Dodnes můžete potkat v pražských ulicích ošumělého muže, který sám ani neví, co vlastně znamená v historii nové velké doby. Jde skromně svou cestou, neobtěžuje nikoho, a není též obtěžován žurnalisty, kteří by ho prosili o interview. Kdybyste se ho otázali, jak se jmenuje, odpověděl by vám prostince a skromně: „Já jsem Švejk ...”

A tento tichý, skromný, ošumělý muž jest opravdu ten starý dobrý voják Švejk. Mám velice rád toho dobrého vojáka Švejka, a jsem přesvědčen, že vy všichni budete sympatizovat s tím skromným, nepoznaným hrdinou. On nezapálil chrám bohyně v Efesu, jako to udělal ten hlupák Hérostrates jen proto, aby se dostal do novin a školních čítanek. I jen to je počin hodný obdivu. A to stačí.

***

“Tak ono to s tou globalizací nebude tak horký,“ pravil Švejk paní Müllerové. „To my, když jsme sundali komunisty od vesla, zazvonili jsme klíčema a začala privatizace, tak si naše fabriky vykoupil, jak kdo přišel. To víte, byl to velký kapitál z Německa, Francie, Ameriky, Rakouska, dokonce i Rusové si zprivatizovali Carlsbad. Kam se na ně hrabali čeští „mladokapitalisté“? To jsme ještě neměli Babiše… Říkali nám, volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu. Ale teď přišli Číňané – a hned jsou podezřelí.“

Švejk považoval za nutné vysvětlit paní Müllerové, jak se to má se světovou politikou. „Jak nedávno povídal ten pán v tý pražský kavárně, že přijde čas a globalizace přijde na buben. A ani Ústavní soud tomu nepomůže. Pak ten pán ale neměl na útratu a hostinský ho musel dát sebrat. Ale von dal hostinskýmu facku a strážníkovi dvě. Tak ho odvezli ve svěrací kazajce, aby se vzpamatoval.”

Švejk se pomalu začal brát k odchodu. “Jó, paní Müllerová, dnes se dějou věci. Když jsem byl na vojně, tak tam jeden naivní infanterista chtěl protestovat proti globalizaci. Šel nejprve do kanceláře pana hejtmana. Tam mu řekli, že tam nemá co dělat, ale on pořád vedl svou, že chce protestovat – jako, aby se lidi probudili. Tak šel na execírplatz a měl sebou takovej transparent proti globalizaci. Ale přišel hejtman a hned mu napařil kasárníka.”

„A jak to pak s tím infanteristou dopadlo?” otázala se po chvíli paní Müllerová, když se Švejk oblékal.

„Oběsil se na kšandě,” řekl Švejk, čistě si tvrdý klobouk. „A ta kšanda nebyla ani jeho. Tu si vypůjčil od profousa, že prý mu padají kalhoty. Já tedy teď jdu do hospody “U Kalicha”, a kdyby sem někdo přišel pro toho ratlíka, na kterýho jsem vzal zálohu, tak mu řeknou, že ho mám ve svém psinci na venkově, že jsem mu nedávno kupíroval uši a že se teď nesmí převážet, dokud se mu uši nezahojí, aby mu nenastydly. Klíč dají k domovnici.”

V hospodě “U Kalicha” seděl jen jeden host. Byl to civilní strážník Bretschneider, stojící ve službách státní policie. Hostinský Palivec myl tácky a Bretschneider se marně snažil navázat s ním vážný rozhovor. Palivec byl známý sprosťák, každé jeho druhé slovo byla zadnice nebo hovno. Přitom byl ale sečtělý a upozorňoval každého, aby si přečetl, co napsal Viktor Hugo, když líčil poslední odpověď staré gardy Napoleonovy Angličanům v bitvě u Waterloo.

„To máme pěkné léto,” navazoval Bretschneider svůj vážný rozhovor.

„Stojí to všechno za hovno,” odpověděl Palivec, ukládaje tácky do skleníku.

„Ty nám to s tou globalizací pěkně vyvedli,” se slabou nadějí ozval se Bretschneider.

„Já se do takových věcí nepletu, s tím ať mně každej políbí prdel,” odpověděl slušně pan Palivec, zapaluje si dýmku, „dneska se do toho míchat, to by mohlo každému člověkovi zlomit vaz. Já jsem živnostník, když někdo přijde a dá si pivo, tak mu ho natočím.”

Bretschneider umlkl a díval se zklamaně po pusté hospodě.

„Tady kdysi visel obraz císaře pána,” ozval se opět po chvíli, „právě tam, kde teď visí zrcadlo.”

„Jó, to mají pravdu,” odpověděl pan Palivec, „visel tam, ale sraly na něj mouchy, tak jsem ho dal na půdu.”

„U kterého pluku jste sloužil, pane hostinský?”

„Na takovou maličkost se nepamatuju, já jsem se nikdy o takovou hovadinu nezajímal a nikdy jsem nebyl na to zvědavej,” odpověděl pan Palivec, „přílišná zvědavost škodí.”

Civilní strážník Bretschneider definitivně umlkl a jeho zachmuřený výraz se zlepšil teprve příchodem Švejka, který, vstoupiv do hospody, poručil si černé pivo, řka: “V Davosu mají dneska taky smutek.”

Bretschneidrovy oči zasvítily plnou nadějí, řekl stručně: „V Davosu je dnes deset černých práporů.”

„Má jich tam být dvanáct,” řekl Švejk, když se napil.

„Proč myslíte dvanáct?” otázal se Bretschneider ostražitě.

„Aby to šlo do počtu, do tuctu, to se dá lepší počítat a na tucty to vždycky přijde lacinějc,” odpověděl Švejk.

