To je ideál, jehož absolutní naplnění je ve specifických podmínkách trestního řízení nedosažitelné. Praxe se od něj vždy ve větší nebo menší míře odchyluje. S tím se nedá mnoho dělat, nicméně odchylky od ideálu by měly být přibližně stejné u všech postižených, bez ohledu na společenské postavení.

Je na místě požadovat, aby újma, kterou způsobuje stát trestně stíhaným, byla co nejmenší, aby byli co nejméně omezováni ve svobodě pohybu a pobytu, co nejméně ponižováni přikládáním pout, co nejméně vystavováni ztrátě soukromí a navyklému pohodlí obvyklého způsobu života.

Proto odsuzuji nadužívání medializace zatýkání podezřelých v přítomnosti předem přizvaných televizních kamer, s obrazově působivým nasazením zakuklenců a nepřiměřeným křikem, jde-li o osoby, které by se na vyzvání pokojně dostavily na policejní služebnu k podání vysvětlení. Netěší mě paušální používání pout při předvádění vazebně stíhaných k výslechům, před soud, či při eskortování mimo věznici, ani uplatňování přehnaných bezpečnostních opatření při různých  jednáních, jichž se účastní obvinění.

Uplatňování přísných bezpečnostních předpisů někdy vede až k absurdním a přitom nákladným událostem. Například když probíhalo prvostupňové hlavní líčení s „vorem v zakoně“, Arménem Andranikem Soghojanem, v soudní budově a na její střeše byli rozmístěni zakuklení samopalníci, kteří patrně měli čelit případnému pokusu o násilné osvobození významného obžalovaného. Jenže soud jej nepravomocně zprostil obžaloby a podle poměrně čerstvého ústavního nálezu jej na místě propustil na svobodu. Obviněný pak odkráčel spokojeně mezi ozbrojenci ven z budovy, odjel do Arménie a k odvolacímu řízení se již nevrátil. Nasazení samopalníků se tak dodatečně ukázalo nadbytečným: i kdyby jeho komplici obžalovaného  skutečně osvobodili, výsledek by byl stejný, ale bez bezpečnostních opatření by to stát přišlo podstatně levněji.

Méně okázalý, ale neméně trapný byl můj konflikt s velitelem eskorty v malé soudní síni, který mě vyháněl z první lavice pro veřejnost, aby mě případně nemohla ohrozit obžalovaná, v předchozím řízení odsouzená k jedenácti letům odnětí svobody, sedící ve vzdálenosti asi 10 m ode mne. Předseda senátu mi vysvětloval, že se přece jedná o nebezpečnou osobu s vysokým nepodmíněným trestem, takže je vhodné, abych od ní byl co nejdál. Obžalovaná byla pachatelka série malých finančních podvodů, jejímž případem jsem se právě zabýval. Při pohovorech ve věznici jsem s ní sedával sám u stolu bez přítomnosti ostrahy. Přežil jsem bez úrazu.

Nicméně chápu, že policie i vězeňská služba se paušalizací postupů chrání před možnými důsledky nevypočítatelnosti obviněných. Jistě by bylo možné vybavit funkcionáře policie a vězeňské služby pravomocí, aby potřebnost použití omezovacích prostředků a jiných bezpečnostních opatření posuzovali jednotlivě podle povahy obviněných a tím omezili jejich ponižování. Současně by na ně ale byla vložena odpovědnost za to, že obvinění neuprchnou, ani neublíží nikomu včetně sebe. Tohoto rizika jsou používáním paušálních postupů ušetřeni.

Když už ale platí pravidla pro všechny stejně, musí se skutečně uplatňovat vůči všem stejně, což se neděje: obdobně jako za totality si jsme už zase všichni rovni, ale někteří mezi námi jsou přece jen „rovnější“.

Kdyby kdokoli z nás způsobil v opilosti dopravní nehodu, spojenou s ublížením na zdraví, neposkytl své oběti pomoc a z místa činu utekl, skončil by s pouty na rukou a setrval by v cele předběžného zařízení až do vystřízlivění a regulérního výslechu až po něm. V případě Romana Janouška to ale neplatilo. Máme jistotu, že to bylo špatně, protože zúčastnění policisté byli za „neformální zacházení“ s prominentním pachatelem potrestáni.

