Před jistým časem se Madelaine Albrightová, československá rodačka a někdejší americká ministryně zahraničí, obrátila „otevřeným“ dopisem na dva prezidentské kandidáty, mezi nimiž se mělo brzy rozhodnout, který z nich se stane prezidentem Spojených států amerických. Její apel zněl takto (omlouvám se, ale cituji jeho část podle serveru Idnes.cz, listu, který „kdysi“ patříval premiéru Babišovi):

Madelaine Albrightová tehdy ve svém apelu napsala:
„Za pár týdnů bude jeden z vás zvolen prezidentem Spojených států. Až se ujmete svého úřadu, budete muset řešit nesnadný úkol, a sice - jak obrodit Ameriku coby důvěryhodného, zdatného a příkladného vůdce světa. Jak víte z rozhovorů s voliči, naši občané si myslí, že naši vůdcové ztratili směr...modlím se, aby si vítěz voleb dokázal získat globální respekt.“ Hezké od naší rodačky, že?

Tento apel paní Madelaine však nezazněl směrem k Hilary Clinton a Donaldu Trumpovi v posledních volbách v roce 2016, jak by se snad mohlo zdát. Zazněl už v roce 2008 a byl směrován na jiné dva kandidáty - McCaina a Baracka Obamu.

Barack Obama se nakonec stal 44. americkým prezidentem. V době jeho vlády byl například odstraněn lybijský diktátor Kaddáfí, na čemž ale zřejmě měla hlavní zásluhu jeho ministryně zahraničí, paní Hilary. Toto rozbití lybijské Džamahírie představoval začátek „uprchlické“ vlny, s níž se Evropa dodnes nevypořádala. Nicméně Obama se zapsal „do dějin“ i jiným způsobem. Byl to on, který poprvé otevřel zásadní politickou otázku (s níž se setkáme ještě v roce 2018 od Madelaine Albrightové), když ve svém posledním proslovu na půdě OSN, varoval: „Svět, kde jedno procento osob vlastní tolik zdrojů, co zbývajících 99 procent, nebude nikdy klidný a spokojený.“

Od roku 2008 pak uteklo několik let a ukázalo se, že ohnivý apel paní Madelaine, kterým chtěla „obrodit“ Ameriku, nezapadl. Paní Madelaine se však musela „zatraceně“ divit, jak se její přání vyplnilo - do slova a do písmene.

Americkým prezidentem byl v roce 2016 zvolen Donald Trump. Trump – jak známe jeho politický slovník – nemusel vůbec vymýšlet nová hesla pro svoji prezidentskou kampaň. Všechno mu napověděla paní Madelaine! Jeho „Amerika first!“ jakoby vypadlo z úst české rodačky.

Globalizaci si na svůj prapor ovšem vyvěsila především liberální demokracie. Jak nám oznámil Francis Fukuyama už v roce 1995 ve své knize „Důvěra: sociální ctnosti a vytvoření prosperity“, liberální demokracie tedy zvítězila a nastolila svobodný trh a liberální životní styl. Marx se mýlil, svět nespěje ke komunismu, svět spěje k liberální demokracii, hlásal doslova Francis Fukuyama. Liberální demokracie tedy ovládla světovou politiku. Stalo se tak již onoho revolučního roku 1989 a Fukuyama ji prohlásil – po porážce komunismu – za jediný způsobilý politický systém, s nímž nás čekají již jen ony příslovečné „světlé zítřky“. Také paní Madelaine Albrightová si vetkla do svého politického vyznání víru v globalizaci.

Ovšem od té doby, co byl Trump zvolen americkým prezidentem, se zdá, že se světem je něco „v nepořádku“. Obchodní válka s Čínou, rušení dohod o jaderných zbraních, harašení zbraněmi vůči Iránu, a kromě toho stálá opozice uvnitř amerického establishmentu, to na klidů k tvůrčí práci nepřidá.

Chudák Madelaine (v té době jí bylo 79 let!) se hned druhý den po Trumpově zvolení musela vypravit za oceán do Prahy, aby svým pražským spolupracovníkům a serveru Lidovky.cz (omlouvám se, ale i Lidovky kdysi patřily do portfolia premiéra Babiše...), zvěstovala: „Svět zvolením Trumpa neskončil. Zatím nemusíme panikařit...”

A já jsem v onom rozhovoru se „sociologem z rádia“ uslyšel vysvětlení, že „krize, které přicházejí nyní, jsou globálního charakteru“ a rovněž že “globální společnost založená na dodržování lidských práv, skončila celosvětovou ekonomickou krizí v roce 2008“. „Sociolog z rádia“ nám zvěstoval, že „systém sociálního státu s globalizací skončil“ a že „sociální stát západních demokracií je definitivně pryč.“

To jsou ovšem silná tvrzení, nicméně pohleďme na ně – jak jinak - z „globálního“ hlediska.

