Tak nějak lze charakterizovat dnešní přístup některých rodičů a většiny politiků k varování odborníků, týkající se zdraví poškozující neúměrné používání mobilů a tabletů, zvláště u dětí školou povinných.
Nemám dvakrát v lásce DVTV, ale tento rozhovor s uznávaným neurologem Martinem Janem Stránským si zaslouží jedničku s hvězdičkou. Opravdu stojí zato vyposlechnout až do konce; zvláště synchronizace s drogovou závislostí na mozkové dopaminové cestě je na pováženou.

Již delší dobu se vede diskuse, zda mobily ve škole ano či ne, zda při příchodu uzavřít do schránek nebo ponechat v aktovkách, zda je možno mobil používat o přestávkách atd. Jen tak na okraj; aktivní mobil při písemce je jen modernější tahák, který moje generace musela pracně vypisovat (a přitom se to víceméně naučit).

Když se zeptáte starších učitelů na všech typech škol, jaký je trend v úspěšnosti zvládnutí učiva, většina vám odpoví, že úroveň žáků a studentů klesá. Stále mně zvoní v hlavě vyjádření jednoho vysokoškolského profesora, že stále více mu dá práce sestavit otázky do zápočtu, aby jej alespoň většina udělala.

ZŠ mají ve většině ve školních řádech zákaz mít mobil u sebe; někde to řeší skříňkami, kde se mobil ráno odloží, jinde je určeno, že mobil bude vypnutý v aktovce. Najdou se však rodiče, zpravidla ti, kteří doma na výchovu potomků včetně kontroly domácích úkolů kašlou (ratolest si hraje - bojuje dlouhé hodiny na mobilu, hlavně že je od něj pokoj), kteří proti takovým omezením protestují a jejich ratolesti to doma slyší, tedy to, jak jsou ti učitelé blbí. Dokonce používání mobilů ve škole dohnali až k soudu a soudce, bez ohledu na řadu odborných pojednání (asi chodil do školy nerad), rozhodl proti školnímu řádu a tak vytvořil nebezpečný precedens.

Jedna známá, když přišla řeč na tuto tématiku, se svěřila s otřesným zážitkem ze ZŠ, když šla za kamarádkou – učitelkou o hlavní přestávce. Plná chodba dětí s mobily v ruce, na nichž se zabíjelo o sto šest a aby toho nebylo málo, několik z nich produkovalo nahlas muziku, samozřejmě každý jinou. Odebírání mobilů dle školního řádu hrozilo fyzickým střetem, poznámce do žákovské se doma svorně zasmáli a po hádce rodičů s vedením škola rezignovala.

Je nasnadě, že každá škola je jiná a je také rozdíl mezi školou na maloměstě a v Brně nebo v Praze. M.j. pohled na spolucestující v MHD, kdy dříve to byla kniha nebo noviny (dnes sporadicky), ale většinou mobily a většinou mladí. Byl bych tolerantní k dívkám s potutelným úsměvem na tváři včetně zářivých očí; je zřejmé, s kým si esemeskují. Ale většinou je na displejích tolik zbraní, že by to ani Titanik neodvezl.

Hlubší zamyšlení, kam to povede, když odborné posudky jsou i dle praktických zjištění nezpochybnitelné, by vedle rodičů příslušelo především politikům. Co bude dál, když tato narušená generace bude vychovávat tu další a z ní se budou rekrutovat noví politici. Svět se netočí jen kolem soc. sítí a počítačových her. V dětství nabouraný způsob myšlení (i seznámení se sexem, kdy na ZŠ ti starší se předvádí s pornem v mobilu těm vykuleným z I. stupně) se později může projevit plytkým pohledem na věci vážné, zásadní. Již dnes je patrné lehké zlákání omladiny k tendenčně nabubřelým akcím, jako je „zelená Gréta“, neúměrná podpora různých minorit (rovněž zásluhou trendu v EU) nebo také jednoduché heslovité scházení se při „miliónu chvilek pro blbosti“. Říká se tomu aktivismus, ale když dotyčný nezvládl slovní trojčlenku na základce a jako osmnáctiletý volič absolutně nezná, jak demokracie vznikala, jsem přesvědčen, že mnozí do důsledků nechápou, proč na tom náměstí řvou a nebo proč se promenádují (nahatí a zmalovaní) v nějakém průvodu. Nebo trefný vtip z jiné minority ( spojitost s omladinou, dobře zásobenou moderními mobily), kdy se po snížení různých soc. dávek ozvala starší dáma s bublinou u pusy:“Copak, bílým se už nechce dělat?“

Nelámu hůl nad celou nastupující generací, ale jak je patrno z výše zmíněného videa, mobilní nebezpečí, hlavně na základních školách je potřeba urychleně řešit. Je to určitě důležitější, páni politici (rodiče), než co ČR „urve“ v orgánech EU; ta tu může být a nemusí, ale bez patřičného zásahu zde narušená nová generace určitě zůstane. Ale jaká? Pak už ani Blaničtí rytíři nepomohou!