V tomto krátkém textu chci poukázat na jev, který nalézám u většiny nedávných titulů tohoto žánru. Vychází nebývale mnoho publikací a téměř z každé čpí touha po odlišnosti, touha ohromit svět, touha napsat něco co lze tesat do kamene. Stačí otevřít v podstatě kteroukoliv současnou publikaci zabývající se výše zmíněnými tématy a první co nás zarazí (tedy mne zarazí) je názorový exhibicionizmus.

Zdá se, že u většiny publikovaných titulů stačí jen název, ten většinou bývá atraktivní, přiléhavý a dostatečně sdělný. 500 stran textu, který za ním následuje, bývá většinou zbytečných, jen více či méně obratně ilustrující ideu názvu. Vyhořelá společnost, Kup si svou revoltu, Homo Deus, Boj o Gáju, Digitální demence, Poslední hodina pravdy, Nikdy jsme nebyli moderní …. tyto názvy jsou dostatečně potentní, aby vyvolaly řetěz asociací, které většinou bývají sofistikovanější než přiložený text.

Při čtení takových knih dochází většinou k deziluzi. Text se zdá zbytečně dlouhý, plochý, povrchní nebo naopak příliš barevný a s vyspekulovanými příklady, které většinou pocházejí z kontrastních oblastí, aby nás překvapovaly. Ovšem, příliš mnoho překvapení vytváří nudu.