Existence Evropské unie není samoúčelná. Jejím smyslem není jen sjednotit evropský kontinent pod jednu ústřední vládu, ale učinit ji mezičlánkem k vytvoření vlády globální, mocensky zastřešující celý svět. Proto nepřekvapí, když od fanatického přívržence evropské integrace, německého ministra financí Wofganga Schäubleho – stálého účastníka bilderbergských seancí – zazní názor, zveřejněný v článku „Proč se zdaňování musí stát globální.“

Jak už to tak bývá, český mediální mainstream stanovisko významného politického insidera přešel bez povšimnutí. Hrozilo totiž, že by se o něj širší veřejnost začala zajímat a kriticky jej promýšlet. A tak se tedy nad ním zamysleme alespoň my.

Lupiči ve „veřejném zájmu“

V roce 1986 pronesl Ronald Reagan jeden ze svých památných výroků. Za devět nejděsivějších anglických slov označil tato: „Jsem pracovníkem vlády a přicházím za vámi, abych vám pomohl“. Schäuble jde ještě dál: „Chci globální vládu a jdu si k vám pro peníze“. Přeháním? Chce-li po vás někdo peníze pod pohrůžkou, že když je nedáte, potrestá vás, pak víte, že máte co do činění s loupežníkem. Pokud ale prohlásí, že jedná „ve veřejném zájmu“, pak to (prý) není loupežník, ale státní výběrčí daní. A protože se Schäuble ve zmíněném článku na veřejné blaho rovněž odvolává, je už prakticky vymalováno: Povinné světoobčanství je na dohled.

Sen tvůrců Nového světového řádu o globální vládě je stále ještě jen snem. Pokusů o prosazení globálních daní však bude jistě přibývat

Stát, potažmo vláda, jsou pouhou chimérou, nevybírají-li od svých občanů či poddaných, přímo (národní stát) či nepřímo (Evropská unie) poplatky, z nichž má být chod státu (Unie) financován. Na celosvětové úrovni však žádný takový poplatek dosud není. I to činí z OSN poměrně bezzubou instituci, pokud ji zrovna někdo z velkých hráčů na mezinárodní scéně nepotřebuje jako nástroj k prosazování vlastních cílů.

Velezrada v podání „vizionáře“

Schäuble však není první politik, který s myšlenkou globální daně přichází. Jednoho z nich známe až příliš důvěrně. Je jím náš první polistopadový prezident a světoobčan každým coulem Václav Havel. Výběr takové daně by podle něj však nebyl jen symbolickým vyjádřením „globální sounáležitosti“, ale nezbytným příspěvkem na provoz centrální planetární moci:

„Z velkého společenství vlád, diplomatů a úředníků by se (OSN, pozn. red.) měla stále zřetelněji stávat společnou institucí všech obyvatel naší planety, z nichž každý by ji chápal jako organizaci vskutku svou, kterou si platí nejen proto, aby se ho zastávala jako konkrétní bytosti, ale i proto, aby z jeho pověření hledala cesty k trvalému prospěchu lidského rodu a ke skutečné kvalitě života.

Takováto OSN by musela mít dva pilíře: jedním by byl - tak jako dnešní plenární shromáždění - soubor rovnoprávných představitelů exekutiv jednotlivých států; druhým by pak bylo seskupení volené přímo obyvateli zeměkoule, takže by v něm počet zástupců jednotlivých národů zhruba odpovídal jejich velikosti. Tato dvě tělesa by byla tvůrcem a garantem celosvětové legislativy. Jakýmsi výkonným orgánem, který by jim byl odpovědný, by pak byla Rada bezpečnosti či něco, co by bylo jejím pokračovatelem.

