Theresa Mayová nakonec podlehla tlaku, který byl na ni dlouhé měsíce vyvíjen, a oznámila veřejnosti, že k 7. červnu podá rezignaci. Zatím se ještě neví, kdo ji nahradí, na premiérské křeslo si nicméně brousí zuby i Boris Johnson, bývalý ministr zahraničí a starosta Londýna, který patří k nejhlasitějším zastáncům brexitu. A ten by byl ochoten vyvést Spojené království z Evropské unie i bez dohody.

Nedávné volby do Evropského parlamentu (jichž se už Britové původně neměli vůbec zúčastnit) jasně ukázaly, že nemalá část obyvatel Spojeného království si odchod z Evropské unie stále přeje. Se ziskem 29 mandátů je totiž vyhrála Brexit Party Nigela Farage. Vládní konzervativci a opoziční labouristé v nich nakonec propadli, dohromady získali pouze 14 mandátů (konzervativci obsadí čtyři křesla, labouristé deset). To už nelze nazvat jinak než volebním výpraskem.

Kdyby se ale konaly volby také do britského parlamentu, podle posledních průzkumů by v nich uspěli především Liberální demokraté (v eurovolbách skončili druzí se 16 mandáty), kteří jsou naopak pro setrvání Spojeného království v Evropské unii. Tvrdit tedy, že si většina Britů přeje brexit, zase tak úplně nelze.

Jedno je ale jisté: Konzervativní strana a Labour Party, dvě největší politické strany ve Velké Británii, procházejí těžkou krizí. První čeká výměna lídra, druhou zatím ještě stále vede Jeremy Corbyn, ale také jeho obliba poslední dobou výrazně klesá. Voliči se na konzervativce i labouristy zlobí, jsou už unaveni ze všech těch politických tanečků okolo brexitu. Ať už jsou to ti, kteří si brexit přejí, nebo ti, kterým se z unie odejít nechce. Alternativou se pro ně stávají jak zmínění Liberální demokraté, tak třeba Zelení (kteří v europarlamentu obsadí sedm křesel).

Aby toho vzrušení nebylo málo, zavítal do Velké Británie na návštěvu americký prezident Donald Trump. A při té příležitosti doporučil Britům, aby odešli z Evropské unie třeba i bez dohody, přičemž neopomněl pochválit možného nového premiéra Borise Johnsona. Je ale otázkou, zda má americký prezident do této věci mluvit. Neměl by raději utužovat dobré vztahy mezi Spojenými státy a Velkou Británií, a to bez ohledu na výsledek jednání o brexitu? Jaký má smysl přilévat další olej do ohně?

Jak se asi do britské historie zapíše Theresa Mayová? Určitě ne jako druhá „železná lady“. Na to je její politický osud až příliš tragický. Je ale férové říci, že se Mayová ujala premiérského úřadu za velmi složité situace. Jistě, dělala chyby (jednou z nich bylo třeba vypsání předčasných parlamentních voleb v roce 2017), ale měla snahu vyvést svou zemi z Evropské unie co nejméně bolestivým způsobem. Což pro ni rozhodně nebylo nic snadného, protože k horlivým zastáncům brexitu, jakými jsou třeba Johnson či Farage, měla vždy docela daleko.

Stále si přeji, aby Velká Británie byla součástí Evropské unie. Ale také si stále uvědomuji, že je třeba respektovat výsledky referenda z roku 2016. Nezbývá tedy než doufat, že se britským politikům podaří přijít s nějakým rozumným řešením celé situace. Do té doby ale možná budeme muset vydržet minimálně ještě jedno dějství britské tragédie jménem brexit.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.