Že by je naštvalo bombardování NATO, které se uskutečnilo těsně po našem vstupu do této vojenské aliance. Spíše nikoliv, to jde v tomto případě trochu mimo, i když naštvaní na nás jsou. Všichni mají k Česku, Praze a zejména FAMU pozitivní vztah, což potvrdil ve svém rozhovoru pro literarky.cz  (mimo mikrofon přátelském povídání) jeden z nich Emir Kusturica (měl rád svého učitele Otakara Vávru a rád na něj vzpomíná). Režisér Srđan Karanović je na pojem „pražská škola“ rozezlený a v jednom svém rozhovoru říká: „Nejsme, ze stejné škatulky“, že si pojem vymysleli novináři a je názoru, že jen společně v Praze studovali, nenapsali žádný estetický manifest, ani společně nikde nevystupovali a každý z nich má jiné vnímání a cítění skutečnosti. Dokonce další režisér z FAMU, mimo jiné syn slavných herců, Goran Marković nelenil a napsal knihu „Česká škola neexistuje“. Možná jediné, co je profesně spojovalo, bylo využívání neherců (v Jugoslávii a méně u nás používaný pojem „naturščici“, což v ruštině znamená model v malířství) ve svých filmech, což je průkazný vliv tzv. české filmové vlny.

Osmašedesátý pro Československo i Jugoslávii byl klíčový
Neuvěřitelné, nakolik nás vždy určitá doba spojuje a rozděluje. Obvykle po třiceti letech – Mnichovská dohoda a protestní demonstrace před československým velvyslanectvím v Bělehradě v roce 1938, o třicet let později – osmašedesátá léta – českoslovenští utečenci a bohužel naposledy do třetice po třiceti a jednom roce – bombardování NATO v roce 1999. Co se stane pro obě země od dneška za dvanáct let, kolem roku 2029?

Klíčovým rokem pro obě země byl osmašedesátý. Víme dobře, co se dělo u nás a málo se vzpomíná na tehdejší události v jiných částech Evropy. Třeba na studentské bouře v Paříži nebo okolnosti kolem pokusu o vraždu německého studentského vůdce Rudiho Dutschkeho na Velikonoce 1968. Stejně i v Bělehradě se tehdy konaly studentské protesty. Již uváděný režisér, „famák“, Goran Marković dokonce tvrdí v jednom rozhovoru, že v osmašedesátém začal rozpad Jugoslávie: „Proč byl tento rok tak důležitý? Tehdy se začala Jugoslávie drobit. V bělehradském kině ´20. říjen´ vybuchla bomba – šlo u nás o první teroristický útok. Byl to šok pro naši tehdy v míru podřimující zemi. Druhým momentem byly studentské demonstrace proti režimu Josipa Broze Tita. Jen málo chybělo, aby jej studenti sesadili.“

V tu chvíli jugoslávští „famáci“ jeli domů, aby se na vlastní oči přesvědčili, co se děje. Záhřebští studenti se poučili v Bělehradě a stali se nejradikálnější v chorvatském tzv. Maspoku (Masovni pokret – Masové hnutí neboli také Chorvatské jaro – viz ), když tomuto dali již o rok dříve impuls chorvatští spisovatelé Deklarací o postavení chorvatského literárního jazyka. V roce 1972, po utlumení Maspoku (1971), dochází na iniciativu Tita z obavy pádu demokratického centralismu k odstranění z vedení strany „srbských liberálů“ (Marko Nikezić, Latinka Perović, Bora Pavlović, Mirko Tepavac, Mirko Čanadanović a také dokonce slavný komunista, veterán ze Španělska a jugoslávský partyzán Koča Popović sám odchází na protest). Byli obvinění z liberalismu, antitoismu a sovětofobie. Chtěli v zemi zavádět a provádět demokratické reformy.
Celou tuto dobu se snažil Goran Marković vklínit do svého filmu Falsifikátor. Pro nás však je zajímavé, že Marković musel v srpnu 1968 učinit otočku a z Bělehradu se urychleně vrátit do Prahy, neboť se zde nacházel jeho otec, tehdy slavný jugoslávský herec – Rade Marković. „To byste nebyl režisér, kdybyste neviděl na vlastní oči syrovou skutečnost,“ řekl mimochodem ve svých vzpomínkách na srpnové Československo roku 1968. Jeho otec tehdy pomohl řadě československých umělců emigrovat. Goran Marković k tomu dodává, že právě proto tehdy Prahu bral za svůj domov.

Současná a dnes bývalá Jugoslávie očima dalšího „famáka“
Je zde další významný světově známý „famák“, Chorvat Lordan Zafranović, vzpomínající také před několika dny mimo jiné i na Československo. U nás se především proslavil u širší veřejnosti svým dramatickým válečným filmem Okupace ve 26 obrazech a byl předsedou poroty 41. Karlovarského filmového festivalu. Ve svém nejnovějším rozhovoru se pro tabloid Blic (viz) rozpovídal o současné situaci v bývalé Jugoslávii. Kdo viděl jeho film, vzpomene si navíc na nedávnou zdejší válku a při Zafranovićových slovech mu jistě zatrne: „Stále existuje obrovské nebezpečí, že se k nám vrátí peklo. Že ve jménu národa se odehraje smršť, přestože ani jeden z našich národů, z toho nemůže profitovat, nepočítám-li jednotlivce, kteří si vždy najdou svoji výhru. Lidé se u nás nacházejí na pokraji propasti a někteří do ní již spadli a taková situace tomuto scénáři nahrává.“

Když se jej v rozhovoru ptali na filmování v bývalé Jugoslávii, jen odtušil, že zde film nemá na čem růst. Kupodivu se jeho vysvětlení pro tamější teritorium zdá poplatné i jinde. „Na našem teritoriu nastal čas proměn, ve kterých se umělci bohužel nedokážou nalézt. Chybí kritérium, podle kterého by se dala změřit hodnota. Taková kritéria existovala do devadesátých let minulého století a byla vysoká. Vše se však v prach obrátilo. Vše se musí znovu vytvořit, a to není na písknutí…“ K tomu dodává a myslí přitom na bývalou Jugoslávii, že to zapříčinila bratrovražedná válka. V Čechách vystudovaný, českým příslovím podotýká: „Češi tomu říkají, jaká země, takový mrav.“

Na příčiny stavu Zafranović neodpovídá, ale jen depresivně konstatuje a dává popis současnosti: „Kdysi jsme měli solidní sociální systém, bezplatné školství, zdravotnictví, dovolenou… lidé byli spokojení. Dnes? Jsou nešťastní, zadlužení až po krk, žijí v nejistotě… Nedokážou se v divokém kapitalismu zorientovat a navíc orientace chybí i našim potomkům.“

Z rozhovoru je vidět, že ze všeho chorvatského režiséra nejvíce trápí rozpor mezi národy bývalé Jugoslávie, a proto stejně jako řada zdejších lidí věří, že vstupem do EU a zrušením hranic by se nacionální osten mohl otupit: „Když všichni vstoupíme do EU, věci se nějak urovnají a také bez hranic to bude lepší. A jazyk, ten stejně existuje jen kvůli komunikaci. Je to naše bytí.“ V tomto bodě vychvaluje bývalou Jugoslávii, která dokázala vždy najít i z nacionalismu nějaké východisko: „ V jednasedmdesátém jsem měl konflikt s chorvatskými nacionalisty, jednoduše jsem se sebral a odjel do Bělehradu, kde jsem strávil následující tři roky. Bývalá Jugoslávie nabízela východisko v tom, že když vás ideologicky napadli v Bělehradě, tak jste přejel třeba do Lublaně. Když vás napadli v Záhřebu, odjel jste do makedonské Skopje. Když dnes dělám film, záměrně jsem pouze koproducentem a důvodem je smutná skutečnost, aby mi někdo ve střižně nemohl říct, tohle musí pryč.“ Když bychom to měli odtud z Prahy komentovat, řekneme: To je balkánská „turbo-politika“.

Zdá se, že u jugoslávských „famáků“ je běžný jev vzpomínat na léta strávená u nás, tak i Lordan Zafranović nakonec v rozhovoru pro nejčtenější srbský tabloid Blic (u nás Blesk) si vzpomene na Čechy: „Můj film o Titovi měl kupodivu velký ohlas v Čechách. Češi Tita zbožňovali, neboť Jugoslávie byla tehdy pro ně jakýmsi vzorem. Tito je u Čechů dodnes hrdinou. Vždyť v Praze existuje jeden velký bulvár, který se nazývá Třída jugoslávských partyzánů.“

Někteří významní jugoslávští studenti režie na FAMU: Rajko Grlić, Srđan Karanović, Goran Marković, Goran Paskaljević, Lordan Zafranović a Emir Kusturica.

Pro zajímavost a ilustraci neobvyklého fenoménu zde jsou ještě další, uvedení v článcích o nich v médiích bývalé Jugoslávie, u nás méně známí tvůrci. Pochopitelně, že to nejsou všichni a kompletní odpověď může dát jen studijní oddělení FAMU: Želimir Gvardiol, Zoran Maširević, Andrija Zafranovićová, Predrag Popović, Saša Petrović, Živko Zalar, Nevenka Redžićová, Vilko Filač (v seznamu nejde již pouze o režiséry).

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.