstka vrchního státního zástupce, když Renata Vesecká odvolala jeho vzpurného šéfa Ivo Ištvána. Byl v užším výběru na funkci nejvyššího státního zástupce po odvolání Marie Benešové, ale neprošel právě kvůli své minulosti. Údajně je skvělý právník, ale patří k typu státních zástupců, kteří při řešení stížností na policii jsou vždy na její straně a trestní řízení vedou v pochybnostech v neprospěch obviněného.

Pokud Dušan Šrámek bije Pavla Zemana a jeho prostřednictvím Jiřího Pospíšila touto zbraní, nehraje poctivou hru. Na Vrchním státním zastupitelství v Praze není totiž situace o nic lepší. Kolonie bývalých prokurátorů a vojenských prokurátorů, převážně bývalých členů KSČ, je zde nejméně stejně silná jako na Nejvyšším státním zastupitelství ČR. Na jejich „účtech" jsou takové kousky jako pokojný odchod Radovana Krejčíře z černošické vily nebo zastavení kauzy „České pivo" a mnohé další. Vlastimil Rampula povolal po svém jmenování do funkce náměstka „šedou eminenci" úřadu, Libora Grygárka, který dozoroval jako prokurátor brutální policejní zásah proti účastníkům protivládní demonstrace 21.srpna 1989. Jeho jmenování údajně prosazovala u Renaty Vesecké ODS a kritizovala ho ČSSD. V letech 1994-1996 byl vrchním státním zástupcem a byl odvolán kvůli podezření z ovlivňování některých závažných kauz ve prospěch podezřelých. Přesto se na VSZ udržel a nakonec se v r. 1997 dočkal povýšení. Na oslabení vlivu předlistopadových prokurátorů měl Vlastmil Rampula více času než nyní Pavel Zeman, ale žádný zázrak v tomto směru také neudělal.

Naopak má ovšem Dušan Šrámek pravdu, když upozorňuje na styky některých bývalých prokurátorů s politiky ČSSD, a zapomněl dodat, že také s bývalým vojenským prokurátorem, později náměstkem Marie Benešové, prof. Jaroslavem Fenykem. Ale mlčí o spojení jiných s politiky ODS. A už vůbec se nešíří o tom, do jaké společnosti chodí Vlastimil Rampula. Je to v každém případě slušná společnost, ale paradoxně má špatnou pověst.

Výše uvedený kritický stav se nevyřeší ani očekávaným odvoláním Jiřího Pospíšila a zůstane stejný, ať již Vlastimil Rampula odejde či nikoli. Náš právní řád neumožňuje vypudit normalizační dinosaury ze státního zastupitelství, protože jsou prakticky neodvolatelní až do odchodu do důchodu. Řešením by bylo rozpuštění státního zastupitelství a zřízení nového úřadu srovnatelné působnosti, do kterého by mohli být přijati bývalí příslušníci předlistopadových represivních orgánů jen ve výjimečných případech. Základem jeho osazenstva by byli právníci, kteří ukončili vzdělání až po r.1989. Je jich dnes již dost.

Na falešnou notu píská Dušan Šrámek také tvrzením, že se Jiří Pospíšil musel spojit se stranou Věci veřejné, aby si na Petru Nečasovi vynutil souhlas s odvoláním Renaty Vesecké. ODS i Věci veřejné nezávisle na sobě zahrnuly její odvolání do předvolebních slibů a Petr Nečas záměr aspoň deklaratorně podporoval od nástupu do funkce. Podporu VV si Jiří Pospíšil vyjednávat nemusel, neboť „véčkaři" tlačili sami z vlastního přesvědčení.

Nemohu ověřit spolehlivost Šrámkovy informace o způsobu, jakým chce Jiří Pospíšil řešit výběr nového státního zástupce. Vlastimil Rampula komplikuje situaci oznámeným záměrem podat proti svému odvolání správní žalobu. Po neblahých zkušenostech s předchozími správními spory se Jiří Pospíšil rozhodl funkci zatím neobsadit a pouze někoho pověřit vedením úřadu. To je ovšem krátkodobé řešení. Jmenovat nového vrchního státního zástupce sám nemůže, musí mu jej navrhnout nejvyšší státní zástupce. Doufám, že Pavel Zeman bude dost obezřetný na to, aby zorganizoval řádné a průhledné výběrové řízení.

Nebudu polemizovat se zbytkem Šrámkova článku, protože stojí na nepřezkoumatelných informacích, částečně na neznalosti věci a jsou v něm i nepravdy. Např. Jiří Pospíšil nebyl účastníkem Topolánkovy dovolené v Toskánsku a titul „capo di tutti capi" mu „nepřišil" spolek Šalamoun, který si jej s tichým souhlasem autora pouze vypůjčil. Při své povrchnosti naopak Dušan Šrámek zapomněl na trestní oznámení spolku Šalamoun, které se týká také Jiřího Pospíšila. V každém případě je článek jedním z důkazů, že o vládu nad státním zastupitelstvím se vede politický boj. Ke korupčnímu jednání náchylní politici jsou nepoučitelní a nechápou, že tento stát se nestane právním, pokud si neuvědomí, že na resort spravedlnosti nesmí sahat svými špinavými prackami.

Jiří Pospíšil by se měl poučit ze své vlastní minulosti. Právo stojí nad politikou. Kdyby si toto uvědomil, když se patrně za jeho zády rozhodovalo o spuštění akce na záchranu Jiřího Čunka, musel by proti ní rázně vystoupit, i kdyby ho to mělo stát kariéru. Dnes je v podobné situaci ve vztahu ke státnímu zastupitelství. Jeho kariéra ve funkci ministra spravedlnosti se patrně chýlí ke konci. Pokud podpoří autoritu nejvyššího státního zástupce, odvolá Vlastmila Rampulu a bude pak odvolán, odejde se ctí.

Vyšlo 13.10.2011 na Politikonu jako 391. sloupek a na webu spolku Šalamoun