Většina národa, vytlačená oligarchií partajních vůdců z účasti na rozhodování o osudu země, města a nakonec i jednotlivců, má ale právo a povinnost o patologických jevech současné politiky přemýšlet, vyjadřovat se k nim, sjednocovat se a hledat cestu, jak učinit přítrž vládnutí parazitních mocenských uskupení, které nás vedou k zhoršování životní úrovně, rozvírání nůžek mezi chudými a bohatými, k snížení mezinárodního prestiže a ve výsledku možná až k státnímu bankrotu.

Rozpad pražské velké koalice je věcným důkazem chybnosti rozhodnutí vedení obou státostran spáchat podvod na voličích popřením práva vítězné TOP 09 na vedoucí postavení v Praze. Ustavení koalice, která se nedožila ani třetiny volebního období, není přece v žádném případě úspěch. Kdo věří v dějinnou spravedlnost, v boží mlýny, může v současném dění spatřovat důkaz platnosti své víry: zejména ODS zaplatila za proradnost, s kterou se zachovala ke svému přirozenému ideovému spojenci a členu vládní koalice jen proto, aby bez ohledu na výsledek voleb získala post primátora. Trest zasluhuje i za to, že v nadřazení stranického zájmu o udržení klíčové pozice nad zájem obyvatel Prahy o efektivní správu města zašla tak daleko, že místo zkušeného finančníka Zdeňka Tůmy posadila do primátorského křesla amatéra Bohuslava Svobodu.

Připomíná mi to doby nedávno minulé, kdy politická oddanost státostraně byla při obsazování hospodářskosprávních funkcí důležitější než odbornost. Důsledky chyb personální politiky KSČ známe. Nechápu, proč je dnešní státostrany tvrdošíjně opakují.

Události mají povahu palácového převratu. Způsob tvorby rozhodnutí a jeho provedení připomínají neblahé předlistopadové časy. ODS přenesla do naší doby aspoň v omezené oblasti veřejné správy dualismus stranickopolitického a administrativněsprávního řízení státu či obce. Nejdříve se na stranické půdě zrodilo rozhodnutí, teprve pak se o něm dověděl primátor a prakticky současně z médií veřejnost včetně postiženého koaličního partnera. Vyloučení primátora z vytváření rozhodnutí je dokladem uplatnění totalitních praktik, ale také obnažuje kvalitu jeho postavení: stejně jako za totality není ničím více než loutkou v rukou politického vedení. ODS mu fakticky neomaleným způsobem projevila nedůvěru. Jeho ochota po tomto kopanci pokračovat ve funkci primátora s novou koalicí jej znevažuje. Moc mu zachutnala natolik, že potlačil osobní hrdost.

V souladu s totalitními zvyklostmi veřejnost nedostala přiměřeně podrobné a věrohodné vysvětlení o důvodech odchodu ODS z velké koalice. Nepředcházelo veřejné projednání vnitrokoaličních rozporů - pokud skutečně existují - v zastupitelstvu. Ani odkopnutý koaliční partner nedostal vysvětlení hned. Ale Praha přece není majetkem hrstky funkcionářů ODS. Moc jim byla z vůle voličů pouze propůjčena a mohou o ni opět přijít, budou-li se chovat vůči veřejnosti vrchnostensky. Na provádění kabinetní neprůhledné politiky za zády voličů nemají nárok. Takto zde čtyřicet let vládli komunisté, takže máme spolehlivě ověřeno, že tento politický styl je cestou do pekel.

Neprůhledné jsou i záměry zúčastněných politických stran v jednání o vytvoření nové koalice. Nejpodivnější je chování ODS, která na jedné straně způsobem provedení palácového převratu dala najevo opovržení primátorovi, ale současně mu předseda pražské ODS Boris Šťastný a předseda strany a vlády (pozn. toto slovní spojení má pro mne ve vztahu k recidivám totalitního chování stran jako reminiscence na komunistický režim neodolatelné kouzlo) Petr Nečas vyslovili podporu s přáním, aby zůstal primátorem i v nové koalici. Jedna z verzí, které pronikly z kuloárů do médií, naopak označuje jeho odstranění za skutečný cíl převratu. Příčinou má být napětí mezi ním a Borisem Štastným. Státostrana ODS zjevně trpí schizofrenií.

Z chování vůdců ODS mimo to vyplývá, že jim od posledních parlamentních a zejména krajských voleb dosud nedošlo, že jejich vliv upadá. Sebevědomě hovoří o tom, že jsou připraveni jednat o nové koalici jak s TOP 09, tak s ČSSD. Vůbec je nenapadá otázka, zda tyto strany budou ochotny se s nimi bavit. K oběma se ODS zachovala hanebně, obě mají srozumitelný důvod, aby ji vynechaly.

Zájem o udržení pozice primátora v rukou ODS je dokladem naprostého nedostatku pokory a politického realismu jejích vůdců. Přirozený nárok na funkci primátora má vítěz voleb, jímž je TOP 09, která navíc nabízí kompetentního kandidáta. Není vůbec jasné, z čeho kromě drzosti ODS odvozuje nárok na primátorské křeslo pro svého nominanta.

Také druhá státostrana, ČSSD, jeví ochotu jednat o nové koalici s každým, kdo bude ochoten se s ní bavit. Její pozice je ovšem od ODS podstatně odlišná: ani ODS, ani TOP 09 nemají důvod stěžovat si na špatné zacházení z její strany. Uvědomuje si, že pražské volby prohrála a zachraňuje ze svého vlivu, co se dá. Proto je ochotna přehlédnout právě uštědřený kopanec a jít znova do koalice s proradnou ODS. Nenárokuje si pozici primátora. Její vyjednávací pozici ovšem oslabují vnitřní personální problémy. Potenciální partneři nejeví chuť strávit trestně stíhaného Karla Březinu jako hlavního vyjednavače, ani jeho další účast na vedení města. Situaci dále komplikuje tlak Jiřího Dienstbiera na odchod dosavadního náměstka primátora Petra Hulínského z politiky. Považuje jej za představitele klientelistického pojetí politiky, což je vážný argument. Na druhé straně nekompromisní postoj Jiřího Dienstbiera zvyšuje důvěryhodnost ČSSD.

Jednání o nové koalici jsou velkou šancí pro TOP 09, a to nejen z hlediska jejího postavení v Praze. Strana se po volbách stáhla do postavení „klidné síly", v kterém vystřídala KDU-ČSL. Tuto roli ovšem hraje lépe, protože spory s ODS vyvolává jen výjimečně a když už, tak bez velkého hluku, a zatím nezatížila koalici žádným osobním skandálem svého představitele. Její ministři přinejmenším působí na laika dojem, že rozumí problematice svých resortů, a jsou pracovití. Má to ovšem špatnou stránku: strana, která tiše pracuje v ústraní, nepřitahuje pozornost a ztrácí voličské preference. Dnes se již netlačí tak těsně na postavení ODS jako nejsilnější pravicové strany a v absolutních číslech odhadu voličských preferencí klesla na úroveň KSČM. V Praze po vytvoření velké koalice ODS-ČSSD se stáhla do defenzivy a zejména se z očí veřejnosti vytratil Zdeněk Tůma. Bude-li TOP 09 takto pokračovat dále, její vliv vyšumí do bezvýznamnosti. Osobní šarm občas podřimujícího a občas prostořekého Karla Schwarzenberga již zevšedněl a nezachrání ji, zvlášť když arogance Miroslava Kalouska spíše odpuzuje.

Jednání o vytvoření nové pražské koalice jsou tak pro TOP 09 poslední velkou šancí před krajskými a senátními volbami r.2012 k přechodu od defenzivního (neřkuli v Praze přímo defétistického) k ofenzivnímu politickému stylu. Měla by do nich vstoupit s oprávněným sebevědomím vítěze voleb a sama si určit, s kým chce jednat, a za jakých podmínek. Neměla by vůbec připustit úvahy o tom, že by mohla přenechat koaličnímu partnerovi pozici primátora a s proradnou ODS by měla jednat pouze v případě krajní nezbytnosti, a to pouze tehdy, přiletí-li modří práci s pokorou poražené strany. Vytvoření koalice s ČSSD by v jejím případě nebylo tak velkou proradností vůči voličům, jako to bylo u ODS: některá programová východiska TOP 09 se svými křesťanskosociálními rysy blíží hlediskům ČSSD. Ostatně správa velkoměsta je více záležitost manažerské dovednosti, administrativněsprávní rutiny a odborných znalostí, než prosazování ideologie.

Samozřejmě, sebevědomým jednáním může TOP 09 přimět ODS a ČSSD, aby se znova domluvily na její úkor. Zde ale platí zásada: kdo neriskuje, nevyhraje. TOP 09 může volit pouze mezi riskantním krokem a ztrátou vlivu bez dalšího boje.

Vyšlo 24.11.2011 na Politikonu jako 397. sloupek