Dovolím si představit vám - a to zejména těm, kteří mají jen takovou „mátožnou povědomost,“ - o tom, co byly „forbíny“ Horníčka a Wericha v divadle ABC v padesátých letech minulého století. My je dodnes můžeme shlédnout na Youtube.com (ZDE) a není jen náhodou, že znovu promlouvají do politického dění – i v dnešní době.

Dovolte mi použít k dokreslení atmosféry 50.let v tehdejším Československu, dialogy ve „forbíně“ těchto dvou moudrých klaunů („moudrý“ klaun – víte, co to kdysi bylo? Asi ne, s něčím takovým se dnes už nesetkáte...).

***

Horníček: Já položím otázku – a vy si to zodpovíte...

Werich: Vy nemáte zodpovědného redaktora?

Horníček: Ale máme, ale ten zodpoví potom ty vaše odpovědi...

***

Horníček: Já si totiž myslím, že myšlení má budoucnost.

Werich: No doufejme, doufejme...

***

Diskuse o cestě předsedy českého Senátu na Tchaj-wan už několik měsíců hýbe domácí i zahraniční politikou země. Jet, či nejet na Tchaj-wan - Číně navzdory?

Ministr zahraničí připomněl, že Tchaj-wan jako nezávislý stát - Česko nikdy politicky neuznalo, nicméně šéf Senátu oznámil, že poletí na Tchaj-wan a počítá s vládním letadlem. Stejně tak předseda školského výboru Senátu oznámil, že Tchaj-wan o měsíc později navštíví také...

Je to k nevíře, ale naši politiku vůči Tchaj-wanu „řešil“ už Jan Werich a Miroslav Horníček ve své předscéně, nebo-li „forbíně“, na jevišti divadla ABC. Už v padesátých letech (!) se obě herecké ikony a moudří klauni jasně „vymezili“ k otázce naší politiky vůči Tchaj-wanu - a to přímo na jevišti!

Řeknete si – co nám mohou říci dva herci, dva komedianti - k dnešní politice? Dnes je jiný svět, je jiná doba, dva klauni z temných padesátých let?

V dnešní době je taková móda, že mnoho umělců, principálů, a těch, co vodí herce po scéně, tedy režisérů (někdy se jim též říká „bidelníci“, tedy těch, co hercům určují: „teď řekni to a teď ty řekni tohle, Mařenko...“ a hlavně - musejí postarat, aby herci do sebe na scéně nevráželi...), a vůbec mnoho umělců obecně, se často vyjadřuje k politice, odvolávajíce se na své „demokratické“ právo – projevit svůj názor.

Inu, to dělali Češi, a nejen umělci - vždycky. Dřív se Češi – ale i umělci - vynadávali „u piva“, a byl klid. Václav Havel těmto lidem, co dokážou nadávat na komunistický režim jen „u piva“, říkal „čecháčci“. Později přišla televize, tak si to tato sorta lidí vyříkala – s televizí.

Ale dnes je veliká obměna v tom, že se slova takovýchto lidí tisknou v novinách nebo se objevují na internetových serverech, dělají se s nimi novinové a televizní rozhovory. Názory těchto lidí jsou široce publikovány. To, co by oni kdysi pronášeli „u piva“, je dnes „inzerováno“ a publikováno veřejnosti.

Nicméně, úroveň jejich názorů je pořád úrovní „pivní“ kultury z hospody. Někdy jsou to dehonestující nadávky ještě horšího druhu, než co by si pánové dovolili „u piva“ – už s ohledem na své spolustolovníky. „U piva“ můžete klidně obdržet pár facek, pokud se otřete o názor svého „pivního“ protivníka u stolu. Inu - „čecháčci“...

Ovšem - nic takového vám v rozhovoru s redaktorem – či dokonce u příležitosti „zásadního prohlášení“ na tiskovce či v televizi - nehrozí. Tam se můžete vynadávat „dosytosti“ a můžete být klidný – odnikud nic „nepřiletí“, jak byste si často zasloužili. Naopak – můžete být hrdý, protože jste využil svého „demokratického“ práva pomluvit a dehonestovat, koho se vám zamane.

Často tito „principálové“ mluví o věcech, které málokoho zajímají. Je to taková – svého druhu – „chytristika“. Jako je třeba případ Tchaj – wanu.

Byla tu zmínka o dvou „klaunech“, jejichž moudrost přetrvává desetiletí. Dokonce - právě v tomto aktuálním desetiletí budeme slavit 100 let premiéry „Vest pocket revue“ na divadle V + W.

Z nějakých nepříliš jasných důvodů, diskuse o cestě předsedy českého Senátu na Tchaj-wan už několik měsíců hýbe domácí i zahraniční politikou naší země. Nebudete tomtu věřit, ale Horníček a Werich vyřešili přesně stejný problém již před 75 lety. Poučme se tedy u našich „klaunů“, jak se to mělo už tehdy s naší politikou - vůči Tchaj-wanu.

Třeba si z toho dokážeme vzít poučení pro dnešek.

***

Horníček: Byly činěny takové dotazy z řad čtenářstva, zda dlouholetým soužitím s vaší paní chotí, zda u vás nenastal proces, lidově popsatelný jako taková „podpantoflizace“?

Werich: To je vyloučeno. Je sice pravda, že dlouholetým soužitím docházívává k takovému určitému názorovém srůstu. Zatímco původně názory obou manželů byly diametrálně odlišné, se během doby ty názory sbližují, sbližují, až konečně ty její nabudou vrchu. Já jsem tomu čelil již v dobách svého mládí, a tak jsem se již tehdá se svojí ženou, pozdější manželkou, pak chotí a nyní paní, dohodl...

Horníček: A - to je stále táž „soudružka“?

Werich: Ano, my jsme se (s manželkou) dohodli, že o všem budeme rozhodovat společně.

Horníček: To je moudré, velmi moudré!

Werich: O těch banalitách, o těch podružnostech, o těch obyčejných věcech denního života...rozhoduje manželka.

Horníček: O těch banalitách a podružnostech – jak říkáte – to je například?

Werich: Třeba - co s penězi, které vydělám nebo kam na dovolenou, nebo třeba kdy smím odejít a kdy se musím vrátit...

Horníček Čili takové ty běžné všední věci...

Werich: Kdežto takové důležité a zásadní věci, jako je náš poměr k Tchaj-wanu – to dělám já...

(Pro vaši informaci - zmínit „uliční výbor“ na scéně komediálního divadla v padesátých letech, to vyžadovalo doopravdy kus „občanské“ statečnosti, oba herci si zahrávali s nebezpečím uzavření jejich populárního divadla, ne-li ještě s něčím horším. Vládní nařízení o organizaci výkonných orgánů národních výborů č. 23/1954 Sb. uživalo pojem „uliční výbor“ pro pomocné sbory občanů, někdy také uliční výbory KSČ, se kterými mají pracovat a rozvíjet vztahy orgány státní moci - národní výbory...)

Vraťme se tedy na závěr ještě jednou k onomu povzdechu dvou moudrých klaunů - Horníčka a Wericha:

Horníček: Já si totiž myslím, že myšlení má budoucnost.

Werich: No doufejme, doufejme...

“Pivní řeči“ principálů patří tam, odkud nikdy neměly „vylézt“ - do hospody.

 A „náš poměr k Tchaj – wanu?“ Už jsme vám napověděli dost...

(A jen tak mimochodem - na závěr: „moudrý“ klaun – víte, co to kdysi bylo? Asi ne, s něčím takovým se dnes už nesetkáte...).