Jádro nedorozumění spočívá v tom, že si lidé (počítaje i ty, co by při svém vzdělání a rozhledu neměli) zaměňují pojem „zastupovat všechny občany“ za „sjednocovat všechny občany“.

Prezident z titulu hlavy státu zastupuje všechny občany a dělá to samozřejmě Miloš Zeman stejně, jako to dělali všichni jeho předchůdci. Je to jedna z jeho základních ústavních povinností. V tomto nepochybně plní svůj slib, že bude prezidentem všech občanů republiky, ničím jiným totiž být z podstaty věci ani nemůže.

Politické sjednocení společnosti je ovšem zcela jiný pojem. Je to situace v dějinách spíše výjimečná a týká se klíčových historických událostí, například obnovení československé státnosti v letech 1918 či 1945. Ale sjednotil občany Masaryk či Beneš? Při vší úctě k oběma nikoli, jakkoli ke sjednocení přispěli. Sjednotil se lid (národ, občané) a jmenované si zvolil za představitele státu. Stejně si ale mohl zvolit někoho jiného a na faktu sjednocení by to nic nezměnilo. Sjednocení proběhlo na základě vnějšího tlaku, v sebezáchovném zápasu o samotnou existenci lidského společenství na teritoriu Čech, Moravy a Slovenska, a bylo jen krátkou epizodou, po níž následovaly „normální“ projevy politických, sociálních i národnostních konfliktů.

Masarykova první republika byla takových konfliktů natolik plná, že to vedlo v důsledku tlaku nacistického Německa, ale i dalších sousedních států a separatistického Slovenska v letech 1938-39 k jejímu zániku. Podobně ani jednota protifašistického odboje netrvala dlouho a brzy se rozhořel boj o charakter dalšího vývoje Československa vrcholící v únoru 1948 komunistickým převratem.

Hlasatelé „sjednocení“ se odvolávají na odkaz prezidenta Václava Havla. Ale i jeho sjednotitelská mise neobstojí před fakty. Na podzim roku 1989 se sjednotila většina českých a slovenských občanů na odporu vůči zprofanovanému autoritářskému režimu a vedoucí úloze komunistické strany. Impulsem byly obdobné procesy v zahraničí (Polsko, Maďarsko, NDR) a podnětem brutální zásah pořádkových sil proti pokojnému průvodu studentů 17. listopadu 1989. Sjednocení bylo spontánní a vyvolávala jej více setrvačná, vůči nastalé situaci naprosto slepá politika tehdejšího vedení KSČ než aktivita disentu. Havla „vystrčil“ disent po dohodě s odpadlíky z vedení KSČ do čela zformovaného občanského hnutí a komunistický parlament jej zvolil prezidentem. To umožnilo pokojné předání moci a přechod části bývalých nomenklaturních kádrů do služeb nového vedení.

I zde jednota Občanského fóra a Verejnosti proti násilí vzala po prvních svobodných volbách rychle za své. V rámci transformačního procesu se rozdělilo Československo, zvětšovaly se sociální rozdíly, nastoupily politické konflikty. Za prezidentství Václava Havla došlo tedy spíše k rozdělování než spojování společnosti. Pochopitelně zde byla poměrně velká skupina osob, zejména z oblasti podnikání, médií, vědy, umění či sportu, která z převratu profitovala a s novým režimem se identifikovala včetně personifikace glorifikovaným prezidentem republiky. Ale podobně velká skupina naopak tuto identifikaci ztrácela, pokud nějaká alespoň zprvu byla.

První konflikty s prezidentem vznikly již za Václava Klause (například iniciativy typu Děkujeme, odejděte či protestní akce odborů) a vrcholí v období přímé prezidentské volby, kdy byl poprvé po roce 1989 zvolen hlavou státu levicový politik. Ani sebevýraznější osobnost ve funkci prezidenta není totiž schopna překonat pravolevé dělení společnosti dané sociálními rozdíly a postavením jednotlivých tříd a vrstev obyvatelstva. Nic na tom nemění ani taktická podpora pravicového kandidáta některými příslušníky umírněné liberální levice, nebo naopak hlasy pro levicového kandidáta z řad pragmatických byznysmenů.

Prezidentovi můžeme vyčítat to či ono, ale nepožadujme po něm nemožné. Prezident–sjednotitel je v podmínkách „běžného provozu“ demokratického státu pouhou iluzí. Obecné moralizování ani technokraticky rázné „nekecejte, makejte“ totiž existující sociální konflikty a politické rozvrstvení společnosti překonat nemohou. 

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami