Nemám teď na mysli dnes nejběžnější protiargument: Že strany jsou předvídatelné leda tak v tom, že jsou zkorumpované a kašlou na občany. To je totiž trochu jiná diskuse, neboť korupce a preference vlastních zájmů se rozhodně nevyhýbá ani novým hnutím, což se ukázalo třeba na příkladu Věcí veřejných.

Jde o to, jestli je v těch diskusích jasné, co vlastně ta politická strana je? A příkladem je koalice v Duchcově. Koalice mezi ČSSD, KSČM a DSSS.

Všechno je a bude legální

Sociální demokraté vyhráli těsně volby v Duchcově a vytvořili koalici s komunisty a DSSS, tedy stranou, kterou komentátoři i politici často označují za extremistickou, rasistickou, xenofobní.... A která je bezesporu spojena s útoky proti Romům a „nepřizpůsobivým“. Pravděpodobně právě to ji přineslo popularitu v Duchcově, kde vloni skupina Romů napadla „bílý“ manželský pár a následovaly protiromské demonstrace.

Předseda ČSSD Bohuslav Sobotka označil koalici za nepřijatelnou, DSSS označil za „rasisty“ a požaduje, aby byla místní organizace sociální demokracie v Duchcově zrušena. Lídr místních sociálních demokratů a nový starosta Duchcova Zbyněk Šimbera se brání tím, že DSSS je státem uznaná legální strana a voliči si ji prostě vybrali. Pokud je centrum zruší, zůstanou bývalí členové ČSSD na radnici jako bezpartijní. A na koalici se nic nezmění. A nepochybně bude legální a bude svým způsobem vyjadřovat vůli voličů.

Od koalice se distancovalo i vedení KSČM.

Kdo je ČSSD?

Na první pohled by mohl být zastánce politických stran spokojený: ČSSD i KSČM ukázaly, že toto extrémní chování svých organizací trpět nehodlají. Ukázalo se právě to, že strana má jasný program, je prostoupena jasnými mantinely. V jejich rámci je možné leccos, ale spojení s extremisty a rasisty nikoli...

Na druhou stranu ale politické strany, a právě sociální demokracie je v tom poslední dobou velice aktivní, zdůrazňují, že se musí víc otevřít „hlasům zdola“, že musí být otevřené a demokratické, že místní organizace musí mít silnější hlas, že centrum jim nemá mluvit do sestavování kandidátek, nemá jim diktovat, jak se mají chovat apod. Lídři politických stran si uvědomují, že strany musejí projít reformou – jsou v krizi, vědí to občané a vědí to nová hnutí, která ať už mají nebo nemají program, těží právě z této situace.

Tím se ovšem otázka komplikuje. Kdo reprezentuje například sociální demokracii? Kdo je nositelem toho programu, na který se můžeme spolehnout? Kde ta strana začíná a končí? Je tím spolehlivým předvídatelným milníkem Sobotka ve spolupráci s Dienstbierem? Chovanec? Jsou to Hašek, Tejc a Škromach? Je to Jandák? Urban? Nejednotný poslanecký klub jako takový? Ministři vlády? Členská základna? Kandidáti do komunálních voleb? Zastupitelé, kteří vytvářejí místní koalice podle místní „vůle voličů“?

Tradice versus vize

Dobrá, ČSSD má nepochybně úctyhodnou tradici, program a hodnoty, a to celoevropsky. Ale garantují tyto hodnoty, že se po větším otevření „hlasům zdola“ neotevře větší prostor spíše „Šimberům“ než „Sobotkům“? Protiromské nálady a tažení proti „nepřizpůsobivým“ nabývají celospolečensky na síle a jejich využívání se objevovalo i v kampaních ČSSD v letošních komunálních volbách.

Ostatně, před čtyřmi lety vedl pražskou kandidátku ČSSD Jiří Dienstbier s tím, že jde proti poměrům na tehdejším „bémovském“ magistrátu. Po volbách proto logicky a správně odmítl koalici s ODS, byl ale ve straně lehce přehlasován, potlačen a koalice s ODS byla na světě.

Kde začíná a končí strana? Pokud si myslí, že ji pohromadě udrží sebeúctyhodnější tradice, pak by se měla co nejdříve rozpustit. Důvěryhodnost si může získat zpět jedině tím, že bude fungovat kolem jasné koncepce a vize, kterou bude také prosazovat. Tradice a evropsky sdílené hodnoty jsou ovšem k ničemu za situace, kdy je sociální demokracie celoevropsky v krizi. Kdy nemá jasný program, nemá vizi, kterou by postavila proti současnému neoliberálnímu kapitalismu, destrukci sociálního státu a nejasnému směřování Evropské unie.

Ano, také si myslím, že taková strana, jakou je sociální demokracie, má větší potenciál k tomu, aby program, koncepci a vizi vytvořila a obhajovala, než snůška nových, nevyhraněných, začasté čistě populistických hnutí. Ano, také si myslím, že reakce Bohuslava Sobotky na duchcovskou koalici je správná a svým způsobem nadějná.

Celkově mi ale připadá, že těch záblesků naděje je ve stranické politice děsivě málo.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami