Společenství ztrácejí homogenitu a stávají se jen kolbištěm. V lásce se neuznávají tradiční hodnoty, rodina se plánovitě rozpadá. Místo morálních postojů paragrafy. Místo statečnosti vychytralost, místo Boha módní ikony. Školní systém vypudil autority a stal se trapně sekulárním. A opět se lže o naši historii. O lidské historii. Hlavně se za ni stydíme.

Asi je to (především a také) způsobeno tím, že je všeho moc a nemyslím to jako frázi, ale jako vůdčí a zásadní ideu mého myšlení. První a zásadní problém je totiž v množství. Život byl jiný, když na zeměkouli žilo milión lidí (dnes se blížíme k deseti miliardám). Principy, které se dají realizovat v malém společenství, navíc převážně homogenním, jsou utopií pro velkou multikulturní společnost.

Jedním z devastujících elementů je problém touhy po nesmyslné rovnoprávnosti. Rovnoprávnost lidí je ale jen v tom, že každý člověk by měl být respektován ve své jedinečnosti. To nemá s paušalizací rovnoprávnosti nic společného. Rovnost je respekt k jinakosti.

Chtít, aby všichni měli stejná práva, stejné šance, stejný osud, je demagogie. Povinné kvóty, vymazávání rozdílu mezi rodiči, narovnávání minulosti, volná volba pohlaví (kterých je dnes prý 21) apod., je idiocie.

Když jsem hledal začátek touhy po nesmyslné rovnoprávnosti, zdálo se mi logické podívat se na křesťanství. Současný svět je totiž ve vleku tezí západního světa, který vyrostl na křesťanských základech. Samozřejmě, že i antika a židovství hrají v naši historii velkou roli, ale křesťanské myšlenky se zdají být pro novověk nejsilnější. Mám na mysli především Nový zákon, který je humanistickou bájí, pohádkou o spravedlnosti, oběti a rovnosti před Bohem a také o tom, že člověk je první po Bohu. (Tedy bez Boha jsme první my.) V lidech se usídlila velká pýcha.

Bůh se nám vytratil, nebo alespoň ztratil svojí nedotknutelnost. Stalo se to asi tím, že jsme si ho příliš přiblížili, zcivilnili i když podstata Boha je v tom, že je elitní, vzdálený, nesrozumitelný. Když Bůh vymizel nebo náš vztah k němu zlhostejněl, zůstaly nám jen instantní lidské idoly, které jsou srozumitelné, manipulovatelné a bez problémů vyměnitelné. A tak jsme utopické principy začali aplikovat na sekularizovaný systém života současné společnosti a tím vzniká babylonský zmatek..

Západní civilizace si hraje na korektnost. Vše má být korektní, tedy správné, faktické, morální. Současná korektnost je však zcela nekorektní, falešná a amorální.

Celý život se pohybuji v oblasti umění a vše, co se v ní děje se mně přímo dotýká. Jednotlivá umělecká díla ztrácejí svoji jedinečnost i hodnotu, protože se vytratila obecná srozumitelnost. Společnost nemá jednotný ani estetický ani etický kód a tak se umění na jedné straně sekularizuje, na straně druhé chce působit jako sociální element, což u jedinců bez dostatečného vzdělání a morálních zásad vede k plytkosti, zbytečnosti až vulgaritě.

Současná společnost má problémy s cenzurou, neví kde jsou hranice mezi tím co člověk může a nesmí. Umění asi nemá omezení. S tím musím souhlasit, ale v tom případě počítám s tím, že umělec, jež se jazykem umění vyjadřuje, má vlastní bariéry, osobní pocit zodpovědnosti, který stojí nad všemi kreativními počiny a nedovolí mu použít ze svobody a bezbřehosti umění víc než je společnost (tedy umělcova společenská odpovědnost) schopna unést. Umělec nemá právo si myslet, že je něčím výjimečným a že pro něho platí jiné právo než pro zbytek společnosti. Překročí-li hranice morálky, kterou jeho společnost přijala, měl by tak činit s vědomím ochoty nést důsledky tohoto překročení.

Současná globalizovaná společnost i když se opentlí hesly vyjadřujícími ušlechtilost a respekt, mění svět v Babylonskou věž. Nikdo nerozumí nikomu, ani sobě.

Jeden z velkých problémů je zpupnost minorit. Je jasné, že minority je třeba respektovat. To v žádném případě neznamená, že minority mohou mít stejná práva jako majoritní společnost.

V mém mládí byla homosexualita pod zákonem, a přesto, že jsem heterosexuální, pocítil jsem úlevu, když homosexualita začala být brána jako normální. Dnešní snahy o zrovnoprávnění homosexuálních párů s tradiční heterosexuální rodinou považuji však za absurdní.

Vznik nových pohlaví patří do podobné oblasti. Stane-li se, že se člověk narodí do nevhodného pohlaví, je to třeba řešit s respektem a porozuměním, ale jako výjimku. Všechny výjimky je nutno brát vážně a respektovat je, ovšem jen jako výjimky a nelze vztahovat jejich potřeby na majoritní společnost.

