Z poloviny minulého století pochází i nyní čím dál zjevnější čtvrtá z Evropy vzešlá katastrofa zřejmě i tentokrát globálního dosahu. Jmenuje se Evropská unie a je důsledkem těžko léčitelné polovzdělanosti moci a slávy chtivé intelektuální vrstvy. Její zarputile se udržující nekritičnost se projevuje jako iracionální víra v blahodárnost domněle osvíceného poručníkování, jež ze zásady odmítá demokratickou odpovědnost a názorovou i politickou opozici. Evropským politickým, ve skutečnosti antipolitickým výsledkem mocensky realizované intelektuální polovzdělanosti je nadstátně, tedy nad- či spíše post-demokraticky fungující útvar Evropské unie, nyní v zásadě despoticky ovládaný Německem.

Iracionálně řízená, bytostně nedemokratická Evropské unie, jejíž páteří je zóna umělé společné měny Euro, se postupně hroutí před našima očima kvůli vnitřní nemožnosti vyrovnat se s důsledky finančně-ekonomické krize vzniklé v r. 2008 v USA. Neschopnost Evropské unie přežít první přirozenou zkoušku odolnosti a životaschopnosti je ve srovnání s USA a ostatním světem očividná a výmluvná. Ba co víc, blížící se zhroucení španělské ekonomiky, na jehož oddálení již nejsou na rozdíl od Řecka finanční prostředky, může s velkou pravděpodobností rozpoutat celosvětovou hospodářskou krizi se závažnými politickými důsledky nejen pro Evropu.

Evropští intelektuální viníci, nekritičtí zastánci a šiřitelé katastrofálního projektu Evropské unie se místo přiznání viny, veřejné omluvy a pokání za svou myšlenkovou a politickou zpupnost a evidentní selhání rozhodli jakoby nic dále pokračovat v unavování veřejnosti svými myšlenkovými výkony. Od 3. května devadesát z nich začalo v němčině mediálně šířit text s nápadně skromným názvem „My jsme Evropa!“ a s podtitulem „Manifest k novému založení Evropy zezdola.“ Jako iniciátoři jsou uvedeni Ulrich Beck a Daniel Cohn-Bendit. Tentýž, nyní prominentní europoslanec Cohn-Bendit, někdejší marxistický křikloun a fanatický revolucionář, jenž nedávno na Pražském Hradě arogantně napadal prezidenta republiky za neochotu podepsat Lisabonskou smlouvu a nevyvěšování eurovlajek.

V duchu od evropské reality zcela odtrženého hlavního ideologického a politického proudu Evropské unie, na jehož vytváření se významně podíleli, vyzývají autoři manifestu k vytvoření aktivní „evropské občanské společnosti,“ jež má v jejich představách zachránit skomírající Evropskou unii. Ta, jak výslovně uznávají, „hrozí ztroskotáním na nevyslovené zásadě ukout štěstí evropského občana, je-li to nutné i proti jeho vůli.“ Ani slovem se nezmiňují, že právě oni tuto tyranskou zásadu prosazovali, a tak se na nynější evropské katastrofě závažně podíleli a jsou jí proto vinni. Svou výzvou nadto ve svém dosavadním evropsky zhoubném jednání nekriticky pokračují, jakoby se nechumelilo.

Evropský občan, právě tak jako evropská občanská společnost nicméně existují jen na papíře. Reálnou, tedy občany uznávanou autoritu má pouze a jedině konkrétní státní občanství, právě tak jako občanská společnost příslušných států. Polovzdělaní intelektuálové v manifestu na záchranu své hroutící se evropské konstrukce však nařizují pravý opak. Jsou ale jen pokřikujícími generály bez vojska. Žádná evropská politická vůle k evropskému občanství a evropské občanské společnosti neexistuje. Mladá, Evropskou unií nyní kriticky ohrožená generace, k níž se autoři manifestu okázale obracejí, jejich eurofanatismus nesdílí.

Evropa se prý nesmí stát „obrazem nepřítele.“ To je typická ukázka demagogie z prostředí intelektuálské polovzdělanosti. Mezi Evropou a Evropskou unií je totiž zásadní rozdíl. Ideologové Evropské unie ztotožňují EU s Evropou, kterou Evropská unie svou postdemokratickou svěrací kazajkou znetvořila natolik, že ji nyní za nejgeniálnějšího německého vůdcovství dovedla na pokraj katastrofy. Nicméně Evropa, právě tak jako český stát, byly před Evropskou unií, a budou i po ní. A budou právě tak po nyní končící éře ideologů Evropské unie, kteří se snaží obhájit a zachránit v jejich manifestem vyhlašovaném letošním roce coby „Dobrovolném evropském roce.“ Ten má totiž na jejich pokyn založit neexistující evropskou občanskou společnost ze sebe sama („Selbstbegründungsakt der europäischen Bürgergesellschaft“), a tím „novou činnou ústavu zezdola, a tak založit svou politickou tvořivost a legitimitu.“ Na splnění tak vznešeného úkolu je ale zapotřebí, jak autoři manifestu pohotově upozorňují, neboť to z vlastní letité zkušenosti dobře placeného obhajování neobhajitelného dobře vědí, „solidní základní financování.“ Proto rovněž nebojácně vyzývají jakési „evropské hospodářství, aby na to poskytlo svůj příspěvek!“ Papír, jak je vidět, snese všechno.

Jakýmsi intelektuálním vyvrcholením manifestu je závěrečná pasáž, jež stojí za obsáhlejší citaci: „K čemu je Evropa dobrá? Na kolik je nám Evropa cenná? Jaký model může a má uskutečnit budoucnost Evropy v 21. století? To jsou žhavé otevřené otázky. Naše odpověď zní: Evropa je laboratoří politických a sociálních idejí, jaká nikde jinde neexistuje. Co vytváří identitu Evropy? Mohlo by se říci, že to evropské spočívá v dialogu a disentu mnoha politických kultur občana (tedy občana vždy konkrétního členského státu EU –mb) – ale také v ironii, smíchu Evropy nad sebou samou.“

Chce to skutečně silný žaludek, ztrátu paměti a soudnosti těch, kdo se zkompromitovali tím, že soustavně po léta nepřipouštěli účinnou debatu o alternativách k dosavadnímu nedemokratickému způsobu evropské integrace, aby najednou slovně obrátili o 180 stupňů a vyzývali druhé k dialogu či dokonce disentu. Jejich nehorázná slova si nezasluhují důvěru, neboť jejich skutky včetně jejich posledního manifestu „My jsme Evropa!“mluví jednoznačně proti ní.

Co si zasluhují, je jimi zmiňovaný smích, ale v podobě veřejného výsměchu, pohrdání a hanby. Čím dříve přestanou unavovat veřejnost a odejdou ze scény, tím lépe pro Evropu a svobodné občany evropských demokracií. Bez Evropské unie bude Evropě a jejím demokratickým státům lépe. Adieu!