Tento orgán by samozřejmě musel být složen jinak než dnešní Rada bezpečnosti. Větší váhu by v něm asi měla mít kvalifikace a osobnostní váha jednotlivých členů než okolnost, z jaké země pocházejí, přičemž žádný z nich by zřejmě neměl mít sám právo veta. Budoucí OSN by měla mít své stálé vojenské a policejní jednotky. Její vrcholný exekutivní orgán by měl kontrolovat a vymáhat plnění zákonů či usnesení OSN v oblasti bezpečnosti, lidských práv, životního prostředí, výživy, hospodářské soutěže, v oblasti zdravotnické, finanční, místního rozvoje a tak dále.“

Není mi známo, že by Havel za tento názor, přednesený na Miléniovém summitu OSN v roce 2000 v New Yorku, byl ve své vlasti terčem zasloužené kritiky, natož obvinění z velezrady za plánované podvracení státní svrchovanosti České republiky.

Dva neúspěšné pokusy

Elity na vrcholu mocenské pyramidy vždy věděly, že úhelným kamenem jejich snu o světové totalitní vládě je právě globální daň. Není přitom důležité, v jaké výši bude stanovena. Pro dosažení vytčeného cíle stačí nejprve daň zcela symbolická. I kdyby to byl jen jediný dolar ročně, už se jím staví základy planetární říše. Minimálně dva pokusy takovou daň prosadit již existují, prozatím bez viditelného úspěchu.

Tím prvním je tzv. uhlíková daň, opírající se o podvodnou teorii globálního oteplování. Po desetiletích zběsilé indoktrinace se nemalá část zmanipulovaných lidí stále ještě domnívá, že člověkem produkovaný oxid uhličitý je jedovatý plyn. A že žene svět na práh zkázy jen kvůli tomu, že se za posledních 150 let nepatrně zvýšila průběrná teplota ovzduší. Díky aféře Climategate z konce roku 2009 se však veřejné mínění v této věci poněkud ochladilo, takže si stoupenci globálního vládnutí musejí na prosazení planetární uhlíkové daně ještě nějakou chvíli počkat.

Druhým zatím neúspěšným pokusem je tzv. Tobinova daň, postihující finanční transakce. Návrh vypadá na první pohled i pro konzervativce sympaticky: Není snad ušlechtilé vybírat poplatky z čím dál tím víc od reálné ekonomiky odpoutanějších finančních spekulací? Čím to, že si Tobinova daň našla stoupence i v těch nejvyšších finančních kruzích, že ji vítá i spekulant všech spekulantů George Soros, když jim bude, jakkoli nepatrně, krátit jejich pracně vydělané zisky?

Odpověď je nasnadě. Ovládat svět, a nejen ten finanční, z jednoho centra je snazší než neustále hledat dohody napříč jednotlivými zeměmi, když se navíc některé tváří, jako by o naši „vedoucí úlohu“ snad ani nestály. To přeci stojí za nějakou tu miliardu, o kterou je Tobinova daň obere.

Peníze, nebo (i) život!

O prosazení téhož cíle jinou cestou se globalisté pokoušejí stále. Pochopitelně také prostřednictvím jedné z nejnebezpečnějších institucí globalistů – Světové zdravotnické organizace (WHO). Naposledy při jejím summitu v Moskvě v polovině října. Reportér Washington Times líčí, jak byl doslova vyhozen z jednací místnosti, kde mimo zraky veřejnosti účastníci přijali strategii, jak prosadit tzv. globální spotřební daň z tabáku ve výši 70%

Pokud se tento návrh podaří prosadit i mimo vlastní WHO, pak se můžeme brzy dočkat globálních daňových „harmonizací“ i u jiných výrobků, ba dokonce daňových sazeb jako takových. Vzpomeňme jen na tlak ze strany OECD a jiných organizací vůči Irsku kvůli jeho nízkým korporátním daním.

Sen tvůrců Nového světového řádu o globální vládě je stále ještě jen snem. Pokusů o prosazení globálních daní však bude jistě přibývat. Budeme při tom ujišťováni, že svět po jejich zavedení bude šťastnější, pokojnější a spravedlivější. Jistě, za předpokladu že věříte vládě, jež vás zbavuje veškeré svobody se slovy: „Jsem pracovníkem vlády a přicházím za vámi, abych vám pomohl“.

Publikováno se souhlasem vydavatele.