Mluví se zejména o nedostatečném vypořádání se s nomenklaturou předlistopadové garnitury, jež pronikla do různých struktur polistopadové státní sféry a díky starým vazbám a slabinám nových vůdců obsadila mnoho klíčových mocenských pozic a povýšila své osobní zájmy nad zájmy státu. A stav dnes, 27 let po Sametu? Roste HDP i průměrná mzda, ale lidé nejsou šťastní. Zhruba čtvrtina občanů je pod hranicí ohrožení příjmovou chudobou, nenavštívila v roce 2015 kino, divadlo nebo historickou či kulturní památku. V České republice počet depresivních poruch během desetiletí 1999-2008 vzrostl dvojnásobně. Snad dvakrát více je těch, co o svých poruchách nálady, úzkosti, strachu i obavách mlčí a lékaře nevyhledají. Kdo tedy profituje z růstu HDP a kolik procent ekonomicky aktivních občanů pobírá průměrnou mzdu? Do hledáčku se dostávají typově podobní, někdy dokonce titíž lidé jako před Sametem, hoši ze stejného klubu. Jejich životní oportunismus je založen na využívání jakékoliv ideologie a jakýchkoliv způsobů k tomu, aby se dostali k moci a udrželi se u ní, protože vědí, že moc přináší peníze. Lekci mi v tom dala brazilská kolegyně E. G. Campos v laboratoři McGill Univerzity v Montrealu v roce 1991. Byla to zapálená vědkyně, ale toužila po moci, která by jí v Brazílii zaručila úspěch a prosperitu. Já ji tehdy nechápal, odešel jsem do Kanady krátce po Sametu. Dnes, po 25 letech, s ní souhlasím!

Advokát Aleš Rozehnal publikoval v internetovém deníku Hlídací Pes glosu 27 let poté: Německá denacifikace vs. česká debolševizace. Cituji:  „Po porážce nacistického Německa po druhé světové válce bylo rozhodnuto, že Německo projde tzv. procesem denacifikace. Ta měla spočívat v odstranění nacionálního socialismu z poválečného Německa. Jeden z diskutujících napsal, že denacifikace nebyla provedena samotným Německem, resp. jeho politiky či elitami, ale mimořádným mezinárodním tribunálem složeným ze zástupců vojenských mocností, které Německo porazily.“ Tak ideální to nebylo a denacifikace postupovala selektivně. Na konferenci Fyzika a etika II, Zodpovednost vo vede, která se konala  v Nitře, přednesl ing. Ladislav Roth z Institute of  Technology, Pasadena, California, přednášku Fyzika a etika: Prípad Wernera von Brauna. Polemizuje v ní o morální odpovědnosti von Brauna za otrockou práci vězňů v raketovém středisku wehrmachtu v Penemünde a následném trestu, který by ho měl stihat jako člena organizace SS! Jenže po skončení války se von Braun a 120 jeho nejbližších spolupracovníků vzdalo 2. května 1945 americké armádě a ta jim nabídla trvalé zaměstnání ve Spojených státech. Rusové odvlekli do Sovětského svazu 200 von Braunových spolupracovníků, ale po roce 1950 jim dovolili vrátit se do Německa. Máme von Brauna adorovat, nebo odsoudit? Realizace jeho snů je legendární, ale hanebné zneužívání vězňů-otroků je odpudivé. Kolik mrtvých vězňů stál Sputník a kolik Apollo?

