Nejsem nekrofil, a filmy a knihy o Zombících nejsou mým šálkem čaje, přesto zjišťuji, že se nedá setkání zcela vyhnout. Uvědomění si skutečnosti, komu nasloucháme, je základem uvědomění si sama sebe.
Při projektech v továrnách klientů se každodenně setkávám se snahou následovat cesty, které vytýčil někdo jiný, v jiné době a na jiném místě. Myšlenky vytesané do kamene, vtisknuté do papyrusu, natištěné na papíru i zobrazené na displejích, nám mají ukázat správnou cestu a to i přesto, že mnohdy nás mají z této jen svést.
Co mají podobného?
MINISTERSTVO PRAVDY.
To první fiktivní, v románu pana Orwella, to druhé skutečné v centru Evropy. A další na cestě.
Před napsáním tohoto příspěvku jsem si vzpomněl na svou návštěvu Mauzolea Vladimíra Iljiče Lenina na Rudém náměstí v Moskvě. Proběhla v rámci pracovního tábora v době perestrojky a patřila k povinnému programu. Byl jsem na místě, kde prošly miliony lidí. Na místě, které již není, resp. není přístupno nikomu jinému než elitě.
To, že jsme před vstupem stály v červencovém horku skoro hodinovou frontu na rozpálených dlažebních kostkách, bez čepic a opalovacích krémů, nebylo nic neobvyklého, na podobné fronty jsme byly zvyklí. S každým krokem, s každým posunutím jsme se blížili černému kvádru, z něhož čišel chlad.
Stejně černým byl i vchod a následně cesta, kterou osvětlovaly jen odrazky venkovního světla na samopalech stráží a v jejich bělmech.
Ruce v kapsách – zakázáno
Tašky, baťohy – zakázáno
Fotoaparáty – zakázáno
Cedule jedna za druhou, jako dnes.
A pak, v nejnižším patře, stejně černý pedestal a katafalk krytý rudým plátnem a skleněným kvádrem a z něj se na nás díval ON. Nelžu, skutečně se díval, a jak jsme se pomalu pohybovali jeden za druhým, jeho oči nás sledovaly při každém pohybu. Když jsme ho minuly měli jsme pocit, že se nám jeho pohled provrtává zády, ale otočit, jsme si netroufli, NIKDO.
Později jsem si uvědomil, že to bylo stejné, jako na obrazech starých mistrů, na církevních malbách a prostě všude, kde autor, či zadavatel potřeboval, abyste se cítili pod dohledem, samozřejmě pro Vaše dobro.
Podíváme-li se na aktuální dění, na politická zasedání, programy a „vývoj“ postavený na zákonech sepsaných mrtvými, zjistíme, že je to stejné jako s domy. Řádíme se slovy mrtvých a bereme je za vlastní, stejně jako bydlíme v domech postavených mrtvými, jimž Říkáme – NAŠE.
Je to jen dva dni, kdy lidé žijící z naší slabosti pro plýtvání, v tuzemsku prosadily další odklad skládkování. Byla již jich kupa a další přijdou, protože si jde nemrtvé, kteří jak Zombí dělají jen to, co jim řeknou jiní, mávající bankovkou před jejich nos, koupit tak snadno. Nemrtví sedící na politických lavicích a pohodlných křeslech ministerstev a státních úřadů, mají sílu zvednou razítko a nechat ho dopadnout na papír napsaný někým jiným.
Je však jen na Vás, budete-li poslouchat mrtvé a nemrtvé. Je totiž i jiná cesta, ta VAŠE a i když není zdobena vozy drahých značek a bankovkami ukrytými v krabicích, či hnízdech, je to cesta živých, cesta života a pro život.
A i když zakopnete, tak vstaňte a narovnejte záda, uvidíte totiž mnohem dál než na okraj katafalku, či bankovního účtu.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV