Vážený pane velvyslanče, má rodino, milí přátelé a kolegové, dámy a pánové,

je mi zde udělen Řád čestné legie, nejvýznamnější francouzské vyznamenání. Jsem si toho vědom, je to pro mne ohromná čest a jsem nesmírně dojat. Děkuji mé matce, že mne naučila se koukat na svět přes své fotografie, děkuji otci, že mne naučil číst svět z úhlu poezie. Děkuji Vám z celého srdce. Je pro mne ohromnou ctí, stát tu dnes před Vámi a velmi si vážím toho, že mohu z tohoto místa projevit vděčnost všem, díky nimž jsem mohl dosáhnout této pocty. Mé obrovské poděkování míří k Vám všem, kteří jste mi pomáhali, někdy mě i následovali, a dokonce občas i poslouchali nebo vyslyšeli. Děkuji Vám z celého srdce.

Tato pocta, které se mi dostává od francouzského státu, mi povoluje se cítit ještě blíže těm, které jsem v životě obdivoval a někdy měl i tu možnost s nimi přímo mluvit. Ať to bylo v Praze nebo v Paříži, měl jsem to štěstí se setkat s lidmi, jež pro mne byli zcela zásadní. Ať jde o malíře Josefa Šímu, spisovatele Rogera Vaillanda, básníka Louise Aragona, Miloše Formana, Milana Kunderu, herce Jana Wericha a jeho kolegu Jiřího Voskovce nebo také herce Simonu Signoretovou a Yvese Montanda, politika Mandes-France nebo Alexise Legéra, básníka známého pod jménem Saint John Perse. Na fakultě jsem poznal profesora Rollanda Berthese, později Karla Kryla nebo Václava Havla. Nejde ale jen o Čechy a Francouze. Musím zmínit i chilského básníka Pabla Nerudu, tureckého malíře Abidina nebo básníky Hikmeta a mnoho dalších ze všech možných zemí.

Všechna setkání probíhala ve Francii nebo v Československu, později v České republice, v Evropě, tedy v prostoru přijímání a exilu. Víte, pro mne je to věc zásadní. Pro mne, pro kterého se Francie stala vlastí, stejně tak jako Česká republika jí nikdy nepřestala být. Francie umí dávat a to, co dala, se jí vždy vrátilo. Francie mne jako exulanta přijala a umožnila mi pracovat.

Svoji cestu jsem si našel v médiích. Média Vám totiž umožňují dělat mnoho věcí. Je to silné, je to omezující, je to zábavné, je to plné velké zodpovědnosti. Jde totiž o jeden z pilířů demokracie. Nikdy dost nepoděkuji Radio France, že mi umožnilo se naučit řemeslo, nikdy dost nepoděkuji týmu Martina Brisaca z Lagardere, že mne nechal skoro třicet let tvořit.

Pracovat v médiích mne naučilo jednu velkou věc, tu, které říkáme respekt. I když jsme v médiích někdy na hraně přijatelného, ať chceme nebo nechceme média, a tedy i rozhlas, jsou lidem nejblíže. Často mluvím o tom, že rádio je jako parfém, neviditelný, ale cítím ho. V rádiích se nesnažíme o nic jiného než být v souladu s posluchači, sloužit jim. Ne vždy se však líbíme, nemůže se líbit vše, co řekneme a pak nastupuje naše jediná obrana a tou je respekt ke svobodě slova. Zásluhou této těžce vybojované svobody jsou média jedním z prvků demokracie. Zásluhou svobody slova se můžeme bránit proti těm, kteří manipulují s pravdou, deformují realitu, útočí na demokracii. Připadá mi dost důležité připomenout to zejména dnes, kdy jsme pod tlakem tak zvaných fake news, ale také, strašných vražd novinářů, karikaturistů, lidí z médií.

Abych to shrnul, poctu býti vyzdvižen na titul Rytíře čestné legie, vnímám jako uznání toho, co jsem udělal, co dělám, ale hlavně také jako výzvu k pokračování v mém snažení. A to při veškerém respektu k evropským hodnotám a ochraně svobod.

Na závěr mi dovolte poděkovat zejména mé ženě Kateřině, mým dětem Maxovi a Kláře. Rodinná podpora, ta láska, je základem všeho, co jsem kdy dělal, co dělám a co dělat budu. Děkuji Kateřino.

Všechny svoje projevy končím, větou, která se už stala mottem v Lagardere. Inspiroval mě k ní můj otec, básník. Jedna z jeho básní Cesta do Paříže totiž končí jednoduchým veršem: „láska vede jenom k lásce“. Dovolím si se vší pokorou, ale i s vědomím síly rytíře Řádu čestné legie, Vám to zde také říci:

Mám Vás rád.

Michel Fleischmann