V úterý 22. května 2012 jsme v televizním zpravodajství mohli srovnávat zacházení s třemi obviněnými: s lékařem Jaroslavem Bartákem, obžalovaným ze sexuálních deliktů, s Jaroslavem Novákem, řidičem, odpovědným za smrt  dvou chlapců a posléze s poslancem Davidem Rathem, obviněným ze zázračné přeměny vína na bankovky. Prvním dvěma uniformovaná eskorta předpisově přiložila pouta, nikoli však Davidu Rathovi, doprovázenému policisty v civilu, v jehož případě byla navíc jako eskortní vozidlo nestandardně použita pohodlná limuzína.

Nepamatuji si ze své praxe žádný případ předvádění vazebně stíhaného jinak než v poutech a uniformovanou eskortou Vězeňské služby ČR. Je pravděpodobné, že poslanec David Rath by stejně jako mnozí z ostatních předváděných přišel na místo určení pokorně jako beránek netoliko bez pout, ale i bez doprovodu. Avšak co nebylo dopřáno ostatním, nemělo být dopřáno ani jemu.

Nemám žádný osobní zájem ubližovat ať již Romanu Janouškovi nebo Davidu Rathovi. Ani jednoho z nich osobně neznám. Jde ale o princip: není přípustné, abychom v trestním řízení dělili občany na obyčejné obviněné, kteří budou vystaveni všem strázním z trestního řízení bez jakýchkoli úlev a VIP obviněné, jimž budou příslušné orgány státu ulehčovat jejich úděl porušováním předpisů, platných pro všechny ostatní.

V této souvislosti se mi jeví celá organizace vystoupení obviněného Davida Ratha v mandátovém a imunitním výboru jako nadbytečný výraz společenské výlučnosti poslanců, popř. jejich nadřazenosti „obyčejným“ občanům. Nejde o finanční náklady, protože Zařízení služeb pro Ministerstvo vnitra jim prostory Spiritky pronajalo skutečně „za hubičku“. Uskutečnění jednání v budově Poslanecké sněmovny samozřejmě nebylo možné, ale přesto použití luxusního prostředí v kongresovém centru Spiritka pro tento účel nebylo jediným možným řešením. Pro „obyčejné“ obviněné mají vazební věznice výslechové a kulturní místnosti, obvykle mají i soudní síně, a Litoměřice jsou z Prahy „co by kamenem dohodil“: uspořádání pohovoru v Rathově dočasném sídle bylo technicky, organizačně, bezpečnostně a finančně únosnou variantou. A když už by se poslancům zdála cesta do Litoměřic časově příliš náročná, stále zde byla možnost využít pohostinnosti jedné ze dvou pražských vazebních věznic.

Příběh obou VIP obviněných je svědectvím o rozvrstvení společnosti. Oba patří ke stejné vrstvě jako ti, kdo rozhodují o úlevách, jichž se jim dostává proti jejich běžným dočasným „ kolegům“: proto se jim neoficiálně přiznává právo na zvláštní, laskavější zacházení. Všem dohromady je jim úplně jedno, co si o jejich způsobu chování myslí „obyčejní“ občané: příslušníků „věrchušky“ je tolik a po víceletém životě v zákonodárných sborech či vládních úřadech jsou natolik odtržení od obyčejných daňových poplatníků, že nepociťují potřebu starat se o jejich mínění. Skromnost a pokora jsou jim neznámými pojmy. V jejich myšlení není lump jako lump. Ten, který společensky patří k nim, možná škodí více než příslušník „nižších vrstev“, ale pokrytecká politická korektnost mu zaručuje lepší zacházení. „Smetánka“ se řídí heslem „po nás potopa“ a pilně pracuje na navyšování volebních preferencí komunistů.

Uvedeným způsobem organizace zasedání poslanci navíc propásli  příležitost přesvědčit se na místě o podmínkách, v jakých jejich vazebně stíhaný kolega žije, a kromě něj všichni ostatní. Mohli si udělat věcnou představu o tom, do jaké míry jsou oprávněné nářky na jeho těžký úděl, které tu a tam proskakují na internetu, ale hlavně si mohli ověřit důvodnost  nároků na zlepšení financování vězeňství, s nimiž se obrací na vládu ministr nespravedlnosti.

Naše věznice nejsou mučírny a část jejich chovanců v nich nachází vyšší ubytovací komfort, než má na svobodě. Nicméně pro člověka, zvyklého žít v pohodlí až v přepychu, musí být šokujícím zážitkem přechod do stísněné, spoře vybavené cely s vestavěným záchodem, a nutnost přizpůsobit se jednotnému dennímu řádu. A možnost sprchování v teplé vodě pouze dvakrát týdně určitě neodpovídá pojmu „vymoženost 21.století“.

