K justičním omylům ba přímo zločinům dochází i u nás. A také se občas stane, že někdo po letech přizná, že před lety soudu lhal v neprospěch obžalovaného a pomohl mu tím za mříže, nebo se dokonce přihlásí ke spáchání zločinu, za který byl odsouzen nevinný člověk. Pokus o nápravu obnovením procesu ale nebývá v takových případech vždy úspěšný. Podle dosud platného trestního řádu z r.1961 řízení o povolení obnovy procesu se koná u téhož soudu 1. stupně, který vydal zpochybněný rozsudek. Věc se pak často  vrátí do rukou původního soudce, jenž nemusí mít vždy chuť uznat, že se zmýlil.

Soudci nelze odejmout právo na nezávislé vyhodnocení důvěryhodnosti svědka a věrohodnosti jeho výpovědi. V žádném z případů, s nimiž jsem se setkal za  deset let působení ve spolku Šalamoun, nevedla pozměněná výpověď k obnově procesu. Soudce ji vždy  vyhodnotil jako účelově smyšlenou ve prospěch odsouzeného a návrh na povolení obnovy zamítl. Svědek mohl být rád, že proti němu státní zástupce nezahájil trestní stíhání pro křivé svědectví. Svérázným extrémem je v tomto ohledu chování znojemského soudce Jaromíra Kapinuse, který dosud nenařídil veřejné zasedání v řízení o povolení obnovy procesu, jehož projednání mu  přikázal Nejvyšší soud ČR rozsudkem z 19. listopadu 2013.

S ohledem na tyto zkušenosti se spolek Šalamoun v uplynulých letech několikrát obrátil na ministerstvo spravedlnosti s podnětem k legislativní změně této neblahé praxe. Dočkali jsme se teprve po příchodu paní ministryně Heleny Válkové, která podnikla účinné kroky k přípravě nového trestního řádu. Její rozhodnutí je chvályhodné. Vzejde-li z něj zdařilý předpis, bude to mít pro kvalitu českého trestního řízení významnější kladné důsledky než přijetí nového trestního zákona, účinného od 1. ledna r.2009.

V čele komise odborníků, která připravuje nový zákon, stojí vysokoškolský profesor a soudce Nejvyššího soudu ČR, jenž je od nepaměti u každé významné legislativní změny v oboru trestního řízení a vedl také práce na vypracování nového trestního zákoníku.

Podle uveřejněných zpráv jednou z novinek, které má nový trestní řád přinést, je právě změna způsobu provádění obnovy procesu. Do rukou původního soudce by se napadená kauza již neměla vrátit. Soudím ale, že změna může být skutečně spolehlivě účinná pouze v případě, že bude dovedena do důsledků: s ohledem na soudcovskou kolegialitu by muselo dojít nejen ke změně soudce a nalézacího soudu, ale i stížnostního soudu.

Další významná změna se má týkat stížnosti ministra pro porušení zákona, která možná z pravomoci ministra zmizí. Není dosud zcela jasné, co ji nahradí, ale zhoršení poměrů proti současnosti bych se neobával, protože nic hroznějšího než současný stav si nedovedu představit. Agenda stížností pro porušení zákona je tradičně na okraji zájmu ministrů. Větší pozornost jí věnovali Pavel Němec a Daniela Kovářová, kteří podávali přibližně 200 stížností ročně. Za jejich nástupců se počty výrazně snížily a paní ministryně Helena Válková si vede ze všech nejhůř -  šetří jimi jako šafránem. Zřejmě to není tím, že by se prudce zvýšila kvalita trestního řízení, nebo že by ubylo žadatelů.

Paní ministryni ovšem trochu křivdím, protože počet podaných stížností je průsečíkem zájmu ministra o agendu na straně jedné a vstřícnosti ke stěžovatelům a výkonnosti příslušné složky ministerského aparátu na straně druhé.  Nicméně bez ohledu na příčiny neúnosného stavu, které neznám, nenacházím žádnou mravně ospravedlnitelnou okolnost, která by svědčila ve prospěch tak výrazného snížení počtu podávaných stížností pro porušení zákona.