Panovalo ticho, které přerušil sám Švejk povzdechem: “Jojo, pane, s globalizací nejsou žerty. To bylo pořád – vzdálenosti se zkracují, svět je menší a menší, komunikace sem, komunikace tam, všechno je teď globální...”

„Vážený pane,“ pravil civilní strážník Bretschneider nově příchozímu hostu, „největším vynálezem Evropské unie je přece ta globalizace, víme?“

„No právě, ale přijde Číňan, chce taky hrát na globálním trhu – a hned je podezřelej. A žádná technologie mu nepomůže. Jak říkám, tím je globalizace v tahu, proto mají dnes v tom Davosu smutek.“

„Však se nám tady Číňan pěkně roztahuje, tuhle koupil Slavii. Teď ještě aby koupil Spartu, a nám nezbude než chodit do Ďolíčku na Bohemians.“

„A to máte pravdu,“ odvětil hostu Švejk, „disciplína musí bejt i za globalizace, jinak by si nikdo nedělal z ničeho nic. Náš obrlajtnant Makovec, ten nám vždy říkal: ,Disciplína, vy kluci pitomí, musí bejt, jinak byste lezli jako vopice po stromech, ale vojna z vás udělá lidi, vy blbouni pitomí.' Představte si park, řekněme na Karláku, a na každým stromě jeden voják bez disciplíny. Z toho jsem vždycky měl největší strach.”

„S tou globalizací,” navazoval Bretschneider, „za to mohou Číňané.”

„To se mýlíte,” odpověděl Švejk, „vždycky za všechno může Rus, je to kvůli tomu, že osvobodili východní Evropu od nacistů, ale to udělal Rus jen proto, aby v Evropě nainstaloval komunismus.”

„Host jako host,” řekl Palivec, „Číňan, Rus nebo třebas Turek. Pro nás živnostníky neplatí žádná politika. Zaplať si pivo, seď v hospodě a žvaň si, co chceš. To je moje zásada. Jestli té bruselské globalizaci vadí Číňan, Rus nebo Turek, katolík nebo mohamedán, anarchista nebo mladočech, mně je to všechno jedno.”

„Vy tedy nevěříte na globalizaci?“ plíživě otázal se Bretschneider.

„Ale vždyť si to vezměte,“ nechal se vyprovokovat Švejk. „V Davosu se sešla celá globalizace – a kdo je tam cvičí? Ta mladá Švédka, sotva je jí 16 let. Říká jim - kvůli globálnímu oteplování teď lidstvo čelí největší výzvě!"

„A nemají snad globalisté pravdu?“ odvětil Bretschneider a v skrytu si něco psal na manžetu u košile.

„Nevím, já se o to nestarám.” sdělil hostinský Palivec oběma hostům.

„A přece by vás mělo to globální oteplování zajímat,” nedal se civilní strážník Bretschneider.

„Nevím, proč by mne to mělo zajímat? Já si vykouřím doutník, vypiji svých několik sklenic, navečeřím se a hlavně - nečtu noviny. Noviny lžou. Nač se budu rozčilovat?”

„No jo,“ rozjímal Švejk, „ale první, kdo v předstihu dokázal omezit produkci skleníkových plynů, byla Čína. Stihla ten cíl o dvanáct let dopředu, oproti dohodám z Paříže proti oteplování.“

Bretschneider protáhl obličej, ale nedal se: „Nebo se podívejte na populační explozi. Vás tedy nezajímá ani populační exploze?”

„Mne vůbec žádná populační exploze nezajímá,“ suše odvětil hostinský Palivec, “ať je třebas v Praze, v Petěrburgu nebo v Pekingu.“

„No jo,“ rozjímal Švejk, „ale první, kdo se proti populační explozi účinně postavil, byla Čína se svojí politikou jednoho dítěte. Globalisti něco vymyslí, ale Číňané to vezmou doslova. A teď do toho ještě národy v Africe a v Arábii. Tím to Čína globalistům jen kazí.“

„A co takhle svobodný trh a svobodný pohyb kapitálu?“ ještě se nedal Bretschneider.

Na to měl Švejk odpověď, již si připravil již ráno, ještě u paní Müllerové.

„To my, když jsme sundali komunisty od válu a začala privatizace, tak si naše fabriky vykoupil, jak kdo přišel. Dneska na Václaváku nepatří Čechům ani ten slavnej Baťův palác, a to byla přece nějaká firma. To víte, velký kapitál, Němci, Francouzi, Američané, Rakušáci, dokonce i Rusáci si zprivatizovali Carlsbad. Ale jen přišel Číňan, a už je podezřelej.“

A tu Švejk, nic zlého netuše, pronesl v hospodě „U Kalicha“ závažné globální proroctví. Napil se důkladně a pokračoval: „Vy myslíte, že to globalisti v Davosu takhle nechají bejt? To je málo znáte. Hned jak půjde Trump od válu, vojna s Čínou musí bejt. Lezete nám do zelí, tak tady máte přes držku. Válka jest jistá.”

Švejk v té prorocké chvíli vypadal krásně. Jeho prostodušná tvář, usměvavá jak měsíc v úplňku, zářila nadšením. Jemu bylo vše tak jasné.

A tak dobrý voják Švejk předpověděl novou světovou válku svým milým, roztomilým způsobem. Historiky bude zajímat, že on viděl daleko do budoucnosti. Jestli se situace vyvine později jinak, než jak on vykládal “U Kalicha”, musíme mít na zřeteli, že neměl průpravného diplomatického vzdělání...

S pomocí a podporou pana Jaroslava Haška, autora, jehož genius nikdy neobdržel ocenění Nobelovou cenou za literaturu, jakož ani žádné jiné oficiální či neoficiální ocenění. Útěchou v nebi mu budiž neutuchající čtenářský zájem a hlavně – smích v srdcích milionů.