Na vazebně stíhané a jejich rodiny těžce dopadá znemožnění každodenního styku. Upínají se pak k návštěvám, jež jim většinou znepříjemňuje nezbytnost cestovat na větší vzdálenost. Jsou na tom ale lépe než velká část odsouzených ve výkonu trestu. Věznice jsou rozmístěny po území státu nerovnoměrně, s nadměrnou ubytovací kapacitou v západočeském příhraničí a s nedostatkem v jižních Čechách a na jižní Moravě. Velká část chovanců věznic Nové Sedlo, Horní Slavkov, Kynšperk, Klášterec n.O. a dalších pochází z Moravy a jejich rodiny mají skvělou příležitost poznávat krásy vlasti cestováním z jednoho konce republiky na druhý. Odlišné jsou podmínky vězněných žen: obyvatelky západních Čech mohou snadno skončit v Opavě, protože v „přebasovaném“ Západočeském kraji není žádná ženská věznice.

Nechci ale veřejnost strašit a připouštím, že všecko je relativní. Za mého mládí nebyla každodenní koupel v teplé vodě samozřejmostí ani v „lepších“ rodinách. A z hlediska ztráty soukromí nebyly poměry v některých vojenských posádkách o mnoho lepší než v současných věznicích. Přitom vězni nemusí ráno na rozcvičku a nikdo je nehoní po překážkové dráze.

Pokud by měly být podmínky života vazebně stíhaných obviněných přiměřené presumpci neviny, věznice by se musely nacházet v blízkosti jejich trvalého bydliště, cely by měly být vybaveny na úrovni pokojů tříhvězdičkového hotelu a denní režim by měl být víceméně volný, odpovídající „civilním“ zvyklostem obviněných.

Ovšem vylepšení stavební vybavenosti vězeňství na civilizovanou úroveň a náprava nerovnoměrného rozmístění ubytovacích kapacit jsou v současnosti zcela mimo možnosti státu. Vyžádaly by si miliardové náklady. Ale na lepší krytí provozních potřeb, včetně nákladů na ohřev vody,  na zlepšení  stravování a zejména na vylepšení mizerných platů příslušníků Vězeňské služby ČR, by stát měl najít prostředky, už s ohledem na zajištění slušnějších životních podmínek pro možné následovníky poslance Davida Ratha.

Za zlepšení životních podmínek vazebně stíhaných se ale přimlouvám ještě z dalšího důvodu. Vedle těch, u nichž lze ztížení života vazbou přijmout jako část odplaty osudu za spáchané trestné činy, se do vazebních věznic dostávají i lidé zcela nevinní a někdy v nich prožijí slušný kus života. Sleduji například příběh dvou mužů, držených ve vazbě po dobu šestnácti měsíců, zproštěných obžaloby rozsudkem, hraničícím s výsměchem soudu žalobkyni.

Je to smutné, ale s podobnými případy musíme počítat. Někdy ani prokázání neviny nelze dosáhnout jiným způsobem než vazebním vyšetřováním. Ovšem kromě toho žalobci a soudci, kteří o vazebním  stíhání rozhodují, si občas vedou lehkovážně. Z pochybení se nemusejí zodpovídat, takže jejich neodpovědnosti  nestojí nic v cestě. To je ostatně problém celé justice, a je to stejné jako ve všech oborech lidské činnosti : nevymáhání odpovědnosti za kvalitu práce podporuje vznik zmetků.

V tomto případě je důsledkem neodpovědnosti beztrestné odnětí toho nejcennějšího, čím je lidská bytost nadána po životě a zdraví svém a svých bližních: osobní svobody. Trestní zákoník zná zločiny zbavení  a omezování osobní svobody, na které pamatuje vysokými tresty. Ustanovení se samozřejmě vztahuje na neoprávněné zásahy proti osobní svobodě. Projednávání stížností na státní zástupce a soudce, kteří připravili o osobní svobodu nevinné lidi, vede k poznatku, že k páchání zločinných rozhodnutí byli vždy oprávněni a samozřejmě mají nárok na beztrestnost. Dochází i k tomu, že si ji pachatelé potvrdí sami sobě. I zde platí, že ve vztahu k zákonům si jsme všichni rovni, ale v praxi jsou někteří „rovnější“.

Vyšlo 24.5. 2012 na Politikonu jako 423. sloupek, na webu Šalamouna a na Neviditelném psu