Znám řadu případů, kdy si s tím lokální společenství bezproblémově poradila. Ve vesnici, poblíž naší chalupy, žil podivný člověk. Narodil se jako holka, ale velmi brzy se začal stylizovat do role chlapa. Vesnice se s tím smířila, na místních bálech s ním ženy bez problémů tančily. Všichni mu říkali Štefane a brali ho jako muže.

Důležitější než zákony a nařízení je slušnost a porozumění. To však v dnešní společnosti neplatí. Poněvadž už prostý slib nemá závaznost a navíc většina lidí touží být řízena (otrocká mentalita je vlastní velkému procentu populace), pravda ztratila svoji jednoznačnost. Společnosti vymýšlí spleť zákonů, které vytvářejí mlhu v níž se jasná gesta ztrácí.

V umění se sází na originalitu, ale jelikož většina umělců nemá zájem o historii vlastního oboru, tak v mnohém případě „objevují žárovku“. Je to trochu směšné, poněvadž na nedávném konci moderny bylo velkou módou demonstrovat jak je originalita zastaralá a zbytečná. Umělci se předháněli v originalitě jak být neoriginální.

Předběhla nás technická revoluce. Technické vynálezy, které by nám měly pomáhat, nás začínají ovládat. V každém případě zaplevelují náš život a zbavují nás odolnosti. Vzdělání se zaměňuje za informovanost, diskuze za plácání. Vysoké školy už nejsou elitními ústavy, kde se pěstuje myšlení. Ve většině jsou to jen profesní kurzy, učební obory s diplomem. Nevyučují se „zbytečné“ vědomosti, které vedou k pokoře a rozvinutí mysli, jen „užitečné“ informace. Navíc stáda studentů nahnaná na vysoké školy zakopávají laťku náročnosti pod zem. Na akademické půdě, která má svá práva a především své povinnosti se nepodstupuje dlouhodobý, obtížný a fascinující proces rozvoje lidského myšlení, citu a odpovědnosti. Dnes vysoké školy vynakládají největší úsilí na získávání grantů, podnikání zbytečných zahraničních cest a barnumských konferencí. Ticho a pokora, které patří ke vzdělání, mizí.

Nejsilnější a nejzhoubnější zbraní je informace. Už jen skutečnost, že se člověk dozví co se stalo na druhém konci světa v několika vteřinách je nesmírně zatěžující. Jsme zavaleni zbytečnými informacemi. S tím jde ruku v ruce nakažlivá civilizační choroba zvaná turismus. Cestování je jednou z největších neřestí současného světa. Devastuje životní prostředí a mate hlavy.

Jeden z důvodů, o kterém se nemluví (je asi politicky nekorektní), je zanedbávání genofondu. Považuji to za velký problém, ale nevím jak to řešit. Měli bychom o tom začít vážně diskutovat, jen jestli to ještě umíme. Všude vítězí plochá hesla a postpolitické fráze. Dochází k strmému nárůstu plebejskosti.

V západním světě se setkáváme s širokým kolapsem klasické politiky, která při všech problémech co s ní cloumaly, strukturovala společnost.

Demokratické principy mohou fungovat jen v homogenní společnosti s vyrovnaným vzdělanostním niveau. Nedemokratická společnost používající demokratické systémy může sama sebe zatáhnout do záhuby. To se několikrát v moderních dějinách potvrdilo. Nevyzrálé multikulturní společenství složené z lidí s rozdílnými představami i nároky na kvalitu života není schopno o sobě rozhodovat i kdyby postupy, které používá, byly sebedemokratičtější.

Ve dvacátém století byl svět politicky rozdělen. Když došlo na konci osmdesátých let k rozpadu sovětského impéria, vznikl v postkomunistickém světě pocit bezpečí. Nikdo nepřipouštěl možnost návratu totalitních principů. Dnes přichází destrukce hodnot z opačné strany a je částí společnosti přijímána dobrovolně a často s jásotem.

Západní svět bez přímé zkušenosti s životem v totalitě a pod tíhou politické a gendrové aj. korektnosti přichází s levicovými postoji, které mohou přivést svět do rychlé záhuby.

Devastační roli hrají v současné společnosti média všeho typu.

Jak jsem již výše uvedl, obecná informovanost je jednou z největších zátěží, které lidstvo podléhá. Z instantní spoluúčasti na všech událostech světa (ať se stanou kdekoli a kdykoli) vzniká řada traumat. Anonymita na sociálních sítích vede k rozšíření hrubosti a vulgarity a k nezdravému posilování ega.

Veřejná média cítí svoji slabost a tak stupňují agresivitu stále vulgárnějším a agresivnějším působením na konzumenty. Jemnost a kultivovanost jsou pokládány za slabost a neschopnost.

Bohužel, nedovedu si představit jak by mohlo dojít k nějaké nápravě a proto je mi jen smutno.

MIlan Knížák