„Strach, jakmile se ocitne v lidském světě, získává vlastní hybnou sílu a vývojovou logiku a potřebuje vskutku jen nepatrné pozornosti a minimum dalších investic, aby rostl, sílil, šířil se – a to nezadržitelně,“ napsal sociolog a filosof Zygmunt Bauman, který si myslí, že strach se stal pevnou a jednou z nejmohutnějších součástí naší moderní společnosti.

Strach všeobjímající

Strach se šíří nejen na té nejvyšší mocenské úrovni, kde „hrozba terorismu“ dokázala v posledních letech tvrdě zasáhnout do osobních a občanských svobod a zdůvodnit i válečná tažení. Roste i v obyčejném každodenním životě, kde se stále víc lidí, kteří na to mají peníze, uchyluje do hlídaných obytných komplexů a jezdí ve velkých autech. Města se rozpadají na dobré hlídané adresy a nebezpečná ghetta, podobně se třídí školy...

Média pravidelně informují o tom, že na školách vraždí šílenci, policisti střílejí do bezbranných lidí a bezbranní lidé protestují tím, že zapalují auta a domy. Strach se šíří nezadržitelně. Je pomalu lepší nevycházet z hlídaného domu. Dítě nevozí do školy ve velkém bezpečném autě leda snad nezodpovědný blázen. Nebo chuďas. Navíc do školy, která je obehnána kamerami a strážnými...

Bauman a další kritici současné společnosti upozorňují na zásadní problém: Tento způsob obrany před strachem, ale nemá konce. Je to spirála živená zájmem zbrojařů, politiků, výrobců bezpečnostních dveří, alarmů a SUV automobilů a především společenskou nerovností, která plodí nedůvěru a stres. Takto se do strachu budeme jen stále víc zanořovat, stáváme se jeho oběťmi, ať už žijeme v ghettu nebo na té nejlepší adrese...

Strach po Žďáru

Vláda chce, aby soudy pečlivěji zkoumaly případné propuštění psychiatrických pacientů z léčebny, aby si musely vyžádat nezávislý odborný posudek. Chce také, aby byly rozšířeny podmínky, za nichž může být člověk hospitalizován na psychiatrii proti své vůli.

Zároveň dává návod, jak zabezpečit školy – jen jeden nepřetržitě hlídaný vchod, identifikace všech návštěvníků, neustálý dohled nad všemi žáky. Školy samotné chtějí stále ve větší míře navíc využívat čipové karty a kamerové systémy. Žáci se mají také školit, jak zvládat krizové situace.

V pořádku. To má pochopitelně logiku – ve škole nemají co dělat cizí lidé a po ulicích nemají chodit nebezpeční agresoři. Otázka je, nakolik můžeme tyto potenciální hrozby dlouhodobě a koncepčně vyřešit zpřísněním dohledu nad psychicky nemocnými lidmi a opevněním škol.

Pětadvacet let není tato společnost schopna nastartovat reformu psychiatrické péče a v evropském srovnání patříme mezi země, které do této péče investují nejméně peněz (související text). Přísnější dohled a snadnější hospitalizace to nevyřeší. Podobně jako kamery, hlídky, alarmy nezabrání tomu, aby se naše školy nadále netřídily na ty na „dobré adrese“ a na ty v „ghettu“ a aby do nich nepronikaly strach a nedůvěra a napětí.

Samozřejmě, nějaké humanistické kavárenské přemítání „opakování žďárské tragédie“ nezabrání a zdá se, že je mnohem lepší prostě ohlídat blázny a dveře. Problém je v tom, že pokud politici budou například přísnější dohled nad několika pacienty a zabezpečení dveří vydávat za dlouhodobé řešení napětí ve společnosti, budeme stále víc a víc oběťmi šířícího se strachu a postupně možná i masového násilí.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami