Socioložka Jiřina Šiklová, která se v té době specializovala na sociologii mládeže, přednášela o tom a napsala řadu publikací na toto téma – tuto situaci vysvětluje následovně: „Naši studenti včetně mne jsme očekávali, že si poslechneme rockovou hudbu, big beat, zažijeme, co jsou to u nás proklínané drogy, na kterých zkrachovala podle naší propagandy západní mládež nebo třeba si koupíme i různobarevné rtěnky, tuhý pudr a modrý lesk na víčka. Oni chtěli ale diskutovat o socialismu a komunismu a my chtěli poznat jejich úpadkovou kulturu.“

Někdy se nám zdá, že stále ještě v tomto žijeme a že západní levice nabízí kupříkladu naší ČSSD ledacos k diskuzi a místo toho se někteří představitelé naší ČSSD spíše zajímají o to v jaké vířivce se koupe britský labourista Corbyn nebo jestli náhodou by se s ním nesetkali na dovolené v San Sebastianu nebo aspoň v Karlových Varech v Puppu.

Ovšem ani Rudi Dustchke nebyl hned zarytým revolucionářem hlavním představitelem západoněmecké levicové mládeže. Nejen on, ale i západoevropská mládež musela dospět do fáze politické bouře, která vypukla před čtyřiceti lety, ovlivnila všechny části planety a svého vrcholu dosáhla na jaře 1968.

Axelův skok

Zajímavý opačný obrat než u západoněmecké mládeže a Dutschkeho nastal u podnikatele a známého tiskového magnáta Axela Springera. Jako mocný tiskový mág pocítil chuť se vrhnout aktivně do politiky, a to hned světové. Tak se ocitl v lednu roku 1958 v Moskvě a usiloval o přijetí u generálního tajemníka KSSS Nikity Chruščova, kterému chtěl vysvětlit svou představu o znovusjednocení Německa. Hodlal mu na stůl předložit svůj pětibodový plán, spočívající v tom, že se Spolková republika stane neutrálním státem, na jehož území nebudou žádné atomové zbraně, výměnou za to, že SSSR dá svolení ke sjednocení. Chruščov neměl zájem. Nanejvýš byl ochoten poskytnout rozhovor. Na přijetí u sovětského pananáše čekal v Springer v hotelu Nacional sedmnást dnů. Když byl konečně přijat, tak se po dvou hodinách vrátil z Kremlu úplně zlomený. V Bonnu navíc kancléř Adenauer a státní tajemník Globke označili Springerův pokus za nezodpovědný. Výlet skončil blamáží a ze Springera se stal zapřisáhlý antikomunista.

Studentský skok

Západoněmečtí studenti téměř všichni nenáviděli pokryteckou Adenauerovu republiku a dvojtvářnost SPD. Opět je zde situace, která nám dnes nabízí určité paralely. Zejména studenty a levicí byla tedy kritizovaná vláda velké koalice SPD a CDU/CSU. Chystala schválení nouzových zákonů, které asociovaly zneužití pravomocí výkonnou mocí, mnozí členové včetně kancléře měli nacistickou minulost a opoziční FDP byla zcela marginalizována. Kombinace těchto faktorů přispěla k obavám z ohrožení demokracie a návratu totalitního režimu. Navozovalo to tématiku strachu z opakování nacismu a ve společnosti se objevuje problematika vypořádání se s nacistickou minulostí. Tehdejší hnutí Nové levice začíná projevovat nedůvěru k organizacím, byrokracii pod heslem „Mír lidem a válku institucím“. Zároveň ale nechtějí podrývat demokracii jako takovou, ale především její podobu z padesátých let, která byla podle jejich názoru falešná. Jeden z nejradikálnějších západoněmeckých studentů Karl Dietrich Wolf to vyjádřil takto: „Nebojujeme proti osobám – bojujeme proti dosavadním institucím.“ Ve svém programu se představitelé Nové levice snažili o odhalení nespravedlnosti ve společenském systému.

Nová levice se v šedesátých letech minulého století snažila držet původního záměru Karla Marxe, vytvořit rovnostářskou společnost, kde by vynikal potenciál každého jednotlivce. Především spojovali marxismus s existencialismem, zaměřovali se na klíčový prvek odcizení a tvrdili, že tehdejší demokracie skrývala autoritářské tendence. Kritizovali konzum, kapitalismus a opovrhovali materialistickými hodnotami. Dalším bodem programu Nové levice bylo znovuobjevení chudoby, o kterém psal již Karel Marx. Členové Nové levice vycházeli ze skutečnosti, že nižší vrstvy lidí pociťují odcizení od zbytku společnosti a je potřeba to změnit.

Pro porovnání tehdy u nás v Československu dochází spíše jen k objevování teorií mladého Marxe a rovněž ke spojování marxismu a existencialismu. Módním se stalo mluvit, diskutovat o odcizení a Kafkovi. O chudobě a konzumu se spíše nediskutovalo.

Tehdejší německá levicová mládež pořádala happeningy, uskutečňovali šokující divadla, vystoupení na ulicích a jejich cílem bylo vyzvat společnost k většímu zapojení se do politického i sociálního dění v zemi. Nová levice tvořila kluby a čtenářské kroužky, které se staly centrem diskusí levicové inteligence. Tento nový myšlenkový proud vycházel z intelektuálních okruhů a v Západním Německu byl jeho jádrem SDS (Sozialistischer Deutscher Studentenbund - Socialistický německý studentský svaz ). Pozitivní reakce u představitelů tohoto myšlenkového proudu vyvolali reprezentanti Frankfurtské školy, zejména Herbert Marcuse a Jürgen Habermas.

Skok v dějinách studentského protestního hnutí v SRN nastal v červnu 1967 po střelbě na studenta Benna Ohnesorga, který společně s tisíci dalšími účastníky demonstroval v Západním Berlíně v rámci protestů proti návštěvě íránského šáha Mohammeda Rézy Páhlavího. Zejména studenti a mladí intelektuálové považovali šáha za diktátora, který porušuje lidská práva.

Protestní akce se zcela vymkla kontrole, když policista Karl-Heinz Kurras zastřelil studenta Benna Ohnesorga. Lze říci, že Ohnesorgova smrt přispěla k větší radikalizaci studentského protestního hnutí.

Následující dny po střelbě se západoněmeckými městy přehnala vlna protestů a země procházela obdobím vnitřní krize. V následujícím období se konala studentská celostátní kampaň proti koncernu Axela Springera a dokonce studenti přichází s myšlenkou „demokratické cenzury reakčního tisku“. Ten se stal symbolem jejich boje, neboť Springrův koncern byl hlásnou troubou konzervativců považujících členy Nové levice za nebezpečné intelektuály, kteří vystupovali proti tehdejší formě demokracie.

Bouřlivé Velikonoce 1968 a Rudi Dutschke

Vývoj protestních akcí dovršil o Velikonocích v dubnu 1968 atentát, který byl spáchán na Rudi Dutschkeho. Jednalo se o druhý zlomový bod v době studentské protestní aktivity, který stejně jako zastřelení Benna Ohnesorga v roce 1967 vedl k nekontrolovatelnému nárůstu odporu a vyvolal vlny pobouření. Provedl ho duševně zaostalý dělník Josef Bachmann, v jehož osobních věcech policie nalezla fotografie Adolfa Hitlera a kopii knihy Mein Kampf.

Rudi Dutschke byl po střelbě převezen v kritickém stavu do nemocnice a jeho stav byl vážný především díky kulce, která mu pronikla do mozku. „Velikonoční bouře“ odehrávající se po spáchaném atentátu vedly k většímu posílení odporu veřejnosti vůči studentským protestním akcím a také k závažným střetům demonstrantů s policií. Na Velikonoční neděli v ulicích Západního Berlína demonstrovalo okolo 12 000 lidí a podobné protestní akce proběhly ve více než dvaceti městech Západního Německa.

Rudi Dutschke byl hlavní studentský vůdce. Vyznával typické hodnoty pro představitele Nové levice, jako byla snaha odstranit odcizení člověka ve společnosti, boj s autoritami, prosazování seberealizace, pohrdání manipulováním osob, kritika konzumní společnosti nebo boj proti imperialismu. Obdivoval osobnosti reprezentující revoluci, jako byl Fidel Castro nebo Che Guevara. Vystupoval proti imperialismu a tvrdil, že „Třetí svět je celek národů, strádající pod terorem mechanismu světového trhu, ovládaného obřími korporacemi“. Dutschke také přišel s požadavkem na vytvoření akčních center, která by ve Spolkové republice politizovala univerzity i města prostřednictvím přímých akcí, např. proti nouzovým zákonům nebo válce ve Vietnamu. Kritizoval parlamentní systém a byl pro jeho zrušení: „Když říkáme mimoparlamentní, znamená to, že usilujeme o systém přímé demokracie a sice o demokracii rad, která lidem umožní přímo volit i odvolávat jejich dočasné zástupce. Pak by byla vláda lidí nad lidmi redukována na nejmenší možnou míru.“

Dutschke měl praktickou zkušenost s životem ve východním Německu (kde se narodil a žil zde do roku 1961) a navíc byl kromě neomarxismu ovlivněni též nizozemskou alternativní anarchistickou skupinou Provos. Tyto ideje byly základem jeho koncepce a působení v SDS ( Socialistický německý studentský svaz ). Po jeho vstupu do SDS se tato strana postupně stala především kombinací kritické teorie a avantgardou přímých subverzivních akcí. Z výrazně levicového spolku se tak stala revolučně vystupující mládežnická avantgarda, která postupně vyhlásila boj autoritativnímu státu. „Chopme se zbraní a veďme poslední bitvu,“ bylo jedno z Dutschkeho prohlášení pro média. Působení Dutschkeho v SDS vedlo až k označení tohoto období za „dutschkismus“ a po jeho odchodu se již v SDS nenašel nikdy takový vůdce, jakým byl on. SDS přešla později ke skutečným akcím a stanovisko „používat násilí proti věcem a nikoli osobám“ vzalo mnohdy za své. Jednalo se především o tzv. Krahlovu frakci. Sektářství a diferenciace názorů vedla nakonec k posloupnému rozpadu SDS a 21. března 1970 byl SDS formálně rozpuštěn. Zranění Dutschkeho nakonec dohnalo. Na Štědrý večer roku 1979 se utopil ve vaně při jednom ze svých epileptických záchvatů, kterými trpěl po atentátu.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.