V časech předlistopadových byla stížnost pro porušení zákona právem generálního prokurátora. V obavách ze soustředění přílišné moci v rukou nejvyššího státního zástupce tvůrci polistopadové legislativy přenesli pravomoc na ministra spravedlnosti, aniž by se současně postarali o zabezpečení přiměřené pracovní kapacity ministerstva. Ujala se praxe dělené účasti na rozhodovacím procesu: většina podnětů putuje k přezkoumání na státní zastupitelství, tedy do rukou orgánu žaloby, který svou podstatou je brzdou rušení pochybných rozsudků. „Předžvýkaný“ podnět se vrací se stanoviskem státního zastupitelství a se spisem na ministerstvo, kde se jím dále zabývá malé oddělení, řízené počítačově pologramotným bývalým komunistickým soudcem, jenž na ministerstvu působí již 36 let. Jeho právem je odkládat „neprůchodné“ podněty a o jejich odložení samostatně vyrozumět předkladatele jednovětým sdělením, že pan ministr (paní ministryně) po pečlivém seznámení se spisem neshledal(a) důvod k podání stížnosti a podnět odložil(a). Sdělení je ovšem klamavé. Ve skutečnosti ministr dostane k podpisu pouze seznam odložených podnětů, který převážně podpisuje naslepo. Tímto způsobem úředníci „popraví“ více než 90% podnětů. Ministr dostává ke schválení stížnosti k podnětům, jež vybrali úředníci. Pokud si sám na některý případ ukáže, hrozí mu, že se o pozadí jeho zájmu začne zajímat protikorupční policie, protože udavačství není pohrobkům normalizace cizí.  Franz Kafka by tento systém lépe nevymyslel.   

Uplatňuje se také zásada neprolomitelnosti rozhodnutí ministra, ve skutečnosti neprolomitelnosti úřednické libovůle. Původní stanoviska odolávají i zjištění nových okolností či vývoji judikatury. I pro ministra je obtížné zvrátit přístup k podnětu, schválený úředníky za působení jeho předchůdce.

Nový trestní řád má nabýt účinnost k 1. lednu r.2017. Pokud paní ministryně Helena Válková bude nadále k agendě stížností pro porušení zákona přistupovat jako k problému, který čeká chvályhodná systémová změna a proto nestojí za pozornost, oběti justičních přehmatů čekají další dva roky temna.

Odebrání stížnosti pro porušení zákona z pravomoci ministra spravedlnosti je v souladu s názory spolku Šalamoun, který doporučuje následování rakouského vzoru zřízením malého úřadu pro dozor nad zákonností trestního řízení, působícího při Nejvyšším soudu ČR, stojícího mimo soustavu státního zastupitelství.

Zvažuje se možnost úplného zrušení institutu stížnosti pro porušení zákona a jeho nahrazení rozšířením podmínek, za kterých lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, nebo zavedením kasační stížnosti k Nejvyššímu soudu ČR. Je to lákavá myšlenka, protože její uplatnění by zbavilo oběti justičních přehmatů ponižující nutnosti čekat na výsledek projednávání jeho podnětu neviditelnými úředníky nezjistitelné kvality způsobem, jenž připomíná atmosféru Kafkova Procesu. Jenže by možná došlo k zahlcení Nejvyššího soudu ČR stížnostmi.

Z tisku se dovídáme, že smyslem vypracování trestního řádu má být zrychlení trestního řízení, čehož se má mimo jiné dosáhnout přenesením dokazování do hlavního líčení. To ale bylo cílem již velké novelizace trestního řádu s účinností od  1. ledna 1994 a další o 10 let později. Napotřetí a pod taktovkou stále stejného dirigenta se má tedy zdařit něco, co až dosud vzdorovalo. Z uveřejněných informací není úplně jasné, jak se toho má dosáhnout.