Pokud by to měla být pravda, pak z výše uvedených tvrzení paní Madelaine a z tvrzení našeho „sociologa z rádia“ nelze než vyvodit, že liberální demokracii trvalo všeho všudy necelých deset let (1989 – 2008) k tomu, aby zničila onen „sociální konsenzus“, na kterém byly západní státy až dosud založeny. „Sociolog z rádia“ nám dokonce potvrzuje, že „toto vše dohromady tvořilo demokratické systémy sociálního státu, který ale s globalizací světa skončil.“

To jsme se ocitli tedy v pěkné „šlamastyce“, není-liž pravda? První, co člověka musí nutně napadnout, že je to důsledek poměru, o kterém mluvil Obama v OSN - ten Obamův poměr ohledně čerpání zdrojů zní: 1% : 99%. To dává logiku, ne?

Takže zopakujme si to - ona „slavná“ Fukuyamova liberální demokracie potřebovala ke zničení státu ve formě, „v jaké jsme ho až dosud znali“ – necelých deset let (1989 - 2008).

Mezitím v roce 2002 napsal Francis Fukuyama jinou knihu, která jakoby už dopředu zvěstovala to, co jsme nedávno slyšeli od „sociologa z rádia“. Ta kniha se jmenuje velmi příznačně: „Konec dějin a poslední člověk“.

Fukuyama tedy prorokuje „konec dějin“.

Jaké tedy nabízí náš „sociolog z rádia“ řešení?

Až dosud jsme se pohybovali v globálních kategoriích, mluvili jsme o liberální demokracii jako o jediném uspokojivém politickém systému pro tento svět atd.

Najednou však náš sociologický expert nemluví o globálních záležitostech. Najednou neslyšíme nic demokratickém deficitu, kterým trpí tento svět a EU. Naopak slyšíme, že „Češi se stali sami sobě největším nepřítelem.“ Říká se nám: „Tím, že máme svobodu a demokracii, nemůžeme hledat vnější nepřátele.“ To je ovšem velmi laciný trik, který používá i „pražská kavárna“.

Zdaleka si nejsem jist, že by to bylo tak jednoduché, ale dejme slovo našemu „expertovi z rádia“... Sociologové především rádi mluví o tom, co prý máme zapsáno v našem „kulturním“ kódu. Toho je samozřejmě celá paleta, co všechno může mít národ „zapsáno“ ve svém kulturním kódu, přijde na to, na kterého experta právě narazíte...

Co je ovšem zapsáno v onom kódu nejhlouběji - je naše identita. A ta je nyní pod přívalem uprchlické vlny – od doby „odstranění Kaddáfího“ - v ohrožení. Pomůže nám bránit naši identitu některý z těch, kteří dnes tak rádi mluví „o ultratradicionalistickém pojetí rodiny a rasovém pojetí národa? O třídní zášti?“

Ano, stojíme na prahu hluboké kulturní změny. Dovolte mi ještě jednou citovat paní Madelaine. Ona - a není úplně bez vtipu – říká: “Občané totiž s vládami a politickými stranami mluví technologií 21. století, vlády je poslouchají, jako by samy žily ve 20. století, a odpovídají pak jako z 19. století. Pak lidé těžko věří tomu, co vlastně vlády dělají a nerozumí tomu, jak instituce fungují...“

Paní Madelaine a Václav Havel tedy vinu na tomto „nedorozumění“ mezi „prostými“ občany a demokratickými institucemi, stranami a vládami přisuzují nedostatkům v demokratické výbavě těchto - snad by se chtělo říci - elit, tedy těch, které jsme si jednak zvolili „do čela“ a také těch, kteří tam svým „majetkem“ - jaksi přirozeně patří...

Ovšem náš „sociolog z rádia“ naopak vidí v naší parlamentní demokracii „cynismus“ a žádá „návrat důvěry v instituce“. Říká dokonce „braňme naše instituce“.

On opět nehledá chybu v globalizaci a v demokratickém deficitu, on nachází chybu opět „v nás“. Osočuje nás, že „jsme svědky ničivého procesu a napadání institucí“ těmi, kteří „znají jen vykonávání moci, ale neznají odpovědnost.“

Neznám toho sociologa, ale dovolil bych si mu poradit – přečtěte si Václava Havla, ten to velmi přesně formuloval ve své stati „Moc bezmocných“ již v roce 1979. Havel mluvil výslovně o západních tradičních demokraciích.

Ano, stojíme na prahu hluboké kulturní změny. O tom není pochyb. Ale podle „sociologa z rádia“ jsme to opět my, ten „pro-národ“, který obývá českou kotlinu, který tuto „revoluci“ odmítá a chytá se „takových témat jako národ a rodina...“

Vraťme se na závěr naší úvahy zpět k Madelaine Albrightové, s níž jsme tuto úvahu začínali. Madame totiž nakonec sepsala knihu, kterou vydala i v Česku v roce 2018, jež nese název „Fašismus – varování“. Ta kniha hodnotí období po roce 1989, kdy se liberální demokracie stala jedinou vládnoucí ideologií. V této knize si klade závažné otázky, např.:

„Dnes, po více než čtvrt století, si musíme položit otázku, co se to stalo s onou povznášející vizí (liberální demokracie), proč zjevně chřadne, místo aby se projasňovala?“

Paní Madelaine si na některé z mnoha takto otevřených otázek také odpovídá.

Ovšem – s dovolením – pokud odpovědí paní Madelaine bude, že – jedním z důvodů je Donald Trump (!), pak se nezdá, že bychom při řešení tak závažných problémů lidstva pokročili někam dále...