Nebudu dělat nějakou podrobnou analýzu kandidátní listiny; stačí jen heslovitě na některé ukázat prstem od klávesnice. Strany v pětikolce se nemohly dohodnout na jedné osobě, tak požehnaly třem, čímž rozdělily volební hlasy.

Navíc třetí, jsa ženou, takto Danuše Nerudová, je právě ta, která měla být denně v mediálním prostoru, neb troufám si říci, že ji více než 90 procent voličů dříve neznalo. Rovněž by tím pádem byl čas na všeobsažné vysvětlení čerstvě vylité kauzy stran podivně rychlého studia především zahraničních absolventů s podezřením, že podivnostem asistovaly peníze. Navíc každoroční neobvykle vysoké počty ročního výřadu několik let volaly po důkladné kontrole.

Podívám-li se na seznam dalších zájemců o prezidentský post, je evidentní, že většina kandidátů se měla veřejnosti představovat mnohem dříve a nečekat na finále v podobě televizních debat. Zvláště Karel Diviš, Josef Středula, Jaroslav Bašta i Tomáš Zima se měli voličům představit formou názorového portfolia, které by ve funkci prezidenta zastávali, neb je rozdíl být známý jako třeba rektor nebo odborář, kdy agenda má svá specifika, nebo se prezentovat světu jako špičkový politik v jedinečné funkci.

Takové persony, jako je Marek Hilšer nebo Pavel Fischer, jsou na seznamu kandidátů již jako inventář a zkušenost z minulých voleb by jim měla avizovat, že těch zoufalců, co jim dají hlas, je jen pár nevýznamných procent a že na kandidátní listině jen beznadějně zaclání.

Zvláštní pozornost je potřeba věnovat Petru Pavlovi, kdy i různé průzkumy jej staví jako nejvážnějšího soupeře Andreje Babiše. Jeho jmenování do významné funkce v NATO z něj udělalo celebritu, což ovlivnilo jeho vystupování, které si nezadá s „pyšnícím se“ kohoutem na dvorku mezi novými slepicemi. Hlasový nadhled a slušná vizáž může být pro ty, kteří chtějí prezidenta coby důstojnost samu, lákavým argumentem k zvolení, a to bez ohledu na názorovou plytkost a pohledem do minulosti.

Hodnotit Andreje Babiše by mohlo být nošením dříví do lesa, neb byl léta stále na očích. Nejsem ekonom, ale přesto se s některými jeho návrhy na řešení nemohu ztotožnit. Zůstává však otázkou, zda to má být k tíži ve volbě, neb u prezidenta se očekává jiná aktivita – třeba taková, jako je i přes horkou volební kampaň přátelský pokec s prezidentem Francie Emmanuelem Macronem v Paříži.

K třetí z vedoucího tria, Danuši Nerudové, není potřeba se moc vyjadřovat; kauza, podobná té plzeňské, dost v preferencích ubrala (z deníku N). Jestliže na fakultách jiných univerzit se do programu Economics and Management (tedy PhD. v angličtině) hlásí a bere tak 1-5 lidí (snad jen na VŠE nebo UK, pokud tam tenhle program mají, by mohlo být více), tak určitě tam není 56 (2020), 33 (2019), 59 (2018), 50 (2017), 22 (2016) přijatých! Počet doktorandů je na jednoho školitele vždy limitován. Je to do pěti studentů max. Když do toho započítáte kumulaci za tři roky (minimálně), tak to by museli mít na PEF MENDELU desítky školitelů (profesorů), kteří by školili jen ty limitované počty doktorandů v Economics and Management! Kde by je asi tak vzali? Snad jen heslo „Pro bohaté studenty z Německa a Rakouska i nemožné!“ to vyřešilo. Samozřejmě dle slov Nerudové o ničem nevěděla – no, to jí nevěří ani ta klika ode dveří její kanceláře.

Co říci závěrem. Chybějící osobnosti jsou (vedle věhlasných odborníků z vědecké, podnikatelské a kulturní množiny, kteří však do politiky zásadně nechtějí) výsledkem špatné práce v politických stranách a hnutích, kde než aby byla dávána příležitost nadějným, zpravidla mladým politikům, raději mají hlavní slovo i třeba lidé odložení na politické smetiště anebo na „vejměnek“ do Senátu (pravda, jsou i výjimky).

Myslím, že i to by měla být nepsaná úloha nového prezidenta, kdy vedle nutné agendy si najde prostor pro nezištné cizelování svého případného nástupce (či nástupců).