Hlavně nesouhlasím s názorem, že zrychlení trestního řízení je ten nejpotřebnější cíl. Daleko více mi vadí vědomí, že při současné kvalitě trestního řízení občas dochází tu k uvěznění nevinných, tu k úniku před potrestáním pachatelů, jejichž věcmi se z nevysvětlitelných příčin orgány činné v trestním řízení nechtějí zabývat. Chodím patrně k jiným soudům než pan profesor Pavel Šámal, protože se často setkávám s tím, že žalobci podávají žaloby nedostatečně podložené důkazy a mezery v dokazování se snaží dohonit až v průběhu hlavního líčení. Již dnes je těžiště dokazování v hlavním líčení před soudem. Zdá se, smyslem úprav má být posun v poměru přípravného řízení a dokazování před soudem směrem k  „zeštíhlení“ přípravného řízení. To by byl ale útok na kvalitu řízení.

Představa, že řízení urychlí zvýšení aktivity státních zástupců, kteří budou nuceni důsledně provádět v soudní síni důkazy, se mi zdá nesmyslná. Zakládá podezření,  že pan profesor Pavel Šámal zhlíží na problematiku trestního řádu z výšin věže ze slonoviny, odkud nerozezná určující detaily průběhu trestního procesu. Nikdy jsem se nesetkal s tím, že by státní zástupce „měl v kapse“ usvědčující důkaz, který by nepředvedl na hlavním líčení. Spíše se setkávám s projevy křečovité snahy žalobce dostat obžalovaného za mříže bez ohledu na pravdu, s obžalobami, postavenými na domněnkách, ba i s předkládáním zjevně nepravdivých obvinění. Z novinových zpráv nevyplývá, zda nový trestný řád kvůli vyváženosti také zakáže žalobcům nemravné počínání ke škodě obviněných.

Zejména změny nesmí znamenat jakékoli krácení práv obhajoby. Uplatnění myšlenky, že advokáti by měli mít v průběhu trestního stíhání jen jednu příležitost ke kladení otázek svědkům, by bylo skutečně výrazným oslabením obhajoby. Držím se stále zásady, že zdlouhavý proces není takovým zlem jako nespravedlivé odsouzení.

Zdravý je záměr na vyloučení ministerstva spravedlnosti z rozhodování o  milosti prezidenta republiky, který je třeba posuzovat s odhlédnutím od osobnostních přístupů současného i bývalých prezidentů k institutu milosti. Jsem přesvědčen, že stát má mít bezpečnostní pojistku pro řešení nesystémových situací v trestním řízení, kterou milost prezidenta bezesporu je. Spolek Šalamoun ale dlouhodobě prosazuje myšlenku, že prezident by měl vedle toho mít také možnost buď podat stížnost pro porušení zákona, nebo přímo nařídit revizi procesu: prezident by účinnou formou vyjádřil pochybnost o správnosti rozsudku, ale vše další by bylo v rukou nezávislého soudu.

Novinové zprávy obsahují informace o některých dalších námětech, které se mají v rámci rekodifikace trestního řádu řešit. Z nich nejzajímavější je posílení postavení poškozených v trestním řízení. Jde o  potřebné opatření, ale není zatím zřejmé, jak daleko tvůrci předlohy zákona půjdou. Nevyčetl jsem také nic o představách, jaké postavení v trestním řízení mají mít zájmová  sdružení občanů. Soudě podle dosavadního vývoje nebudu překvapen, budou-li z trestního řádu vymeteny poslední stopy širokých „práv pracujícího lidu“, které obsahovala předlistopadová právní úprava. Právní předpisy se přece netvoří pro „konzumenty“ trestního práva, ale pro pohodlí lidí v talárech.

V každém případě paní ministryně Helena Válková spustila proces, jenž svými výsledky bude silně ovlivňovat osudy mnoha občanů po několik dalších desetiletí. Sledování jeho vývoje si proto zaslouží trvalou pozornost.