Uvedu jiný příklad selektivního přístupu k trestu v zájmu „vyššího politického principu“: Po svržení Pol Potovy hrůzovlády v Kambodži  (6. ledna 1979) drtivou část pozic v nových orgánech Kambodže zaujímali lidé, kteří ještě nedávno byli důstojníky Rudých Khmerů. Heng Samrin, první předseda Revoluční lidové rady, byl velitelem IV. divize Rudých Khmerů. Hun Sen za vlády Rudých Khmerů velel ve svých necelých 25 letech východnímu pluku a po pádu Pol Pota byl vietnamskou armádou ustanoven ministrem zahraničních věcí. Roku 1985 se stal ve svých 33 letech premiérem, kterým je až dodnes. Západní svět novou vládu neuznal a za legální vládu nadále považoval Rudé Khmery. Oficiálně to v září 1979 potvrdilo Valné shromáždění OSN většinou hlasů (71 pro, 35 proti) a do křesla představitele Kambodže usadilo Ienga Saryho, jenž byl v srpnu spolu s Pol Potem odsouzen k trestu smrti v procesu vedeném oficiální vládou. Takový stav panoval do roku 1989 (10 let), kdy skončila studená válka a Vietnam se stáhl z Kambodže. USA podporovaly disent ve východním bloku a logicky měly stát i proti režimu Rudých Khmerů. Jenže oni stali na té správné straně studené války, a tak se stali protisovětským nástrojem. Dopad takové „selektivní pravdy“ jsem pocítil poprvé v letech 1983-84 kdy jsem tři roky po porážce Pol Pota  spolu s dalšími kolegy pracoval 13 měsíců v nemocnici v kambodžském Takeu. Na sovětských Nivách jsme měli Červený kříž jako profesní identifikaci a bylo nám to vyčítáno! V roce 1985 jsem na pozvání ministerstva  zdravotnictví  pracoval v Centru  malárie a spolu s kambodžským kolegou jsme studovali rezistenci malarického parazita na antimalarika. Situace byla natolik vážná, že žádný z tehdy dostupných léků nebyl účinný proti nejtěžší formě malárie, a lidé umírali. Trpěli jsme nedostatkem materiálu, chemikálií atd., ale nemohli jsme požádat o pomoc Světovou zdravotnickou organizaci (WHO), protože Kambodža nebyla členem OSN. A dnes, 41 let od porážky Rudých Khmerů, jezdí čeští zdravotníci do stejné nemocnice v Takeu a školí lékaře a ošetřovatele ze tří oblastních nemocnic a 15 místních zdravotnických center v moderních diagnostických a chirurgických technikách, lékaře, kterým před nemocnicí parkují luxusní americká či přinejhorším japonská auta.

Neuvěřitelná setkání. O rozdělení Československa jsem se poprvé dozvěděl 15. listopadu 1990 v Thajsku, na vědecké konferenci ve městě Chiang Mai. O přestávce mě oslovil muž a zeptal se mě, jestli jsem z Akademie věd. Řekl mi, že je z ministerstva zahraničí USA a chystali se k rokování s Československou akademii věd, ale protože se republika bude dělit, návštěvu odložili. Překvapilo mě to a zeptal jsem se, jak to ví, že to slyším poprvé. Na mou otázku neodpověděl.  Zato mi vyprávěl, jak k nim přišli Maďaři, aby jim Američané pomohli vybrat maďarského ministra zemědělství. Američané jim navrhli tři jména, která Maďaři odmítli; byli to všichni komunisté. Nato řekli Američané: Jen se nebojte, my víme, jací to byli komunisté!  Československo zaniklo 1. ledna 1993, dva roky po tomto setkání a já dodnes hledám odpověď na otázku, odkud to Američané věděli s předstihem dvou let?

Překvapil mě i kolega z Izraele (narozený ve slovenské Nitře) na  IX. mezinárodním parazitologickém kongresu (ICOPAIX),  konaném 25. srpna 1998 v Japonsku. Zeptal se mě, zda vím, kdo bude příštím prezidentem Slovenska. Já nevěděl, ale on ano, bude to Rudolf Schuster, prý Němci to tak chtějí! A opravdu, 29. května 1999 byl v přímých volbách zvolen R. Schuster slovenským prezidentem. Narodil v Medzeve, v rodině karpatských Němců, zvaných též „mantáků“, kteří se na Slovensko přistěhovali mezi 12. až 15. stoletím. V roce 1930 tvořili „mantáci 77,7% obyvatelstva Medzeva, v roce 2011 už jenom 8,3%. A tak se znepokojen neustále ptám, jak je to s genezí revolučních změn. Rodí se pouze z naší „svobodné vůle“, nebo i přičiněním jiných?

Autor je tropický parazitolog a publicista