A tak, když jsem opět do Česka zavítal, tak v diskusi u pivka zákonitě přišla otázka: „Ty žiješ v tom Irsku. Co si o brexitu myslí Irové?“

Inu, to je složitá otázka, odpovídám neobratně.

Ona to složitá otázka skutečně je, ale já se svou odpovědí bráním, protože zduše nerad používám takové ty generalizující průpovídky, když někdo chce charakterizovat národy nebo i menší skupiny (jako třeba Moraváky u nás). Taková klasická průpovídka o Němcích, by mohla znít - "znáte Němce, ti mají rádi akorát „pivo a bílé buřty“ na Oktoberfestu, tak co byste od nich chtěli?" Nebo totéž o Francouzích – "Co byste od žabikuchů chtěli? I my jsme jen „čecháčkové“, tak co by od nás kdo chtěl? A tak dále.

I u Irů by se velice snadno daly najít takové ty vlastnosti, které jsou míněny napůl žertem, napůl vážně. No ale brexit, to je složitá otázka. Ale spíše bych měl říct – to byste museli Iry znát! A protože poznat Iry, stejně jako kterýkoliv jiný národ, znamená s nimi žít, nebo lépe – žít uprostřed nich - aspoň tak 4-5 let, až pak si uvědomíte, jací jsou. A to samozřejmě od svého posluchače nemůžete žádat.

Takže otázka, co si Irové myslí o brexitu, je za takových okolností nezodpověditelná, pokud nechcete používat ony povrchní a zjednodušující floskule.

Ale já tu žiji déle než 10 let.

Už na úvod mohu říct, že Iry otázka brexitu příliš nezajímá, na rozdíl od Irů ze Severního Irska, kde je brexit nanejvýš ožehavým tématem a je předmětem hádek i uvnitř rodin.

Nevím dohromady nic o tom, co si myslí Angličané, Skoti a Walesané o brexitu, ale myslím, že bych vám mohl něco víc povědět o tom, co si myslí Irové z Republiky a Irové ze Severního Irska, což jsou také Irové, kteří ale jsou a chtějí zůstat Brity.

Ale abych nebyl nucen používat ony generalizující a zjednodušující floskule, musíme podstoupit takový malý kurs historie Irska.

Pokud jste chtěli něco vědět o tom, co si o brexitu myslí Irové, tak se omlouvám, ale jinak to nejde.

V první řadě bych zde chtěl uvést jednu věc, kterou zřejmě mnoho lidí v Česku pod prizmatem české kotliny, asi hned nevypozoruje.

Já jsem si udělal hned po referendu o brexitu takový malý průzkum. Mně bylo naprosto jasné, že pokud referendum dopadlo tak, jak dopadlo, otevírá se tím Irům obrovská příležitost ke sjednocení. Jeden ostrov – jeden národ!

Vždyť to jste si vždycky přáli, říkal jsem Irům. Jste jeden národ, ne?

A byl jsem doopravdy překvapen, že ani Irové z Republiky a ani Irové ze Severního Irska, si nic takového nepřejí. Jak vyplynulo z mého „průzkumu“, ani jeden člověk tu a ani jeden politik z žádné z obou částí tohoto ostrova, nehodlal a nehodlá zahájit kroky k tomuto jistě tak svůdnému kroku – k politickému sjednocení.

Jen si to považte - Irové sdílejí jeden ostrov, sdílejí jednu kulturu, sdílejí svoje národní sporty a pořádají v nich – pod jednotnou patronací GAA - společné soutěže krajů (counties) za účasti „counties“ jak z Irska, tak ze Severního Irska. Tyto soutěže mají při semifinálových a finálových zápasech statisícové navštěvy i v malém Irsku. Irové mluví jedním jazykem. Ale při mé výzvě – teď je jedinečná doba na sjednocení, každý ji odmítl.

Řekl jsem, že Irové sdílejí jednu kulturu, ale měl bych to upřesnit. Irové sdílejí společnou kulturu s jednou podstatnou výjimkou. Zatímco Irové jsou katolíci a vlastně téměř 400 let bojovali za svoje katolictví, nezapomínejme, že Británie je protestantská nebo-li anglikánského vyznání. A Irové na severu tuto protestantskou víru přijali, což bylo a je dodnes nemyslitelné u Irů z Irské republiky. Irsko je katolické.

Dodnes si vzpomínám na svého kolegu z kanceláře, který po návratu z Prahy byl doslova rozčarován rozsahem pouliční prostituce. Pravil mně: „Vždyť přece - všichni jsme křesťané. Jak je to u vás možné?“

Všechny významné kostely v Dublinu byly původně postaveny Angličany a jsou tedy protestantské. Dokonce katedrála Sv.Patrika, památka přímo ve středu Dublinu, takto patrona Irů, který již v 5.století zde křtil obyvatele Irského ostrova, byla postavena Angličany a Irové k ní mají dodnes rozporuplný postoj nebo ji odmítají. Druhým největším kostelem a památkou je Christchurch, rovněž postavený Angličany, a tam je to mnohdy zcela otevřené nepřátelství.

Je tu ještě jedna věc, která je pro změnu nemyslitelná v našich poměrech. Tady v Irsku se i ve školách učí, že Angličané jsou jedním z nejhorších, ne-li nejhorším národem na zeměkouli. Což mohou Irové, kteří žili v anglickém a britském područí více jak 400 let, doložit mnoha historickými událostmi.

