Po počátečních zmatcích, kdy skoro žádné ministerstvo nevědělo jak má fungovat, se stal ministrem kultury Pavel Dostál, který byl z těch všech asi nejlepší. Ne proto, že by nějak zvlášť kultuře rozuměl, ale měl o svůj resort zájem a tím, že byl ministrem dlouho, měl tedy i čas některé projekty dovést do konce. V jeho činech je možné najít lásku k věci a z toho vyplývající odvahu. Po jeho tragické smrti se začali střídat ministři kultury jako ptáci na telegrafním sloupu. Hloupoučký Besser, který netušil o čem je řeč a družinářka z Moravy, která byla sice milá, ale kultura byla pro ní ne španělská, ale nějaká jihoamerická vesnice. Jiří Balvín, který na chvilku přišel, měl sice ke kultuře blíže a snažil se vyhnout velkým problémům, ale odvaha a velkorysost mu chyběly. Ještě si vzpomínám na Riedlbaucha a Jandáka. Ten první měl ke kultuře blízko a choval se celkem slušně, jen bez odvahy, Jandák, který prošel asi všemi politickými stranami, byl rád, že má židli a nepouštěl se do větších změn, jen kydal. Největším neštěstím bylo nedávné vládnutí Daniela Hermana. Tento zhrzený kněz (poznal jsem ho, když dělal ještě mluvčího biskupské konference), který se tváří jako špatně vyřezaný svatý a předstírá, že je hrdinou protikomunistického disentu, otevřel dveře zlu a pokleslosti. Hlavním smyslem jeho práce bylo se zviditelnit, poněvadž touha po politické kariéře jím cloumá podobně jako prezidentská touha Halíkem. Když D. Herman nastoupil do funkce, snažil jsem se mu vysvětlit problematiku Národní galerie a výtvarné scény. Tvářil se jako chápající prorok, ale udělal přesný opak. To, co se děje s Národní galerií v Praze dnes, je téměř výhradně jeho vina.

Bojím se lidí, kteří se veřejnosti představují jako kajícní služebníci nebo bojovníci za svobodu. Když se člověk podívá na to, co za sebou zanechávají, je zděšen.

Když jsem nastoupil v roce 1999 do čela Národní galerie, kde jsem strávil absolutně nejdelší dobu ze všech polistopadových ředitelů (12 let), přišel jsem do Veletržního paláce, který připomínal prázdnou vojenskou nemocnici. Nyní se situace opakuje.

Do Prahy jezdí jednou za půl roku skupina Holanďanů ze spolku Comenius a měli jsme domluveno, že budou se mnou absolvovat prohlídku Českého moderního umění. Naposledy už to nebylo možné. Veletržní palác je prázdný, co v něm zbylo je zmatené, co je nové, trapné. Ochozy velké Malé dvorany jsou prázdné. Postavíte se do toho krásného prostoru a máte pocit hořkosti, marnosti a promarněné námahy. A hlavně, a to vyčítám D. Hermanovi a Národní galerii nejvíc, už to není Národní galerie. Je to špatně fungující výstavní síň, kterých je na světě spousta.

Současné Národní galerii srdce pro národ nebije a zákon, který jí k tomu nabádá, ignoruje. Říkám Národní galerie, ale myslím především ty, kteří ji vedou.