Její všetečnost připomíná Andersenovu povídku o císařových nových šatech. Pouze všetečka, neobroušená dlouhým životem v prostředí politických pseudoelit, nasáklém uhlazeným pokrytectvím, zbabělostí a bezzásadovostí, jimž se jako celku říká „politická korektnost", se pozastavila nad patologickým jevem, kolem kterého všichni chodíme nevšímavě nejméně šedesát let: nadvlády zvykového práva nad právem psaným v některých dílčích oblastech působnosti resortu.

Jiřímu Pospíšilovi doslova vyrazila dech, neboť nemohl proti ní jako proti pouhé političce (má smůlu, nemá doktorský titul z plzeňské fakulty jako pan ministr, je pouhá magistra práv z Karlovy university) uplatnit zdrcující převahu erudovaného právníka (kterým nepochybně je), mávajícímu nezpochybnitelnými právními argumenty. Zákon skutečně takové řešení nezná, proto ani právní odůvodnění se nenašlo. To je trapná situace, do které by se ministr nespravedlnosti, zakládající si na své profesionalitě, neměl nikdy dostat. A ministr se nemůže odvolat na zásadu, že je povoleno vše, co zákon výslovně nezakazuje: ta platí pro občany, zatímco stát smí činit jen to, k čemu jej zmocňuje zákon.

Důvody, pro které se Jiří Pospíšil rozhodl obsadit důležitý úřad jen dočasně, jsou sice z praktického hlediska pochopitelné, ale zvolené řešení skutečně nemá oporu v zákoně. Je absurdní, že právě v resortu spravedlnosti, který žije z nakládání s právem, se věci řeší mimozákonným postupem.

V tomto případě je situace o to absurdnější, že jedním ze základních principů, na nichž by měla stát nezávislost vedoucího státního zástupce podle návrhu „malé" novely zákona o státním zastupitelství, naštěstí pozdržené předsedou vlády, je neodvolatelnost během funkčního období. Dočasně pověřený vedoucí státní zástupce ale nebude vědět dne ani hodiny, kdy může být odvolán: jak to bude s jeho nezávislostí z hlediska filozofie zadržené novely, tolik vychvalované Jiřím Pospíšilem ? Pan ministr by vlastně měl Petru Nečasovi poděkovat, že novelu nepropustil do dalšího projednávání, protože v případě jejího přijetí by mimozákonnost způsobu obsazení funkce vrchního státního zástupce v Praze byla ještě křiklavější.

Samozřejmě, v tomto konkrétním případě se neobávám o nezávislost Stanislava Mečla, protože jde o člověka blízkého nejvyššímu státnímu zástupci. Tím je dán předpoklad tandemové spolupráce, v které se konfrontační rys pojmu „nezávislost" vytrácí. Obecně však řešení, jejichž funkčnost je podmíněna naplněním podmínek subjektivního rázu, v podmínkách právního prostředí, ovládaného formalismem pozitivního přístupu k právu, působí cizorodě.

Jiří Pospíšil nemohl proti výhradám Karolíny Peake uvést nic, než odkázat se na dvacetiletou zvyklost. Pravdu měl jen částečně: zlozvyk nahrazovat právo zvyklostí je pozůstatkem totalitního zlořádu. Uplatnění „vedoucí úlohy" zločinné státostrany bylo sice zakotveno v ústavě, ale způsoby jejího vykonávání nebyly upraveny zákony. Takže mimozákonně se rozhodovalo o mnoha věcech: od takových malicherností, jako byla například způsobilost občana být průvodcem turistů, až po vyzbrojení lidových milicí těžkými pěchotními zbraněmi. Pohrobci normalizace, kteří přešli do nejrůznějších složek resortu spravedlnosti, si netečnost vůči neexistenci právní úpravy různých vztahů a situací přinesli z předlistopadových působišť s sebou a nakazili jí i své mladší kolegy.

V každém případě by měl Jiří Pospíšil poděkovat Karolíně Peake za to, že odhalila mezeru v právní úpravě fungování státního zastupitelství, pro jejíž zaplnění je připravovaná novelizace zákona o státním zastupitelství vhodnou příležitostí. Legislativci by si měli ujasnit, do jaké míry je uplatnění institutu dočasného pověření potřebné a přípustné. Shledají-li, že životní praxe si jeho používání vynucuje, pak jej budou muset svázat pevnými pravidly.

K použití mimozákonného postupu při obsazování vedoucích funkcí ve státním zastupitelství dochází jen občas, protože situace, v nichž nachází uplatnění, jsou vzácné. Ale zvykové právo prorůstá celou oblast činnosti resortu spravedlnosti jako rakovina. A není to příznačné jen pro éru působení Jiřího Pospíšila.

Příkladem je zacházení s institutem stížnosti ministra pro porušení zákona. K němu se každoročně upínají naděje stovek odsouzených, kteří se domnívají, že se na nich justice dopustila bezpráví. Podle formulace v trestním řádu se jedná o osobní nástroj ministra jako ústavního činitele. Nejde tedy o běžnou správní agendu, při jejímž vyřizování se ministr řídí správním řádem, ani ji nezaštiťuje svým podpisem jen formálně. Ministerstvu přísluší pouze úloha podpůrné služby pro rozhodování ministra. Trestní řád rovněž upravuje právo státního zastupitelství prověřovat podněty, s kterými se na ně obrátili stěžovatelé přímo, nebo které mu k přezkumu postoupilo ministerstvo.

Již samo vpuštění státního zastupitelství do systému vyhodnocování podnětů ke stížnosti pro porušování zákona je pochybné, neboť se jím dává orgánu žaloby do rukou nástroj navíc proti snahám obhajoby, čili dochází k porušení rovnováhy stran řízení. Nepřekvapuje, že státní zástupci, vychovaní k plnění úlohy „lovců lebek", se ve prospěch podnětů vyjadřují kladně jen ve zcela výjimečných případech. Zpravidla hájí neprolomitelnost soudního rozhodnutí. Je to dle mého laického názoru špatně, ale aspoň se to děje na základě zmocnění zákonem. A záleží na osobním přístupu ministra, jak velký prostor státnímu zastupitelství vymezí.

Jiří Pospíšil se obecně k využívání práva stížnosti pro porušení zákona staví nepřátelsky. Proti praxi Pavla Němce a Daniely Kovářové podává stížností podstatně méně. Navíc se kdysi nechal slyšet, že mu předkládání podnětů státnímu zastupitelství ukládá zákon, což není pravda. Ministerští úředníci přijímají jeho postoje s potěšením a „tvůrčím způsobem" je dále rozvíjejí, protože vyhodnocování podnětů je pracná záležitost, a o práci navíc nikdo nestojí. Pavel Němec se snažil používání služeb státního zastupitelství omezovat, Daniela Kovářová je nakonec zakázala. Je ovšem otázka, do jaké míry ji úředníci poslouchali.

Nakládání s podněty přímo na ministerstvu převážně ovládají zvyklosti, které nemají jednoznačnou oporu v trestním řádu. Přestože jde o osobní nástroj ministra, úředníci velmi často rozhodují na vlastní pěst jak o tom, které podněty vyřadí bez prověření, či které odešlou k přezkumu na státní zastupitelství, tak i o konečném rozhodnutí. Několikrát se podařilo prokázat, že ministr nevěděl vůbec o doručení podnětu na ministerstvo, natož aby rozhodoval o způsobu jeho zpracování. Označit podnět za zvlášť naléhavý a dožadovat se urychleného rozhodnutí a zpracování s vyloučením zasahování státního zastupitelství je nebezpečné: výsledkem bývá několikaměsíční práchnivění podání v regálech ministerských kanceláří, a teprve po něm odsun na státní zastupitelství.

Při sdělování rozhodnutí o podnětu se ministerští úředníci obvykle neobtěžují odkazem na pověření ministrem, bez něhož má jejich sdělení mimozákonnou povahu.

Nejhorší je, že předkladatel zamítnutého podnětu se oficiálně nikdy nedoví, jaké úvahy vedly k rozhodnutí, natož aby měl právo uplatnit námitky. Praxe ale ukazuje, že nejčastějším důvodem zamítání je povrchnost seznámení zpracovatele se spisem.

Ale ani úspěšný stěžovatel na tom není lépe: k textu stížnosti se nedostane, natož aby se k němu mohl vyjádřit před odesláním Nejvyššímu soudu ČR. Ze srovnání soudních rozhodnutí s  podněty vyplývá poznatek, že důvodem zamítnutí mohlo být v některých případech neuvedení důležitých argumentů, předložených stěžovatelem.

Celé řízení k podnětům ke stížnosti pro porušení zákona tak silně připomíná absurdní odlidštěné poměry, popsané Franzem Kafkou v Procesu. Pro úředníky ministerstva jsou odsouzení a jejich obhájci bezprávná obtížná chátra. Podle toho s nimi nakládají, maskujíce své mínění formální zdvořilostí.

Jiří Pospíšil „vylepšil" proces vyhodnocování podnětů ke stížnosti pro porušení zákona zřízením „Komise pro přezkum vyřizování podnětů k podání stížnosti pro porušení zákona", jejíž působení není v trestním řádu zmiňováno. Po státním zastupitelství tak našel další, tentokrát mimozákonná „záda", za která skrývá svou toleranci k justičním přehmatům a zlobnou netečnost k neštěstí nespravedlivě odsouzených: co může dělat „pouhý" ministr bez vlastního názoru proti stanovisku zlých žalobců a utajovaných nezpochybnitelných „expertů", když mu podání stížnosti nedoporučí?

Uvedené jednání je pro Jiřího Pospíšila příznačné. Obecně projevuje postupně se zesilující nedostatek odvahy k přijímání osobní odpovědnosti za rozhodnutí, souběžně provázený zvýrazněnou péčí o osobní oblíbenost u veřejnosti. Popularita je sice klíčem k úspěšnosti politika, ale odvaha je nezbytnou podmínkou manažerské zdatnosti, a pouze statečnost je občanská ctnost.

Sklon skrývat se za cizí záda se u Jiřího Pospíšila projevil již při „honbě" na krajského státního zástupce Jiřího Křivance, kdy se odvolával na zjištění bájeslovných „expertů" z odboru generální inspekce, kteří neuměli vyšetřovat. Při nechutně protahovaném odvolávání Renaty Vesecké stále zdůrazňoval podřízenost „panu premiérovi" až to vypadalo, že bez jeho svolení její odchod nenavrhne. Při likvidaci Vlastimila Rampuly nedbal zákonných lhůt a skrýval se za autoritu komise expertů. Opakovaně vytruboval do světa, že jeho nástupce pověří řízením úřadu jen dočasně, aby předešel vzniku dvojvládí v případě, že by Vlastimil Rampula uspěl s žalobou na nezákonnost odvolání. Nikdy se při tom nezmínil, že je ze zákona vázán návrhem nejvyššího státního zástupce, vždy vystavoval do popředí pouze své ego. Po vystoupení Karolíny Peake se ale neostýchal svést autorství řešení na Pavla Zemana.

Pospíšilova přehnaná opatrnost v přístupu k rizikovým rozhodnutím je aspoň částečně reakcí na různé neblahé zkušenosti: v minulosti se mu opakovaně přihodilo, že nesprávným rozhodnutím způsobil milionové škody. Příkladem je právě odvolávání vedoucích státních zástupců nebo zrušení tendru na „hlídací" náramky.

Naočkovat Jiřího Pospíšila proti přehnané opatrnosti nelze. Naproti tomu je možné vymýtit z praxe resortu spravedlnosti uplatňování zvykového práva. Například do řízení o podnětech ke stížnosti pro porušení zákona by měla být zavedena jasná pevná pravidla, blízká ustanovením správního řádu. Nad tím by měli legislativci rychle přemýšlet.

A předseda vlády by měl nahlédnout do zadržené novely zákona o státním zastupitelství na kvalifikační kritéria pro vedoucí státní zástupce, aby věděl, jak vysoko by Jiří Pospíšil dosáhl, kdyby chtěl usilovat o kariéru ve státním zastupitelství...

Vyšlo 10.11.2011 na Politikonu jako 395. sloupek a na webu spolku Šalamoun