Především Oliver Cromwell masakroval místní obyvatele na mnoha místech po celém Irsku. Wexford, Dundalk, Cork, a další. To byly nelítostné náboženské války v podání země, jež dala lidstvu Magnu chartu. Irové si nakonec vybojovali svoje katolictví, ovšem za strašlivou cenu. Angličanům se podařilo Iry „odnárodnit“. Tak jako u nás probíhaly germanizační snahy, ale my jsme si český jazyk udrželi, Angličané v tomtéž byli úspěšnější a Irové dnes mluví anglicky. U nás proběhla tvrdá rekatolizace, ale český jazyk jsme si vybojovali. Irové si sice vybojovali svoji katolickou víru, ale zaplatili za to ztrátou svého jazyka. A ztráta národního jazyka ovšem znamená i ztrátu národní kultury. De Valera, první prezident Irska, člověk jehož politický význam lze zcela bez ostychu srovnat s významem našeho Masaryka, to národu řekl jasně: "Dokud nebudeme mít vlastní jazyk, nebudeme nikdy mít vlastní kulturu."

U nás by bylo také nemyslitelné, dát do školních osnov nenávist k Němcům – třeba něco jako „všichni Němci jsou nacisté.“ Ale přesně v tomto duchu jsou psány osnovy pro irské školy. Kromě zmíněných masakrů v době Cromwella, náboženských půtek po celé 19.století, je tu ještě jedna tragická událost, kterou spáchali Angličané právě v průběhu finálového utkání irského národního sportu – irského, nebo tzv „gaelic“ fotbalu. V průběhu zápasu – po předchozích krvavých potyčkách po celém Irsku a hlavně v Dublinu, anglická soldateska vtrhla uprostřed zápasu pořádaného GAA, obrněnými vozy (Irové nikdy takovou techniku k dispozici neměli) na plochu hřiště a začala okružní palbou střílet do tisícihlavého davu v hledišti na stadiónu!

I anglická královna uznala, když po více jak stu letech nedávno navštívila opět Irsko, že oba národy si navzájem v průběhu dějin napáchaly mnohá zvěrstva. Ano, královna britského imperia Alžběta to uznala, a odměnou za to jí byl obrovský diplomatický úspěch její cesty po Irsku. Fotografie, kdy královně na rybím trhu nabízí irský trhovec v Corku plody irského moře, oběhla celý svět.

Irové se tedy netouží sjednotit.

Dále, Irové jsou doslova vzorovou zemí Evropské unie a lidé dodnes věří, že Euro nastartovalo jejich prosperitu..

Pokud si vzpomínáte na docela nedávnou historii, tak Irsko bylo asi před dvaceti lety „tygrem“ evropské ekonomiky. Jenže pak se ukázalo, že jejich ekonomické „tygří“ výsledky nebyly „hnány“ vpřed zvýšenou pracovitostí, inovacemi či racionalizací. Byly hnány neuváženými úvěry, jež za politické podpory tehdejší vedoucí strany v parlamentu Fiana Fáil, přijaly irské bankovní domy. Do Irska je napumpovaly anglické, německé a francouzské banky.

Pokud si vzpomenete, irský parlament tehdy dal garanci, že západní banky tyto úvěry obdrží zpět, že je Irsko splatí. Tedy, abychom správně porozuměli tomu, co se tehdy stalo: úvěry, jež si vzaly irské banky zaplatí irský daňový poplatník. Tato garance znamenala, že irský státní dluh vzrostl – takřka přes noc – na 350 miliard EUR. To se prosím stalo „vzorové“, navýsost pro-evropské zemi uvnitř Evropské unie, zemi, která miluje Euro.

Takže, jak se Irové staví k brexitu?

Irové jsou emoční národ. Irská emoce – v případě brexitu – znamená, že se mnohdy věci kardinální důležitosti neřeší analyticky, ale emočně, což je nikoliv nepodobné jejich „lásce“ k Euru.

V případě Irska to znamená, že oba Irské národy se nechtějí sjednotit, nechtějí společnou měnu, nechtějí sjednotit svoje náboženství, ale dokonce nechtějí si navzájem ohlásit náboženskou toleranci. Severní Irové jsou rádi, že jsou součástí britského impéria, zatímco republikánští Irové Angličany nenávidí. Docela slušná řádka rozdílů.

Ale co si však v žádném případě žádná z obou skupin tohoto národa nepřeje, je možnost, že by Irským ostrovem vedla jakákoliv fyzická hranice! To je pro Iry mnohem důležitější, než všechny ostatní rozdíly, jež obě národní skupiny rozdělují. Irským ostrovem nesmí vést žádná hraniční čára, tento pocit Iry – přes všechny vnitřní rozdíly - dostatečně uspokojuje. "S tím ostatním si dělejte, co chcete – ale hranice ne!" Snad jste zachytili onen první bombový útok asi před dvěma měsíci, který se odehrál v Newry. Ano, to je ono. Bude-li „fyzická“ hranice, např. včetně např. vízové povinnosti apod., budou bombové útoky. Máme tu Sinn Fein. Podotýkám – cla pro nákladní či námořní dopravu jsou lidem ukradená. Ale viditelná hranice prostě nesmí existovat, vždyť – my Irové jsme přece jeden národ!

A ten pocit Irskému národu, navýsost emočnímu národu, naprosto stačí.

Mám podezření, že obava z nebezpečí bombových útoků, je důvodem, proč britský parlament nikdy neodsouhlasí jakoukoliv dohodu s Evrospkou unií a evropští vyjednávači, kteří tuto britskou obavu moc dobře znají, zcela cynicky tohoto faktu zneužívají.

Inu - emoce se v mezinárodní politice nikdy nevyplácely...